Převzato z EuroZprávy.cz – 13.7.2018 - autor zn. „sul“.

   Samotná debata před hlasováním o vládě byla vše jiné než konstruktivní a vyvážená. Opozice v ní předvedla svojí praktickou vyprázdněnost. O programu vlády jsme slyšeli málo, a pokud, tak že jsou to nesplnitelné sliby. To, jak by situaci řešila opozice, která byla ve vládě často více než dekádu a půl jsme neslyšeli nic. Slib osekávání administrativy pro podnikatele, když u moci dělaly dnešní opoziční strany opak, už skutečně nikoho nemůže zaujmout.

Z blogu Jana Bartoně v idnes.cz z 13.7.2018

   Takové bylo jednání poslanecké sněmovny o důvěře vládě. Každý, kdo si udělal alespoň pět minut na pozorování dění v poslanecké sněmovně při jednání o vyslovení důvěry vládě, byl svědkem nárazu na „tvrdou realitu“. Vzletné proklamace a ostudné provokace vítězily.

   V době kdy začínal migrační zátah afrických utečenců na evropský kontinent, přihlíželi tomu západoevropští budovatelé sjednocované Evropy téměř s netajeným nadšením. V přílivu afričanů z počátku viděli levné vyřešení evropského nedostatku  manuálních pracovníků, a později k tomu přidali doslova zhovadilou myšlenku, podle níž přímísení “africké krve” zdárně “omladí evropskou krev” a zastaví v Evropě hrozivý pokles porodnosti. Něco vskutku tak zhovadilého mohly opravdu vymyslet jen chorobné mozky.

   Před **HADEM ´89** [čti: Havlovo demokracií ´89] se o demokracii veřejně příliš nemluvilo. Vládly nám zde již víc než 40 let **komunistické nomenklaturní kádry**      a lidé si už za ta léta zvykli na **socialistické soužití**. Vlády **nomenklaturních kádrů** tehdy prakticky oficiálně podporovala celá společnost, jak poslušnými aktivitami  **registrovaných komunistů**, tak i **mlčením nestraníků**. Demokracie žila jenom v myslích malé části přežívajících pamětníků první republiky, nebo ve filosofických slovnících. A ke slovu se dostala až s nástupem **Velkého Havla**.

   Vlastenecký bojovný duch Jana Žižky z Trocnova přežíval v našem národě přes pět století. Ještě za druhé světové války dokazovali naši českoslovenští vojáci v zahraničních armádách, jak východních, tak západních, že v nich ten duch stále ještě přetrvával. Teprve, až po válce, v souladu se “socializací” naší armády podle sovětského vzoru, kdy se dostal ke slovu stereotypní dril podbarvený navíc levičáckou demagogií “hrozby smrtelně nebezpečného západu”, začal v myslích mladých lidí ten duch Jana Žižky upadat do zapomnění.

   Baldur Von Schirach, vůdce Hitlerovy německé mládeže, po nástupu Hitlera k moci prohlásil: “Svěřte mi vaši mládež a já vám zničím během jedné generace váš národ”.  Zdá se, že EU se toho výroku chytila a nyní nám jej předvádí v praxi. Což zjevně potvrzuje zavádění dalších a dalších reforem do našeho školství, směřujících k naprosté devastaci vzdělanosti naší mládeže a potažmo tím pádem celého národa. Vzdělanost v naší zemi, která mívávala světovou úroveň, se po roce 1989 začala propadat do bezvýchodnosti, což může mít, jak se domníváme, značný podíl na probíhajícím rozvratu národa, který v budoucnu může vést až k jeho zániku. 

   Do "devastačního anti-národního plánu" tvůrců “Velké Evropy” se během času  zapojili i rozmanití podnikavci, kteří prodávali v 90-tých letech maturitní vysvědčení a vysokoškolské diplomy jak housky na krámě po tisících, a prodávají je tak dodnes. Byly také otevřeny mnohé zcela nadbytečné soukromé střední a vysoké školy všemožného zaměření, o jejichž odborné úrovni by se dalo s úspěchem pochybovat, a zároveň rušeny zcela nesmyslně tradiční všeobecně prospěšné školy průmyslové a odborné.  V republice nyní máme celkem 92 vysokých škol a díky tomu se finanční prostředky, vytvářené hrstkou tvořivých lidí vytvářejících reálné hodnoty, dotováním oněch pochybných VŠ rozmělňují natolik, že nakonec chybějí u těch škol, které jsou potřebné. Což vlastně také přispívá k sebezničování národa.

   Buď Evropanem a ne zapr.ěným čecháčkem. Uč se hlavně anglicky, abys rozuměl svým zahraničním pánům, kteří co by kolonizátoři ti budou poroučet, v tvé zemi, v tvém domě. Ano, takto se vymývají hlavy mladých lidí, s cílem zotročit je a spolu s nimi i jejich národ. Mladý člověk až jednou zjistí, bude-li toho vůbec schopen, že po “jásavém dnešku” přichází obvykle i “nejásající zítřek a pozítří”, dostane drogy dovlečené z Afganistanu, Kolumbie, nebo dodané našimi Vietnamskými pěstiteli marihuany, a bude vystaráno. To ale bude konec normálního lidského života, konec národa i vlasti. Záleží nyní na každém z nás pro co se rozhodneme. Pokrčení ramen a věta “co s tím já mohu dělat” není řešením. Nebuďme jako tupé ovce, které vědí, že jdou na porážku, ale přesto se tlačí jedna  druhou kupředu, k porážce.

   Nad tou titulní otázkou se dnes málokdo zamyslí. Lidé i politici všeho druhu si jenom, upozorněni včas veřejnými sdělovacími prostředky, připomenou výročí té hrůzné nacistické válečné genocidy, položí k památníkům věnce a květiny, a tím to končí. O to, aby se něco o tom, co se tehdy odehrálo v čase protektorátním v uvedených obcích, s vysvětlením příčin, také dozvěděli žáci ve školách, na to nikdo z politiků raději ani nepomyslí. Vždyť probouzet v našich dětech nějaké vlastenecké myšlenky se k dnešní době nehodí. Vždyť by to mohlo navíc ještě hodit také špatné světlo na naše “německé přátele”, a to by byl teprve průšvih …

   „Pro Němce jsme za Protektorátu my Češi byli svině! Samozřejmě, že ne 100 %ně pro všechny. Ale většina, až na ojedinělé výjimky, horovala pro Adolfa Hitlera, a konec konců nám tehdy skoro do jednoho přáli budoucnost vyslovenou hrdlořezy Himmlerem, Heydrichem, Frankem. Chtěli nás do posledního vymazat z mapy Evropy.