Při zadání na internetu: Kde se budou moci stavět soláry a větrníky rychleji? Nebo při zadání: https://www.epochtimes.cz/2025/12/03/kde-se-budou-moci-stavet-solary-a-vetrniky- rychleji-nova-interaktivni-mapa-vam... Se objeví mimo jiné informace o tom, že se v současnosti, tedy v zhruba polovině roku 2026 se vyrábí z fotovoltaických panelů v ČR zhruba 5% elektrické energie a z větrných elektráren zhruba jedno procento. Solární panely dodávají v ČR nejvíce elektrické energie v letním období a větrné elektrárny dodávají nejvíce elektrické energie mimo letní období. V letním období je spotřeba elektrické energie v ČR zhruba poloviční o proti zimnímu období a proto se většina elektrické energie ze solárních panelů musí ukládat pro její příští využití při ranních a večerních špičkových odběrech. To samé platí při občasném zesílení větrného proudění pro větrné elektrárny v ČR. Dočasně uložit elektrickou energii lze například pomocí vodních přečerpávacích elektráren a ve velkých bateriových úložištích. V ČR se také velké množství nadbytečné elektrické energie přeposílá za minimální cenu do sousedního Rakouska a tam se zhodnocuje její cena v přečerpávacích vodních elektrárnách pro její pozdější odběry v energetických špičkových odběrech, kdy je cena elektrické energie na maximech. Ve výše uvedeném článku jsou informace o to, že se v ČR má zvýšit do roku 2030 výroba elektrické energie ze solárních panelů zhruba třikrát a ve větrných elektrárnách zhruba čtyřikrát, tedy na 15% ze solárních panelů a na 4% z větrných elektráren. Například solárními panely zakrytá zemědělská půda vytváří hlavně v letních obdobích ve zvětšené míře teplá vzestupná proudění vzduchu a teplá vzestupná proudění vzduchu znesnadňují vypršení mraků nad daným územím. V ČR byla za zhruba posledních 35 let zastavěna stavbami, dálnicemi, silnicemi a parkovišti zhruba jedna desetina zemědělské půdy a to spolu s úbytkem zemědělské půdy zastavěné před rokem 1990 vytváří v některých oblastech ČR tak zvané tepelné ostrovy, které také brání částečně kondenzaci mraků v letních obdobích. V roce 2007 zasáhla území ČR větrná smršť s názvem Kyril a poničila tisíce hektarů starých lesních porostů. Po Kyrilovi následovala v důsledku rychlého neodklizení lesních polomů kůrovcová kalamita a ta trvá s menšími prodlevami až do současnosti a v důsledku ní uschly další deseti tisíce hektarů starších lesních porostů, které svým zastíněním zemského povrchu jej ochlazovaly a bránily tak v letních obdobích vzniku vzestupných teplých proudů, které omezují z části vypršení mraků nad daným územím. Také velké větrné elektrárny v silném předbouřkovém letním větrném proudění jsou schopny rotací jejich lopatek vytvářet vzestupné teplé proudění, které také z části zabraňuje vypršení mraků. Tyto větrné elektrárny také při vanutí silnějšího větru vytváří škodlivý hluk a neslyšitelný škodlivý infrazvuk a to zdravotně škodí lidem a veškerým živočichům v jejich okolí. Při jejich provozu při východech a západech Slunce se vytváří také pro lidi škodlivé kmitání světla a tento jev zaviňuje narušení jejich nervové pohody. V ČR se mají stavět již jen velké větrné elektrárny o celkové výšce až zhruba 250 metrů a ty by narušily také ve větší míře malebnost a turistickou atraktivitu krajiny v ČR. Jestliže se v ČR při výrobě elektrické energie ze solárních panelů v letních obdobích většina jimi vyrobené elektrické energie v ČR pro nedostatečné množství vodních přečerpávacích elektráren a bateriových úložišť nevyužije, tak se také více nevyužije její třikrát větší vyrobené množství z plánovaných nových solárních panelů, tedy vznikne ztrátová finanční investice, kterou zaplatí většina odběratelů elektrické energie v ČR v jejím zdražení. Také občasné vanutí větrů v ČR probíhá hlavně v jarním a podzimním období, tedy v období, kdy je v ČR sice vyšší odběr elektrické energie než v letním období, ale výrazně nižší než v zimním období, kdy je odběr elektrické energie v ČR nejvyšší. Plánovaným navýšením výroby elektrické energie z větrných elektráren v ČR čtyřnásobně se tedy také většina takto vyrobené elektrické energie v ČR pro nedostatečný počet vodních přečerpávacích elektráren a bateriových úložišť nevyužije bude se muset pod její výrobní cenou vyvést do ciziny a finanční ztráty zaplatí opět spotřebitelé ve zdraženém odběru elektrické energie. V konečném důsledku se další zdražení elektrické energie v ČR projeví ve velkém poklesu průměrné životní úrovně obyvatelstva v ČR. Výroba elektrické energie v uhelných elektrárnách je velmi zdražena emisními povolenkami na vypouštěný CO2. Zhruba 40% z množství vybraných finančních prostředků zůstává v ČR a státní přerozdělovací aparát z těchto vybraných finančních prostředků hradí například nákup a instalaci fotovoltaických panelů na střechách domů, skladů a průmyslových hal. Zbylých 60% vybraných finančních prostředků za emisní povolenky je odváděno do centrály EU do Bruselu a z takto vybraných finančních prostředků jsou financovány velké energetické projekty, jako například velká uskupení velkých větrných elektráren na mělčinách Severního moře v Dánsku, Německu, Nizozemí, Belgii a Francii, tedy v místech kde jsou roční větrné podmínky zhruba čtyřikrát lepší než v ČR. Bylo spočteno, že každý žijící obyvatel ČR přispívá v důsledku finančního přerozdělování v EU na tyto projekty zhruba 7000 Kč ročně ale levné přebytky výroby elektrické energie z těchto zahraničních zdrojů nelze v ČR využít v důsledku malého množství vodních přečerpávacích elektráren a bateriových úložišť. Například v Německu se již při současné zvýšené ceně zemního plynu vyplatí rozklad vody pomocí nadbytečného stejnosměrného elektrického proudu na vodík a kyslík a vzniklý vodík se potom kompresory vtlačuje do plynovodů se zemním plynem s kterým se do určitého poměru smísí. V případě, že by se v ČR zvýšila výroba vodíku rozkladem vody pomocí elektrického stejnosměrného proudu a vzniklý vodík by se smíchával se zemním plynem, tak by se nejen využila nadbytečná elektrická energie, ale vedlejším produktem elektrického rozkladu vody vzniká těžká voda, deuterium, která se používá v Těžkovodních jaderných reaktorech v kterých je palivem neobohacený přírodní uran s obsahem štěpitelného uranu 235 v množství 0,7%. Například vyhořelé jaderné palivo z Lehkovodních jaderných reaktorů obsahuje mimo jiné ještě zhruba 1% štěpitelného uranu 235 a dalo by se tedy v těžkovodních jaderných reaktorech ještě využít. Při zadání na internetu: S plány vlády roste množství vyhořelého jaderného paliva. Nebo při zadání: https://www.nechcemeuloziste.cz/cs/aktuality/s-plany-vlady-roste-mnozstvi-vyhoreleho- jaderneho-paliva-kam-s-nim.html Se lze dozvědět, že do budoucna bude v ČR zhruba 14,5 tisíce tun vyhořelého jaderného paliva, a proto bude nutnost s velkou pravděpodobnosti v ČR budovat dvě velká podzemní dlouhodobá úložiště tohoto vyhořelého jaderného paliva. Z této informace vyplývá, že paliva pro nové Těžkovodní jaderné reaktory je a bude v ČR dostatečné množství. Zdraví Emanuel Svoboda.

    https://www.facebook.com/reel/1358902305724202

  https://www.facebook.com/reel/927744700354906

https://www.facebook.com/reel/1591759948973027

https://www.facebook.com/reel/26948585061449782

https://www.facebook.com/reel/2180183229227177

       https://www.facebook.com/reel/2055222471868764

https://www.facebook.com/reel/1042840238221565

Proč Rusové zasáhli na Ukrajině, je nyní snad jasné 7. července 2026

Každý Evropan, který byl ochoten všimnout si temného politického vývoje na Ukrajině nejpozději po provedení protiústavního puče v Kyjevě a následném upálení Rusů pučisty v Domě odborů v Oděse, musel pochopit, jaký to režim se na Ukrajině v roce 2014 právě ocitl u moci. Jeho charakteristika byla snadno patrná mimo jiných také z nočních pochodů extrémních nacionalistů s hořícími pochodněmi, které se na vlas podobaly pochodům jednotek SA v Norimberku, Mnichově a dalších městech už nacistického Německa. Podoba nápadná všem s výjimkou západních „elit“ a jejich médií opravdu nebyla čistě náhodná… V hlučných průvodech za výkřiků nacionalistických a vůči Rusku a Rusům nenávistných hesel se nesly transparenty s portréty vůdců UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) a OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) v obou jejích formacích, Andrije Melnyka, Stepana Bandery, Romana Šucheviče a dalších příslušníků jednotek, které se během nacistického vpádu do SSSR (Plán Barbarossa, červen 1941) dopouštěly brutálních zločinů páchaných především na civilním obyvatelstvu – na Polácích, Bělorusech, Rusech, ale i na Ukrajincích, kteří s nacionalisty nesdíleli jejich cíle, a hlavně nesdíleli jejich krvavé metody. Tyto pachatele válečných zločinů, o kterých existuje množství dokumentů písemných, fotografií, dokonce i krátkých dokumentárních snímků, pochopitelně po válce odsoudil Norimberský tribunál. A nejenom ten. Tyto oddíly a jim podobné jednotky SS zřízené naUkrajině pod německým velením, zejména 14.Granátnická divize SS sestavená z ukrajinských dobrovolníků v Haliči, Rudá armáda zničila. Nicméně velmi mnoha členům těchto jednotek se podařilo uprchnout a najít azyl na Západě. Za Oceánem, nebo i v samotném Německu, kde nebyla a asi ani při ohromném počtu členů NSDAP nemohla být provedena důsledná denacifikace. Tím způsobem tento protiruský šovinismus nezmizel, pouze se ukryl na čtyři desetiletí, zapustil kořeny, nakazil následovníky a ve svém úkrytu vyčkal nové příležitosti. Nyní hlava současného kyjevského režimu, Volodymyr Zelenskyj, nechává svážet z ciziny na rodnou půdu ostatky těchto svých historických vzorů. Nejprve Andrije Melnyka, a dává je pohřbít se všemi poctami jako hrdiny. Brzy budou následovat další. Zelenského režim se tímto pyšní natolik, že jeho činy bijí do očí i těch, kteří se rozhodli nevidět a neslyšet nikdy nic, co by odporovalo jejich zájmům. Zároveň kyjevský režim dekoroval i jednu současnou speciální jednotku, která se mimo jiné „vyznamenala“ týráním, únosy a zabíjením bezbranných ruských civilistů v Kurské oblasti, a to titulem „Hrdinové UPA“. Proti adoraci válečných zločinců, mnohdy spolupachatelů při nacistické snaze o likvidaci židovského etnika, se nejprve ozval Izrael, který je – zdá se – jedinou instancí udržení paměti na zločiny nacismu a fašismu pro země Západu, ve kterých má svůj vliv. Evropská paměť mizí úměrně s vymíráním pamětníků a stárnutím jejich dětí, kterým byla historická paměť ještě vlastní. Na tragédie nacistické agrese nezapomínají, zdá se, pouze Rusové! Proti adoraci pachatelů mimořádně brutálních zvěrstev, zločinů spáchaných mimo jiné na Polácích, se samozřejmě ozvalo Polsko. Poláci v zájmu svého vlastního boje proti Rusům kyjevský režim velice aktivně podporovali, ignorujíce zcela jeho charakter. Ale co je moc, to je asi příliš. Ostatně, kdo se domníval, že mezi Poláky a Ukrajinci na západě území existovaly v dějinách idylické vztahy, ten se velice mýlil. Ona láskyplná obětí Poláků se Zelenským byla motivovaná jen společnou rusofobií. Podle hesla: Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, i kdyby to byl následovník Stepana Bandery. Proti adoraci pachatelů mimořádně brutálních zvěrstev, Ačkoliv znaků charakterizujících nepřehlédnutelným způsobem pučem ustavený kyjevský režim bylo od roku 2014 do současnosti víc než nadbytek, přesto se velmi mnoho Evropanů, indoktrinovaných médií hlavního proudu nebo rusofobií nějaké „domácí výroby“, nikdy nezamyslelo ani na okamžik nad tím, že právě ve skutečné charakteristice tohoto kyjevského režimu je třeba vidět onen hlavní důvod, pro který Ruská federace po osmi letech marných pokusů dosáhnout řešení nebezpečného vývoje na Ukrajině mírovou cestou a při pohledu na probíhající útoky kyjevského režimu na Donbas, který naprosto správně odmítl sdílet s pučem ustaveným režimem jednu státnost, se nakonec chopila zbraní. Vše je naprosto transparentní, nepřehlédnutelné. Také historická paralela s nástupem nacismu v Evropě a se dvěma pokusy Moskvy, které rovněž zůstaly Západem nevyslyšeny, ustavit ještě včas, před Hitlerovými agresemi, protihitlerovskou koalici. Moskva se tehdy obracela na Londýn a na Paříž marně, stejně jako se úplně marně obracela po provedení puče na Ukrajině na Washington a na další metropole států NATO/EU. Přála si, aby vlády těchto zemí přistoupily na mírové řešení nebezpečného vývoje na Ukrajině a na hledání nové bezpečnostní architektury v Evropě, která by konečně vzala v úvahu také bezpečnost Ruska. Západ odmítnul, a odmítnul arogantně, v podstatě s výsměchem. Přitom bylo povinností především Západu, jehož „elity“ (víme, že kromě peněz a moci v nich nic elitního není) o sobě soustavně prohlašují, že je „hodnotový, spravedlivý, demokratický, citlivý k právům menšin (asi s výjimkou srbské menšiny v Kosovu a menšin ruských na Ukrajině, v Moldavsku a v Pobaltí!), a tak podobně v tomto líbezně znějícím falešném duchu. Západ se také, alespoň do roku 2014 (euromajdan plus Oděsa) oficiálně nezřekl odporu vůči fašismu a nacismu ve všech jejích modifikacích a „šovinistických variantách“. Západ se prostě celé poválečné období tvářil jako rozhodný bojovník proti nacismu a fašismu a jako zapřisáhlý odpůrce těchto zvrácených ideologií. Ve velmi mnoha zemích tohoto dnes „kolektivního Západu“ se podařilo roztomile ukrýt velký kus své vlastní minulosti. Velice hloupá byla poválečná Moskva, když jim to umožnila. Měla a má archivy přeplněné výmluvnými doklady, které teprve nyní, když se jí Západ snaží ukrást zásluhy o porážku Hitlera, zbavuje prachu a vysílá je do éteru. Který si ovšem Západ střeží jako Kerberos brány podsvětí. Koneckonců, přinejmenším ve většině států EU je adorování nacismu, fašismu a obecně vyzývání k násilí na etnickém principu, dokonce podpora zabíjení příslušníků jiného etnika, se kterým nota bene nejsou státy EU/NATO oficiálně ve válce (válčí skrytě, o to houževnatěji), trestné. Proč si toho nejsou západní „lídři“ vůbec vědomi? Nenapadne je, že sbírky peněz na rakety podnikané otevřeně s cílem zabíjení příslušníků jiného etnika, se kterým stát těchto „výběrčích“ dokonce není oficiálně ve válečném stavu, je podle zákonů těchto zemí trestné?! Není žalobce, není soudce. Právo se obrátilo ve svůj opak. V případě pučistů z Kyjeva ovšem Západ postupoval právě opačně. Ne proti zárodkům neonacismu, ale jejich podporou. Proč? No jednoduše proto, že spatřil v západoukrajinském protiruském šovinismu přesně ten nástroj pro svoji vlastní válku s Ruskem, jaký potřeboval, o jakém věděl dlouho před explozí extrémního nacionalismu. A který se v minulosti několikrát Západu osvědčil. Nejenom, že Západ neudělal proti pučistům nic, podobně jako ve třicátých letech minulého století neudělali vůbec nic proti Hitlerovi Britové, Francouzi, Američané, Nizozemci, Finové, Poláci, ale ani další evropské národy. Naopak s ním uzavíraly smlouvy. Uzavíraly je dlouho předtím, než tak učinila Moskva. Ta před válkou, a když byl ještě čas Hitlera zastavit, žádala nejprve a opakovaně o dohodu s nimi. Byla odmítnuta. Tak jako byla odmítnuta, když začátkem devadesátých let minulého století žádala Západ, aby byl tak neskutečně laskav, odložil svoji vrozenou agresivitu a nepřibližoval se k hranicím Ruské federace svými vojenskými strukturami v rámci rozšiřování NATO. Včetně raket dlouhého a středního doletu, včetně jaderných zbraní. A také s úmyslem obsadit námořní základnou klíč k Černému moři a celému jihozápadu Ruska, tedy Krym. NATO na Krymu představovalo dýku hluboko v srdci Ruska. Občané Krymu rozhodli v referendu pro návrat k Rusku s tak ohromnou převahou hlasů, že zpochybňovat jejich vůli je absurdní. „Osvobozovat“ Kyjevem Krym si téměř nikdo na Krymu nepřeje. Přeje si to Západ, protože Krym se rovná veliká zbraň proti Rusku a s ní kontrola nad Černým mořem a Azovským mořem. Také snadnější přístup ke Kavkazu, kde se nachází další citlivé místo Ruska. Kdo nechápe ruskou potřebu Krymu, patrně nikdy v životě neviděl mapu východní Evropy a západních částí Asie. Spousta politiků na Západě a s nimi spřízněných zaměstnanců médií hlavního proudu skutečně působí dojmem, že neumí ani část a psát. Jen počítat, co jim jejich „džob“ vynáší. NATO se přitom rozšiřovalo s kolosálně drzým argumentem, že „je přece právem každého státu, aby si zajistil svoje bezpečí vstupem do NATO“. Arogance, dokonce výsměšná arogance takového „argumentu“, musela být každému člověku v Evropě ihned zřejmá. Jestliže existuje vojenský blok, jehož kompletní strategií vždy bylo a navždy zůstává zničení Ruska (kvůli tomu NATO vzniklo!) přesně podle potřeb západního imperialismu, kolonialismu a militarismu, potom vstupování do takového bloku nelze hodnotit jinak než jako přihlášení se k nepřátelství vůči Rusku. K ochotě vést proti Rusku válku. K převzetí západních potřeb i národy, které tyto potřeby nikdy neměly a k Západu nikdy nepatřily. A když se takto rozšiřuje blok nepřátel, aniž by byl doložen jediný nepřátelský krok z ruské strany, pak je opravdu někomu divné, že to Rusko vyhodnotilo přesně podle smyslu celého procesu, tedy jako přímé ohrožení? Jako akt otevřeného nepřátelství? Opravdu je to tak překvapivé???!!! Nebo mělo snad Rusko otevřít hranice a pozvat NATO v plné polní i s ukrajinskými šovinisty do Kremlu? A tak byla Moskva odmítnuta, i když žádala Západ, aby přestal vtahovat do této vůči Rusku nepokrytě nepřátelské struktury jednu ze starých ruských zemí, Ukrajinu. A aby přestal podporovat penězi, zbraněmi, instruktory, navigačními systémy a dalšími prostředky režim, který po vzoru Pobaltí zahájil mohutnou diskriminaci ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině. Třebaže Rusové v Pobaltí žijí v pozici občanů s velmi omezenými právy, obklopeni nesnášenlivostí či dokonce zjevným nepřátelstvím, Evropská komise a vlády států EU tento fakt absolutně ignorují. Diskriminace na etnickém principu těmto strukturám zřejmě není vůbec proti mysli, což vlastně prozrazuje už dávno to, co západní vládnoucí struktury na¨ sebe svojí rusofobií sdělují i nyní. Nepochopit, v čem spočívalo a stále spočívá ohrožení Ruska z Ukrajiny, vyžaduje vskutku fenomenální stupeň ignorance, nebo velkou kariérní či finanční motivaci. Takovou, za jakou někteří lidé rádi prodají i vlastní duši. Takovými lidmi je politika Západu, bohužel, doslova přeplněna. Dějiny se sice neopakují se vším všudy, opakují se ale některé osudové okamžiky a s nimi i mechanismy. Zlo je sice úžasně vitální, umí si i celá desetiletí tiše pospat v úkrytu, není ale vůbec vynalézavé. Sovětský svaz byl v červnu 1941 napaden koalicí sestavenou nacistickým Německem. Byla to nacistická vojenská a politická struktura. Sověti a mezi nimi především nejpočetnější národ, Rusové, tuto první nacistickou formaci porazili. V naší době, 77 let po porážce Hitlerovského nacismu v Evropě (počítáno k roku 2022, k zahájení „speciální vojenské operace“) bojují Rusové s následovníky a vyznavači těch, kteří v minulosti bojovali na straně Hitlerova Německa proti osvoboditelským armádám. Nebo proti nim v některých výjimečných případech bojovali sice nezávisle na německých jednotkách, ale s týmž cílem. A tím bylo zabránit osvobození nejprve území Sovětského svazu a potom téměř celé jihovýchodní, východní a střední Evropy. Kdyby byly tyto jednotky v bojích s Rudou armádou a sovětskými partyzány, mezi nimiž byla také spousta Ukrajinců, úspěšnější, potom by nacistické armády Wehrmachtu a SS v okupovaných zemích stačily uvěznit, umučit, upálit, zavraždit a zaživa pohřbít ještě další desítky, možno stovky tisíc Evropanů. Takto by se možná někteří jejich dnešní obdivovatelé ani nemuseli narodit. Řada států EU/NATO, jejichž vlády (a média hlavního proudu) aktivně podporovaly a podporují kyjevský režim, dospěla k vývoji, který byl vlastně samým základem, architektem a hybatelem konfliktu na Ukrajině. Dospěly samy o sobě, k dalšímu pokusu o vytvoření nové evropské protiruské koalice. Za poslední něco více než jedno století se takovéto protiruské koalice formují přinejmenším počtvrté. První byla intervenční západní koalice operující proti bolševickému Rusku v čase jeho občanské války, takto v podstatě okamžitě po skončení první světové války. Později tato západní koalice podpořila penězi a zbraněmi Polsko diktátora Piłsudského v polsko-ruské válce1919 – 1921. Desítky tisíc Rudoarmějců, kteří se ocitli v polském zajetí, zmizely v podstatě beze stop. Toto se v Evropě samozřejmě nepřipomíná. Ach ta paměť příležitostně děravá! Druhá protiruská koalice se formovala v téměř celém meziválečném období a chystala mohutný úder proti Sovětskému svazu naplánovaný na léta 1929/1930. Možná není nezajímavé, že také současné evropské NATO a militarizující se EU uvažují o datu možné války s Ruskem na léta 2029/2030. Prostě se to má zkusit o sto let později. Také Zelenskyj chce do té doby udržet Ukrajinu, z níž odešla nejméně polovina obyvatelstva (hlasování proti režimu nohama), ve válce s Ruskem, která je pro něj a další pohlaváry režimu jedinou zárukou přežití. Úkolu zničit Rusko a zabít co nejvíce Slovanů na Ukrajině, v Bělorusku a v samotném Rusku, se následně (po neúspěchu zničit doposud nezkonsolidované revoluční Rusko v rámci jeho občanské války) ujal Adolf Hitler. Proti takovým plánům vládnoucí elity v celé řadě evropských zemí, na Západě i na Východě (občané tehdy stejně jako dnes často smýšleli jinak), neměly vůbec nic. Možná právě naopak! Hitler je ale zklamal, což dnes potomci těchto „elit“ dávají najevo novou vlnou etnické nenávisti vůči Rusku. Je docela charakteristické, že nové evropské vládnoucí postavy se mnohdy těší tak minimální podpoře občanů, že to vede k podezření, že ve stávajícím typu „demokracie“ na vůli občanů vlastně opravdu nezáleží. Voliči volí a neoblíbené figury zůstávají zakousnuty chrupem v polstrování svých křesel. Vlastně ty hlavní figury volbám nepodléhají. Oligarchie si je dosazuje sama do nadnárodních struktur a občan se potom diví škodlivosti jejich rozhodování. No, a jestliže dnes vidíme, že se znovu formují evropské „elity“ k další koaliční válce proti Rusku, jejíž cíl je téměř shodný s cíly všech předchozích protiruských evropských koalic, vzniká otázka, zda se vlastně nejedná o Plán Barbarossa číslo II. Nacisté prokazatelně plánovali na starých ruských územích zahubit co nejvíce Slovanů. Důkazy existují! Plánovalo se zabít jich 30 miliónů. Ostatní Slované měli pokračovat v existenci, jakou jim vždy přisuzovaly západní elity. V existenci služebné, podřadné, bezprávné. Tento osud měli Němci samozřejmě připraven i pro Ukrajince. Slovan jako Slovan! Skutečnost, že Západní vládnoucí struktury udělaly všechno pro to, aby válka mezi Rusy a Ukrajinci byla stoprocentně nevyhnutelnou, nabízí se opět otázka, zda i v tomto případě nehrála roli snaha „snížit“ válkou počet obyvatelstva jak Ruska, tak Ukrajiny? Západ ví velice dobře, že vzájemná blízkost obou národů, jejich vzájemné vazby, mírové soužití, činí Rusko silnějším. A naopak odříznutí Ukrajiny od Ruska a dosažení nenávisti mezi oběma národy či dvěma větvemi národa jediného Rusko oslabuje. Rozbíjí se tak jednota Východní Evropy, jednota a mírová existence starých ruských zemí, bezpečí pravoslaví. Vzniká prostor neklidu, ze kterého chce Západ těžit. Oslabuje to samozřejmě i Ukrajinu, ale od té se žádá, aby vydala všechno, co má, včetně lidského potenciálu, a potom může zaniknout. Toto je úplně běžná koloniální praxe. Západ věděl dobře, jak děsivou cenu Ukrajina za svoje angažmá v původně asi jen anglosaském projektuzaplatí. Tento projekt stvořený tradičními nepřáteli Ruska patří nejspíš k tomu úplně nejodpornějšímu, co kdy Západ sestrojil. Můžeme se ptát, proč například Britové stojí v čele tohoto nového protiruského tažení? No, nezapomeňme, že Velká Británie se sice ocitla mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války, poválečným vývojem, ale přišla o zámořské kolonie, takže se z Velké Británie stala Británie „malá“. Ostrůvek v moři při pohledu na globus. Ve srovnání s Ruskem v podstatě neviditelná. Podstatným důvodem britské nenávisti k Rusům je fakt, že Sovětský svaz po válce velice podporoval národně osvobozenecké hnutí zemí „třetího světa“, tedy bývalých kolonií britských, francouzských i jiných. Rozpad říše je veliké trauma. Pro Brity, kteří mají o sobě obzvláště vysoké mínění, je to trauma desateronásobné. A stonásobným se stává, kdykoliv se britský aristokrat nebo velkopodnikatel zahledí na onen globus. To musí být pro Brita z nejvyšších kruhů skutečný infarktový zážitek.

Čísla hovoří jasně: Proč Evropa v dnešní podobě možná nepřežije Evropa, jak jsme ji po staletí znali – civilizace založená na většinovém původním obyvatelstvu, společné kultuře, průmyslové prosperitě a určité představě svobody a vlastnictví – zřejmě směřuje ke svému zániku. Nebude to náhlý kolaps, ale pomalá a neúprosná eroze poháněná dlouhodobými trendy, které už nabyly takové síly, že je nelze včas zvrátit. I kdyby se v příštích letech v několika evropských zemích dostaly k moci takzvané "pravicové" koalice, které dosud nikdy nevládly, tak to na celkovém směřování Evropy už mnoho nezmění. Problém už totiž nespočívá jen v politice. Evropa čelí zároveň demografické, energetické, ekonomické i institucionální krizi. A všechny tyto krize se navzájem propojují a posilují v mechanismu, který je stejně zlověstný jako účinný. 1. Demografický kolaps původního obyvatelstva V roce 2024 dosáhla obecná míra plodnosti v Evropské unii (včetně migrantů) v průměru jen 1,34 dítěte na jednu ženu. K prosté reprodukci populace je přitom zapotřebí přibližně 2,1 dítěte na ženu. (V ČR byla v roce 2024 míra plodnosti 1,36 dítěte na ženu.) Téměř všude v Evropě mají původní Evropané ještě méně dětí, než činí už tak nízký průměr. Společnost rychle stárne, lidí v produktivním věku ubývá a počet důchodců strmě roste. Tento problém nelze vyřešit větší imigrací. Hroutí se samotné základy společnosti. Méně evropských dětí znamená méně budoucích daňových poplatníků, méně inovátorů, méně vojáků i méně rodičů, kteří vychovají příští generaci. Je to pomalá, multifaktorová a neúprosná demografická sebevražda. Podívejme se třeba na Nizozemsko. Nizozemsko ve jménu ochrany přírody zakázalo téměř na celém svém území výstavbu a zároveň dokořán otevřelo brány masové imigraci ze zemí třetího světa. Výsledkem je, že i polorozpadlý bungalov může v některých částech Nizozemska stát milion eur. Pro většinu mladých původních Nizozemců se tak vlastní bydlení – a často i běžný nájem – stalo nedosažitelným. Bez dostupného bydlení založí rodinu jen málokdo. Kdo si dnes ve třiceti letech pořídí děti, když stále bydlí u rodičů nebo v drahé garsonce? Studie Nizozemského interdisciplinárního demografického institutu (NIDI) odhaduje, že až čtvrtina poklesu porodnosti jde na vrub bytové krize, situaci dále zhoršují masová imigrace a ekologická omezení výstavby. 2. Evropa se demograficky mění ve třetí svět Masová imigrace z Afriky, Blízkého východu a jižní Asie zároveň – jak levice ráda říká – "kompenzuje" nízkou porodnost původních Evropanů, avšak jen zčásti. V roce 2023 imigrovalo do Evropské unie téměř šest milionů lidí, z nichž 4,9 milionu přišlo ze zemí třetího světa. V roce 2025 žilo v Evropské unii přibližně 64 milionů osob narozených mimo EU, což představovalo přibližně 14 % celkového počtu jejích obyvatel. V roce 2024 připadlo 15 % živě narozených dětí na matky, které nebyly občankami žádného členského státu EU. V Německu, Španělsku, Portugalsku, Lucembursku a dalších zemích tento podíl přesahoval 20 %. K asimilaci imigrantů nedochází. V řadě evropských zemí naopak pozorujeme projevy segregace, prosazování paralelních identit (především islamistických, nikoliv však výhradně) a rostoucí kulturní i bezpečnostní napětí. Evropa se tak nejenže "neobnovuje", ale postupně se transformuje, mutuje a proměňuje v něco zcela jiného: v méně evropskou, z dlouhodobého hlediska méně produktivní a méně soudržnou společnost. Počet znásilnění v Evropě prudce roste. Tam, kde stát zveřejňuje údaje o kriminalitě podle původu pachatelů, se opakovaně ukazuje, že některé skupiny pocházející ze zemí třetího světa jsou mezi pachateli znásilnění zastoupeny výrazně více. 3. Šílená energetická politika Pod vlivem zelené ideologie a evropských politických závazků, jako jsou Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal) a uhlíková daň, si Evropa sama dobrovolně podkopává fungování svých energetických trhů. Nejlépe je to vidět na Německu a jeho projektu Energiewende: odstavení jaderných elektráren, prosazování větrné a solární energie za každou cenu, prudký růst ceny elektřiny a zrychlující se deindustrializace. V důsledku toho bude energie v Evropě dlouhodobě dražší než v Asii a ve většině USA. Bez vysokých nákladů jednoduše nejde provozovat současně dvě elektrizační soustavy – jednu závislou na počasí kvůli ideologii a druhou spolehlivou, aby lidé měli doma světlo a topení. Evropský chemický, ocelářský, automobilový i sklářský průmysl ztrácí schopnost obstát v mezinárodní konkurenci. Firmy přesouvají výrobu do zahraničí nebo své provozy úplně zavírají. Tato politika je nákladná, ideologicky motivovaná a sebedestruktivní. Ničí totiž výrobní základnu, na níž stojí financování celého hospodářského a sociálního systému. Říká se, že Spojené státy inovují, Čína kopíruje a Evropa reguluje. Je to klišé, ale mimořádně výstižné. Bohužel za něj Evropa platí vysokou cenu: její ekonomika se ve srovnání se zbytkem rostoucího světa propadá. Například v Belgii je elektřina třikrát dražší než ve Spojených státech a zemní plyn je dokonce pětkrát dražší. S tak těžkou koulí u nohy nemůže na světových trzích dlouhodobě obstát žádné průmyslové odvětví. Levná energie je základem všeho. Evropa na tuto skutečnost zapomněla. A možná je už příliš pozdě. 4. Ekonomický kolaps Veřejný dluh se již v několika velkých evropských zemích (včetně Francie) vymkl kontrole. Výdaje na důchody pro stárnoucí obyvatelstvo a všeobecnou zdravotní péči a sociální dávky pro migranty prudce rostou a v dalších desetiletích budou růst ještě rychleji. Mezinárodní měnový fond upozorňuje na to, že stárnutí obyvatelstva bude pro státní rozpočty znamenat obrovskou zátěž. Průběžný důchodový systém stojí a padá s poměrem mezi těmi, kdo pracují a přispívají do systému, a těmi, kdo pobírají důchod. Když se však domácí populace demograficky propadá a současně roste počet imigrantů, kteří čerpají sociální dávky a veřejné služby, aniž by odpovídajícím způsobem přispívali k růstu ekonomiky, stává se celý systém z matematického hlediska neudržitelným. Čísla mluví jasně. Vlády pak mají na výběr pouze ze dvou špatných možností: drasticky seškrtat důchody, nebo masivně zvýšit daně a sociální odvody, a připravit tak občany o ještě větší část jejich soukromého majetku. Právě takové "řešení" doporučují takzvaní ekonomové Pikettyho ražení. Historie nám však ukazuje, že podobná politika vede k hospodářskému i společenskému kolapsu. Kapitalismus bez kapitálu je jedním z výplodů francouzského teoretického fantazírování.