Mediální lokajové EU konečně pochopili, že jejich oblbování občanů “pravdami i nepravdami” o dění na Ukrajině, i o nevysvětlitelném sestřelu civilního letounu nad ukrajinským územím, přestává zabírat a tak začali hledat náhradní témata. Jedno přišlo jako na zavolanou samo od sebe. Kandidatura paní Jourové do EU, ale na dlouho jim to nevydrželo. Dáma dosedla na svůj "stolec", spokojena s tím, že i když našemu národu bude v Bruselu stejně málo platná jako všichni její předchůdci, tak že svou skoro milionovou rentu má v kapse. 

Jeden náš dobrý přítel ze Znojma se k volbám vyjádřil takto : 

"Když o volbách za plentou dlouze váhám, přemítám, porovnávám strany a kandidáty a nakonec celý zpocený a ztumpachovatělý vhazuji vybraný volební lístek do urny, mám pokaždé neodbytný pocit, že tím buď jak buď hážu hlínu na rakev prosperity své vlasti...

 A co k tomu dodat ? Ani čárku ! Je to víc než krutá realita dnešní doby ...

   V dobách, kdy lidi ještě "neformovala televize”, lidé většinu svého "volného času" naplňovali svými různorodými "aktivitami. Od dobrovolných hasičů anebo ochotnických divadelních souborů na vesnicích, přes zahrádkáře, rybáře, sběratele všeho možného, turisty, vodáky, amatérské horolezce, plachtaře, sportovce všeho druhu ... atd. A ať už se takový jedinec v tom svém volném čase zabýval čímkoli, vždy to mělo nemalý stabilizační vliv na jeho psychiku. Zejména v oblasti sportu působily u nás takové silné organizace jako Sokol a Orel, Skaut a KČT (Klub českých turistů), ale samozřejmě i specificky zaměřené menší "spolky". To vše s rozvojem TV začalo zvolna ustupovat do pozadí, společnost začala podléhat různým nežádoucím vlivům a u mnohých lidí to vedlo - a vede ! - až k závislosti. 

   Po "slavném sametu" ze sklonku roku ´89 a let devadesátých, zbyla mnohým z nás jen trpkost vzpomínek, připomínajících nám naši vlastní hloupou důvěřivost s níž jsme za zvonění klíči hltali každé slovo nově se zjeveného  "osvoboditele", jenž nás zbavil totalitního režimu bývalých nomenklaturních komunistických kádrů. Stačilo však necelých patnáct let nového, liberalismem překypujícího,  demokratického režimu, v němž lidé namísto slibované "pravdy" postupně začali nacházet spíše lži, podrazy, lumpárny i podvody, a tu "lásku" stále víc a víc poznamenávala sobecká hamižnost spolu s bezohledností vůči druhým tak výraznou až to vše dospělo tak daleko, že řada lidí na ty "sametové začátky" začala postupně vzpomínat víc ve zlém, než v dobrém.

   Pouhých 75 let ? A k čemu ? Tak se divil se jeden student v debatě s přáteli ve vestibulu stanice Metra, když jeden ze studentů nadhodil cosi o výročí události, na kterou bychom neměli zapomínat. A není divu, že tomu udivenému studentovi to nic neříkalo. Vždyť i velká media to přešla jakoby o nic nešlo. A bylo to výročí téměř smrtelné rány, kterou dostala naše země od sousedního tehdy nacistického Německa - se souhlasem tzv. spojenců. * Zato na listopad 1989 a na V. Havla se budou media ve vzpomínkách nyní určitě předhánět. Samozřejmě oslavně. I když to byla také svým způsobem "rána", přinášející pomalu stejně těžké trable.

   Když před několika dny britský poslanec nazval svého premiéra Camerona pudlem Ameriky, který svého zámořského pána na slovo poslouchá, napadlo mne, že USA takových pudlíků má po celé zemi asi rozmístěno spousty. Stejně jako vojenských základen a rezidenčních firem speciálního určení. A zapřemýšlel jsem nad tím, jak by asi ten britský poslanec pojmenoval našeho ministra zahraničí Zaorálka, ve vztahu k EU a USA víc než servilního.

   My našeho ex-soudruha Zaorálka, v minulosti tvrdého lektora Univerzity marxismu-leninismu a zapáleného člena KSČ, velkého obdivovatele Brežněvova Sovětského svazu, od samotného jeho jmenování ministrem zahraničí vnímáme jako absolutně nekompetentního člena vlády. Stejných "kvalit" dosahuje v naší vládě snad už jenom “ministr bez práce”, americký občan Jiří Dienstbier. 

   Při úklidu knihovny jsem narazil na Gogolova “Tarase Bulbu”, malou to novelu z historie ruského kozáctva. Krátce po tom, co jsem na Internetu četl zprávu, že se k doněckým a luganským domobrancům, tj. ke všem těm dělníkům, horníkům, úředníkům, zemědělcům, učitelům, studentům atd., totiž připojují doněčtí kozáci, kteří zřejmě nikdy nepřipustí, aby jim vládli protiruští, jimi nezvolení pravicoví nacionalisté a fašisté z Kyjeva. A tu jsem si uvědomil, že někdy se mohou i slova, vyslovená či napsaná někdy před 180-ti roky, probudit a připomenout, že v lidském společenství vyslovené pravdy ne vždy umírají.

   Od dávných věků platívalo, že hlavou rodiny je otec. Většina společnosti si uvědomovala, že rodinu bez vůdčí role nejzkušenějšího muže rodu často podléhá nesvárům a malichernostem. Z rodin bez tohoto uspořádání, nebo z rodin kde muž chybí, vyrůstají častěji rozmazlení "mamánci" a dcerky odmítající "tradiční ženskou roli". Muž "bačkora" a žena užvaněná a líná feministka, to nikdy nemůže být dobrým základem rodiny. Taková rodina s největší pravděpodobností nikdy nebude mít sílu, odvahu a zkušenost odolávat tlaku okolí, natož i jiných národů a kultur. Ale “společenští organizátoři” našeho života se kupodivu právě v takových rodinách doslova vidí. Stejně jako v různých vztahových nenormalitách. Právě pestrost mezilidských vztahů nám předkládají za tu nejlepší cestu do budoucna. A díky intenzivním mediálním tlakům tomu postupně začíná věřit stále víc a víc lidí.

   Když se řekne Žid, představím si příslušníka národa, který má, jako málo který jiný národ, téměř jistou skvělou budoucnost. V neděli 21.9. uvedla   ČT2 americký dokument “Bitvy starověku”. Který posluchače rozsáhlým   způsobem zavedl do dávné historie Izraelitů, až k Mojžíšovi. Tato biblická postava byla nejen služebníkem Božím, ale i vojevůdcem národa Izraelitů. Krutým vojevůdcem, který vedl Izraelity do mnohých vítězných bitev, v nichž Izraelité nepřátelské vojáky nemilosrdně pobíjeli, znásilňovali ženy a vraždili hromadně příslušníky jiných kmenů a národů. Dnes se sice takové jednání nazývá Genocida, ale tehdy se to zřejmě bralo asi jinak. Jak v Bibli je psáno, byl se Mojžíš, než k tomu přikročil, poradit s Bohem na posvátné hoře a byl to tedy Bůh kdo vedl jeho kroky !

    “Nerad mluvím o celcích, ale ač se mi v poslední době zdá, že Češi evidentně jsou nějak zbabělí, prolhaní a celkově zkurvení, zde žiji přesto rád”, říká dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera spisovatel Emil Hakl v rozhovoru pro časopis Týden. Má pravdu? Nás zaujalo zjištění, že pokud se takto mluví o Češích, tvořících zatím stále ještě v České republice většinovou část společnosti, tak se nad takovým výrokem nikdo z Čechů nezarazí, že zkrátka je "ticho po pěšině". "

   Politicky korektní politici, ředitelé různých výnosných neziskových a státních organizací, a i celý zatuchlý Havlův pelech přetékající pravdou a láskou, včetně všech bdělých orgánů bojujících proti rasizmu a extremismu, kolektivně k podobným výrokům překvapivě mlčí. A tak nás napadá otázka, co by se dělo, kdyby takto nějaký “pan spisovatel” hovořil o cikánech anebo o židech? Dovolil by si to časopis Týden otisknout, a jak by dopadl ? Nebo byla slova o Češích vypuštěna s vědomím, že se Čechům může kálet na hlavu bez nebezpečí postihu ?