[Text neznámého autora, z Internetu.]

   „Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo. A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla.

   Prohlásila, že Vašek by uprchlíkům pomohl. Byl prý zodpovědný. Dále prohlásila, že v roce 1968 také deseti tisíce Čechů a Slováků emigrovalo do Rakouska a Německa. Mimochodem, toto je nejvíce rozšířený argument všech sluníčkářů. Vskutku velice logický a věcný argument, srovnávat tehdejší migraci s tou dnešní. Je vidět, že paní Dáša opravdu rozumí všemu, na co se podívá. Holt, na ni, jen tak někdo nemá !

Třetí část:  Kultura – katalyzátor života národa.

      Po školství, uvedeném v části druhé, nemůže následovat nic jiného než kultura. O té se pak říká, že je jakýmsi národním katalyzátorem, který národ postrkuje vpřed. Ale to platí jen u normálních států, jejichž občané nemají potěšení z života v “protektorátu Česká republika”. V té máme pocit, že místo neviditelného kulturního katalyzátoru si osvojili různí “samozvaní umělci", kteří se nechávají nazývat „Celebritami" [Poznámka: Celebritou je člověk vynikající ve svém oboru.] a přitom dokáží nanejvýš “plivat na vlastní národ”.

    ... to stojí za to si přečíst a zamyslet se. Když jsme mluvili o Miloši Zemanovi, kněz Tomáš Halík se před časem do něj opřel a označil ho za demagoga tragicky rozdělujícího společnost. Obvinil také Čechy z iracionálního strachu z uprchlíků a z morální nezralosti. Má pravdu? Ať pan Halík jde příkladem sám. Jako kněz ví jistě o mnohých prázdných klášterech a farách, kde by mohl svou lásku k bližnímu svému příkladně dokázat tím, že je uprchlíkům nabídne za azyl, aspoň budou nějak užitečné, a sám jim bude sloužit do roztrhání těla a ke spáse své duše, což je vlastně jeho křesťanská povinnost.

   Různé veřejně dostupné stručnější informace pro veřejnost jsme si zvykli ukládat pro případ potřeby do „informační krabice“. A z té jsme se nyní rozhodli témata, která nevydají na větší článek, vytáhnout a následujícím způsobem našim čtenářům na stránce NP poskytnout. Dnes začínáme těmi nejaktuálnějšími zprávami ze současnosti doma i ve světě.

   Vážení čtenáři. Otázkou “Co nám to ta nová doba přinesla” jsme se zabývali již delší čas. Ne z hlediska politického zadání, protože nám jde především o to, co nám ta doba přinesla v oblastech, které výrazně ovlivňují život nás všech. Přemýšleli jsme jen nezaujatě, na základě faktů, o tom, co se odehrálo v průběhu posledních třiceti let. A kde jsme nalezli něco, co nám všem život ztěžuje, pokusili jsme se rozpoznat příčiny nesnází. A nyní chceme se všemi závěry našeho amatérského zkoumání, podle jednotlivých sledovaných oblastí, naše čtenáře na této naší stránce postupně seznamovat. Dnes začínáme s prvním tématem, s problematikou bytové politiky.

Druhá část:

J.A. Komenský by se dnes moc divil.

   V prvé části tohoto našeho „improvizovaného seriálu” jsme se zabývali problematikou bydlení. Dnes se podíváme na naše školství, což na to předešlé téma celkem logicky navazuje. Tak pojďme tedy na to:

   Přijde-li v médiích, nebo mezi našimi pány poslanci, na přetřes naše školství, vždy to zpravidla sklouzne k nedostatečným platům našich učitelek, učitelů, docentů, i profesorů, a tam se vše zadrhne. S konstatováním, že naše “erární pokladnice” není bezedná. A i když vládní strážce erárních prostředků v daném roce nějaké ušetřené prostředky nalezne, a “kapitolu školství” trochu pro daný rok přikrmí, pro odborářské “bojovníky za práva pracovníků školství” je to vždy málo, a pro rok následující již předem vyžadují pro naše pedagogy další ještě větší navýšení příjmů. Jistě zcela oprávněně, ale měli by si uvědomit, že se svými požadavky nejsou sami, a že vše se nedá řešit bleskově, a že se to musí všechno rozumně řešit postupně. 

   Na ČT2 proběhl dokument o bojích proti „Islámskému státu“ v Mosulu. Kde dobře živení, fyzicky zdatní, na životě nelpící, odvážní a k boji vycvičení bojovníci, podobní migrantům přicházejícím do EU i ČR, bojovníci oboustranně dobře americkými zbraněmi vyzbrojení, sváděli proti sobě boj ve jménu Alláha, muslim proti muslimovi. V dokumentu pak bylo vidět město v rozvalinách a zdecimované civilní obyvatele Mosulu s různými střelnými ranami, které jim nikdo neošetřoval.

   V historii lidstva snad neexistoval “monarcha – diktátor – velký vůdce lidu – spasitel národa”, který by netrpěl nějakou “zvláštní fobií”, založenou na odporu vůči něčemu, či někomu. Takovou fobií trpěl i římský Gaius Julius Caesar [44 let před Kr.] který nepřítele své země viděl v každé jiné zemi, kterou si ještě Řím nedokázal podrobit. Jistou fobií trpěli i středověcí papežové [Martin II. fobií proti husitům; Pavel II. proti králi českému Jiříkovi z Poděbrad], které jejich fobie nutila k vyhlašování “křižáckých válek” proti naší zemi.  A v novověku to byli také A.Hitler a J.V.Stalin, u nichž byla fobií kontinentální mocenská rozpínavost. Ale jistými “fobiemi podobného druhu” jak se ukazuje trpí i dnes nejen někteří evropští mocenští magnáti, ale též různí čelní představitelé politických uskupení. A ve většině případů dopad působení jejich fobie ve svém důsledku přináší výrazné většině postižené společnosti jenom mnohé nežádoucí problémy.

   Zdálo se nám, že I v dnešní době, v níž se zejména příslušníci mladších generací neradi navracejí k časům minulým, neuškodí porozhlédneme-li se po odkazu našich předků, kde můžeme nalézt mnohá moudra, která si zachovávají svoji hodnotu i v tom našem dnešním zmodernizovaném světě. A myslíme si, že by nebylo na škodu zamyslet se nad nimi a vrátit ta moudra zpět do našeho života. Nás k tomuto názoru dovedl citát výroku velkého českého podnikatele Tomáše Bati, ze kterého by si měli vzít poučení zejména naši mladší spoluobčané. Takže jsme se jej rozhodli na naší stránce spolu s krátkým dovětkem zveřejnit. Zde jej máte:

„Když jsem měl 20 let, myslel jsem si, že můj otec je idiot.

Když jsem měl 30 let, občas jsem si myslel, že má docela pravdu.

Když mi bylo 40 let, tak jsem si myslel, že to byl celkem moudrý chlap.

A když jsem měl 50 let, řekl jsem si: kdyby tu tak byl a poradil mi!"

                                                                         Tomáš Baťa