Podle zpráv z tisku naše „Bezpečnostní informační služba“ – BIS – varuje před domobranci připravujícími se údajně připravují na třetí světovou válku. Takže ten „orgán“, který má chránit republiku před nekalými vlivy zvenčí i z domova, a pro který by mělo být vlastenectví lidí kladnou devizou, hledá nebezpečí právě mezi vlastenecky smýšlejícími občany. Že mohou být projevy vlastenectví někým pokládány za nebezpečné je pro nás otřesné pomyšlení. I ptáme se, co se to děje a kam to spěje … ? ? ?

   Prozatím se Západ s Východem, ale i s Blízkým východem a s dalekou Asií, jen neustále nesmyslně pošťuchoval natolik, že to už signalizovalo možný válečný konflikt, do kterého by mohly být zapleteny snad všechny části našeho světa. Konflikt, který by mohl zničit ne Zemi veškerý život. Po vzruchu věčně toužící novináře to však zřejmě byla jen mediální hra, která jim poskytovala dostatek adrenalinu. Takže texty, které by mířily k uklidnění světové rozháranosti, ledabyle pomíjeli. Ale nyní se už situace začala natolik vyhrocovat, že hned dva velcí politici, jeden ze Západu a druhý z Východu, se rozhodli vážně lidstvo oslovit. A tak jsme si řekli, že když je přehlížejí velká média, jejich slova alespoň na našich občanských stránkách ve zkrácené formě zveřejníme. Aby se dostala k co největšímu počtu našich občanů.

Žijeme v hrozné době. Před listopadem ´89 jsme žehrali – sice ne vždy všichni – na komunistickými nomenklaturami řízený a ovládaný režim. A po listopadu ´89 jásali nad nečekaně přicházející svobodu – a zas ne všichni – a vůbec nás nenapadlo, že by se ještě někdy mohlo opakovat něco z toho co jsme prožívali před tím listopadem. A hle, ono se to přece jen z části vrátilo. A dokonce svým způsobem i dnes kopírují někteří lidé určité chování některých nepříliš dobrých Čechů z času válečného Protektorátu. Kdy tenkrát, a i za času nadvlády komunistických kádrů, mezi námi žili spoluobčané – a nebylo jich zas tak málo – kteří ve vládnoucím systému nalezli cestu k tomu, jak si vylepšit své vlastní postavení, a jakmile pojali pouhé podezření o tom, že někdo ze spoluobčanů by mohl úsilí vládnoucích orgánů nějak sabotovat, odhodivši veškeré morální zásady spěchali to příslušným represivním orgánům ohlásit. Říkalo se jim tehdy “kolaboranti” a na ta jejich podezření mnozí poctiví lidé přišli o svobodu a někdy i o život …

Bývalý ministr zdravotnictví MUDr. Ivan David si na internetu povzdechl slovy:

   “Tisíce bezdomovců se pohybují v ulicích. Jen blbec tvrdí, že dobrovolně. V ulicích měst se pohybují desítky tisíc bezdomovců a jen blbec může tvrdit, že se dobrovolně rozhodli pro tento „životní styl. A zároveň také statisíce lidí žije ve strachu z exekuce.”

   Když to Bruselu nevycházelo s distribucí migrantů po dobrém, rozhodli se jít na to od lesa. Náš premiér jim k otázce přijímání migrantů narovinu řekl, že na nějaké “přerozdělování migrantů” po Evropě naše republika nepřistoupí. A tak Brusel zmobilizoval partu „bruselských organizátorů”, aby za pomoci „neodmítnutelného doporučení“ - které jsme podle jejich názoru jako „spořádaní Evropané“ povinni respektovat – na nás nastražili záludnou past. A našli si pro to u nás vhodného „náhončího“, který nás do té pasti má nasměrovat. A našemu panu ministru vnitra Hamáčkovi, respektive sociálním demokratům, kteří se cítí v koalici utlačováni, to přišlo vhod do krámu v pravý čas. A tak vnitro rozhodlo, že:

    Za časů mého raného mládí vodili rodičové své nezbedné děti na Matějské pouti do tzv. “Domu hrůzy”, aby je trochu vystrašili a pak, když dítě začalo doma opět vyvádět, mu pohrozili: “Když nepřestaneš půjdeš do domu hrůzy a necháme tě tam. Strach udělal své a rodiče měli pokoj. Zlobil anebo zlobilka se přestali předvádět. A strach dokáží využít i politici. Neboť pomocí strachu se s lidmi dá bezvadně manipulovat. Například dnes „strach z globálního oteplování“ odvádí mladé lidi přímo houfně bezhlavě od reality.

     Milí přátelé, blíží se třicáté výročí čehosi, co kdosi nazval sametovou revolucí. Máme-li být na co hrdí, tak především na to, že při onom mocenském převratu netekla krev. Zbavili jsme se totality s lidskou tváří, abychom otevřeli brány totalitě nelidské, cenzuru projevu jsme zavrhli, abychom ji povýšili na cenzuru myšlení. Taková je alespoň moje draze zaplacená zkušenost, která si ovšem neosobuje právo tvrdit, že úhel jejího pohledu je ten jediný správný. Je však opravdu co oslavovat? Není těžké odhadnout, která masmédia už dnes k výročí oné události vyrábějí prefabrikáty odhalující, jaké že štěstí nás to tenkrát potkalo. A ruku v ruce s tím i fejky o událostech v uplynulých třiceti letech, o mírumilovných akcích NATO či USA, o obranném charakteru základen budovaných podél hranic Ruska, o svobodě vývozu majdanovské demokracie a pochopitelně o ďábelském Putinovi, který svojí propagandou ovlivňuje snad i pohyb galaxií.         

Postřeh Petra Hanniga z návštěvy antikvariátu.

Scéna: Slečna za pultem, za ní na stěně visí velká fotografie Jana Wericha a hned vedle Oldřich Nový.

Účinkující: Já a slečna za pultem.

Já: Slečno, kolik stojí ty fotografie?     Slečna: Těch dvou chlapů?

Já: Ano, těch dvou herců.      

Slečna: Sé musím zeptat. A to sou herci?

Já: Ano, to jsou, respektive za svého života herci byli. Vy opravdu nevíte, kdo na těch fotografiích je?

Slečna: Nééé! Akorát toho s bradkou jsem viděla, jako malá, v nějaký pohádce.

     Před dvěma roky se zřítila lávka v Tróji. Dva roky trvalo, než se papaláši usnesli na tom, že postaví novou. A další rok bude trvat, než ji postaví. To jsou tři roky. Tři roky, než se postaví lávka. Ozval se nám stavař, který to vidí z odborného hlediska. Přenecháváme mu tedy slovo ...

   Předsudečná nenávist, nový nástroj Hamáčkova „ministerstva pro potlačování nežádoucích myšlenek ve veřejnosti“ již nadzvedl ze židlí mnohého občana z řad vyznavačů u nás pořád ještě neexistující skutečné demokracie. Jak by ne, vždyť veškerá veřejná vysvětlení daného pojmu, která proběhla v médiích, byla stejně mnohoznačná jako bývaly za starověku předpovědi kněžky Apollonova athénského chrámu Pýthie Řekům. Každý si v tom mohl vybrat co se mu právě hodilo do krámu. Tehdy i dnes.