Žijeme v tunelu beznaděje, u něhož i to světélko na konci chybí.

    I ten nejhloupější sedlák věděl to, co dnes dnešním manažerům, či spíše vládcům tohoto státu, zřejmě zůstává utajeno. Zdá se, že vůbec nevědí, nebo možná ani nechtějí vědět, že pokud někdo chce krávu dojit, musí jí dát do žlabu. Však se také říkávalo "dej krávě do držky, ona ti dá do dížky"! Ale dnešní mocní se vůbec nezajímají, jak lidé žijí. Zda mají z čeho žít. Jaké mají problémy. Naši mocipáni projevují zájem především o sebe a své příjmy a nanejvýš se starají ještě také o to, aby byl dostatek finančních prostředků pro lidi nepřizpůsobivé. Pro ty se finance najdou vždy! 

   Je tomu již více jak deset let, co jsem hovořil se dvěma asi 25letými mladíky v Německu, kteří poté, co se dozvěděli, že jsme s kamarádem Češi, označili náš národ za národ zlodějský, lokajský, lezoucí do zadnic jiných silnějších národů. V té chvíli, asi proto, že pro pravdu se člověk zlobí, udělili jsme oněm mladíkům fyzickou lekci. Tehdy jsme se s kamarádem poplácali po ramenech, neboť v té době jsme oba byli starší 50 let. S chutí jsme si zazpívali – Češi jsou slavní junáci. Vzpomněl jsem si na to, když jsem četl, že p. Babiš chce vstoupit do politiky a údajně se seřazují tzv. celebrity, které ho chtějí podpořit. Český národ jako jeden z mála se nechává oblbnout „Goebbelsovskou“, rozuměj propracovanou mediální masáží, uplatňovanou na našem národu již od nástupu komunistů v roce 1948.

   V těch časech byl v naší tehdejší vševládné komunistické straně typickým jevem, stejně jako v sovětech za časů V. I. Lenina, vnitrostranický boj, ve kterém začasto také padaly hlavy. U nás to byl například Rudolf Slánský (český komunistický politik, dlouholetý člen ÚV KSČ a po válce až do roku 1951 generální tajemník KSČ, který byl po Klementu Gottwaldovi nejmocnějším mužem strany, byl 23. listopadu 1951 zatčen a po zinscenovaném procesu dne 3. prosince 1952 v pankrácké věznici spolu s 11- ti dalšími odsouzenci popraven) a jeho jedenáct kompliců, jimž se soudruzi odvděčili šibenicí. Ale mnoho dalších soudruhů skončilo také v lágrech u uranových dolů a tam též nechali život! 

   Přesně tak jako ti tetřevi hlušci se chovali všichni (!) polistopadoví politici a jejich strany, když se protlačili na parlamentní a vládní hřiště. Byli hluší ke všemu, co říkali lidé ke způsobům jejich řízení naší společnosti a státu. Jenže, na rozdíl od těch tetřevů, které ta "hluchota" postihuje jen na krátký čas v době svých svatebních námluv - tj. toku, u našich politiků se to stalo chronickým stavem! Ti, kteří zrovna "měli navrch" slyšeli jen sami sebe a na vše, co říkali jiní, "zvysoka kašlali".

Vážené dámy a pánové,

strana Národní Prosperita reaguje na zhoršující se situaci mezi národem českým a národem cikánským. Navrhujeme řešení, které by mělo pomoci oběma stranám. Situace v České republice ve vztazích mezi českým národem - většinovou společností a Cikány nás vedla k rozhodnutí zřídit nadační fond s názvem „Národe, pomoz si sám“.

   Dovolte nám, prosím, odůvodnit naše rozhodnutí. Prvopočátek dnešních problémů je, že od roku 1948 se komunisté snažili, aby měli přehled o každém občanovi Československa, ale u Cikánů, žijících kočovným způsobem života, to nebylo možné. Proto se komunisté rozhodli násilným způsobem vykořenit Cikány z tohoto způsobu života a začali je umísťovat do zděných budov v bláhové naději, že Cikáni toto uvítají a začlení se do většinové společnosti. Tím byla duše Cikánů znásilňována, jejich zvyky, získávané po stovky let byly přerušeny. Nelze se divit, že se do dnešní doby nebyli schopni ve většině případů do majoritní společnosti zařadit. Je to podobné, jako u Indiánů v Americe. Ani ti se dodnes zcela nezačlenili do americké společnosti, kromě využívání sociálních a jiných výhod. I naši Cikáni se velice dobře orientují v různých sociálních dávkách, nárocích a právech.

   Taková je podle všech ukazatelů situace v naší zemi. Vše ukazuje na to, že volby, a nejenom volby do sněmovny, ale i volby do nižších stupňů naší zastupitelské demokracie, jsou jen velkou šaškárnou, kterou bychom si mohli klidně odpustit. Hodně peněz by se tím uspořilo! A jak jsme k takovému závěru došli? Na základě toho co se už docela běžně u nás po volbách odehrává. Jak to probíhá? Jednoduše! Strany se nejprve v předvolební kampani navzájem trumfují mnohými lákavými sliby lepší budoucnosti, kterou společnosti přinesou ....... a pak přijdou volby ...... ty proběhnou ....... komise spočítají výsledky ....... a pak duch bratrstva kočičí pracky zasáhne. I když některá ze stran získala důvěru největšího počtu voličů, do čela se nedostane. Mezi představiteli méně úspěšných stran se vždy najde nějaké to „Dlouhé bidlo a Štětináč či Bohoušek“, ti se seskupí a s velkým halasem vyhlásí „vítěznou koalici“. To, že voliči upřednostnili početně někoho jiného, prohlásí za omyl voličů, vyplývající z jejich nedostatečné informovanosti. A svoji "koalici" prohlásí za toho správného zachránce, který je jedinou zárukou lepší budoucnosti. A na tom, že představitelé nové koalice jsou mnohdy zcela odlišných názorů a zásad, přitom vůbec nezáleží. Nejde přece o nějaký tvůrčí názorový soulad, ale jen a jen o osobní a stranická koryta! Jak se u nás stalo zvykem ...... 

   Jezuitským inkvizitorům jako návod na likvidaci nepohodlných ve středověku sloužila směrnice „Kladivo na čarodějnice“. Naše politická elita pro stejný účel pro policii nyní vydala obdobnou směrnici, nazvanou „Strategie boje proti extremismu“.

   Dovolte nám z ní citovat: „Extremismus je ideologie či jednání jednotlivce či skupiny mimo hlavní (střední) proud společnosti, či porušování důležitých společenských standardů, zejména ve spojení s verbální nebo fyzickou agresivitou, násilím nebo hrozbou násilím“.

   Ozvala. A hned dvakrát po sobě. Ve Staré Boleslavi 28. září na národní svatováclavské pouti a vzápětí i na pražském Hradě 28. října 2011 na úvod slavnostního předávání státních vyznamenání při příležitosti vzpomínky na 28. říjen 1918, den vzniku svobodného československého státu. Kde v obou případech zazněla z úst prezidenta Václava Klause slova, která od současných politiků zaznívají jen vzácně.

   Slova o potřebě hájit pravé hodnoty a občanské ctnosti, otevřeně přiznávající, že naše současná společnost a zejména ti, kteří nám dnes vládnou, nějak často svým jednáním a svými činy přinášejí do našeho života sociální neklid i střety, vzájemnou nedůvěru, pramenící především z neochoty naslouchat názorům jiných. Lze říci, že v obou případech to byla státnicky tvrdá kritika díla současných politiků, ukazující současně směr, kterým by se naše republika měla pro budoucno ubírat, chce-li se vymotat ze současných problémů a dočkat se lepších časů. Slova nadstranická, reagující nezkresleně na realitu jak naší, tak světové současnosti. Slova člověka, pro něhož to dnes tak často odsuzované slovo „vlast“ už kupodivu není jenom prázdným pojmem, jako tomu u něho donedávna bývalo.

   Když jsem si tak přemýšlel o problémech, které se na tu naši ubohou zemi valí v souvislosti s globalizací, vzpomněl jsem si, že někde musím mít starou knížku Ivana Svitáka, v níž se autor mimo jiného zabývá právě těmito otázkami. Než jsem ji ze své dosti rozsáhlé knihovny vyhrabal, dalo mi to dost práce, ale stálo to zato. Když jsem se do ní začetl, napadlo mne, že neuškodí, podělím-li se o ty v ní uvedené poznatky pana Svitáka s čtenáři naší webové stránky. Protože opravdu stojí zato. A než se k nim dostanu, musím předeslat, že budu citovat z úsporných důvodů jen některé části z přednášky, kterou pan Sviták přednesl v USA na universitě v Princetonu v roce 1968, krátce poté co po srpnovém vpádu "spřátelených vojsk Varšavské smlouvy" opustil svoji rodnou zemi, to jest emigroval ...

     Když státní moc je v pytli s rozumem, tak sahá po represi. Pamatuji si, jak jsem v roce 1989 cinkal s ostatními, jako blbec, klíči a stejně tak stádovitě jsem volal „Nejsme jako oni“, zatímco kousek ode mne se řechtali příslušníci STB . Myslím si, že už dnes téměř každý ví, že jsme naletěli odpadu, který odpadl z KSČ. Komunistům se ulevilo, když se zbavili prospěchářů-odpadlíků, kteří škodí dodnes, ale ve stranách, kde to víc vynáší. Dnes je to zřejmé i na Šluknovsku. Státní moc vyslala do Šluknovska na oprávněně nespokojené občany těžkooděnce. Kdo si pamatuje děj ze 17. listopadu 1989 a porovnal si to s tím, co se dělo na Šluknovsku nyní, tak mu musí být zřejmé, že dřívější esenbáci nebyli ani tak brutální jako nynější policie, která koňmi najížděla stejně jako panstvo ve středověku do bezbranných občanů. Viděl jsem policistu na helmě s číslem K 626, jak mlátí do davu pendrekem hlava nehlava stejně jako esenbáci na Národní třídě. Ani vodní dělo nechybělo. Jen co bylo jiné, je zatím, počet občanů, kteří se protestů zúčastnili. V Praze bylo tenkrát na "Václaváku" na 100 000 protestujících. Na Šluknovsku jich zatím bylo jen několik tisíc. ZATÍM!

NP