Sedmý listopad – prokleté datum - i dnes !

   Nejen pro celý svět, ale díky naší současnosti i pro nás zejména. Ale vraťme se nejprve k tomu prvotnímu datu. Když za podzimního času roku 1917 v carském Rusku vyvolal bolševický revolucionářský vůdce V. I. Lenin, důkladně finančně podpořený při svém návratu ze Švýcarského exilu tamními bankami, spolu se socialistickým intelektuálem Trockým výstřelem z křižníku Aurora a útokem bolševických hord na Zimní palác revoluci, která přerostla v rozbití carského samoděržaví, byl u nás tehdy již listopad. Ale v Rusku, kde se čas počítal podle juliánského kalendáře, byl ještě říjen. A tak si to, co se tam odehrálo, připomínáme jako „Velkou říjnovou revoluci“.  Ale to není tak podstatné. Rozhodující je to, že to byl to začátek hrůzné éry teroru, který zasáhl podstatnou část Evropy a ovlivnil do jisté míry i ostatní svět.

   A rudá demagogická ideologie se záhy ze „Země sovětů“ začala šířit do Evropy jako chorobná epidemie. Zasáhla především hospodářskou krizí zdrcené Německo, kde se jí chopil za mocí se pídící Adolf Hitler k probuzení skrytých vášní nezaměstnaností a bídou postižených dělnických mas. Zrodil se nacionální socialismus, který rychle přerostl v to, co nyní nazýváme nacismem. A byl to Adolf Hitler kdo si, když se rozhodl vojensky ovládnout Evropu,  prostřednictvím svého emisara s J.V. Stalinem sjednal mírovou smlouvu. A od Stalinovy „Země sovětů“ Hitler také mimochodem odkoukal jejich gulagy, podle jejichž vzoru pak vznikaly v ostatní Evropě nacistické koncentráky. S nimiž se tristně seznámili po obsazení a zabrání naší země i mnozí naši vlastenci.

   Adolfu Hitlerovi to mocenské ovládnutí Evropy nevyšlo. Do jisté míry i proto, že při svém velikášství se obrátil proti svému ruskému spojenci a vrazil mu tak říkajíc dýku do zad. Ale jeho válečné choutky do jisté míry navnadily i JV. Stalina, který již před válkou také pošilhával po možnostech ovládnutí Evropy. Západní mocnosti mu to po válce sice znemožnily, ale ne zcela. Jako vrcholný představitel jedné z vítězných mocností si vymohl plné uplatnění svého vlivu na další vývoj ve vybraných zemích střední Evropa, mezi které patřila i ta naše. A tak jsme se stali jakousi skrytou kolonií SSSR se vším všudy. Zavládla tu „strana a vláda“ a i těm nacistickým koncentrákům se dostalo uznání. Staly se vzorem pro „pracovní tábory“ do nichž vládnoucí strana odkládala všechny nepohodlné odpůrce režimu. U nás vyrůstaly zejména u uranových dolů, kde muklové museli kutat uranovou rudu pro „sovětské bratry“, aby tito měli uran pro své „mírové bomby a rakety“.

            Ale i když éra našeho nomenklaturního socialismu po 17. listopadu 1989 zdánlivě skončila, ta svá „semínka“ tu ve formě „nomenklaturního mládí“ zanechala. Sice nám již nevládne jen jedna strana, ale ty strany, které tu „vládnou pospolu“, moc omámila natolik, že stejně jako ty bývalé předlistopadové kádry svoji moc dokáží prosazovat silou za každou cenu, i když je zřejmé, že to bude ke škodě státu a zejména většině řádných občanů. Právě o letošním sedmém listopadu nám to naši mocní dokonale předvedli! Když v poslanecké sněmovně za pomoci prapodivných praktik začali prosazovat další daňovou zátěž občanů. Za pomoci podivuhodného pokání několika svých „neposlušných poslanců, kteří s náhle „posypali hlavy popelem“ a vzdali se z ničeho nic svých poslaneckých mandátů i s nimi spojených nemalých příjmů. A když tyto odstoupivší bryskně nahradili stranicky poslušní náhradníci, už šlo vše jako po drátku. A té naší vládnoucí elitě v té chvíli vůbec nevadilo, že jeden z těch náhradníků byl odsouzen na 6 let, zatím sice ještě nepravomocně, protože on se přece odvolal a konečně… teď už má poslaneckou imunitu! Vadit to jeho straně začalo vadit až druhý den, když už bylo i za pomoci jeho hlasu odhlasováno to, co vládnoucí strany odhlasovat potřebovaly, za každou cenu! A potom k tomu ještě stačili ve velkém spěchu schválit "církevní restituce" se vším jejich drtivým dopadem na náš národ a zemi. Teď aby ještě k tomu nějak pokoutně prosadili vymazání tzv. "Benešových dekretů" a pak už budeme jako země jen velkou nulou!

   I nezbývá než se ptát co tak náhle přinutilo odstoupivší „poslanecké rebely“ k prozření. Že by jim někdo z jejich stranických kolegů něčím jejich budoucnost důkladně přisladil? To snad ne. Vždyť naše vládnoucí elita přece jednoznačně stojí za bojem proti korupci. Tudíž se nám naskýtá už jen jediná odpověď. Že semínka „předlistopadové stranické všemocnosti“ nejen vzklíčila a zakořenila, ale dokonce již i nesou ovoce. Trpké ovoce s vůní totality! Má to být navěky naším osudem?

Strana NÁRODNÍ PROSPERITA