"VELKOLEPÁ OSLAVA"

      Zatímco v předešlých letech byly veškeré vzpomínkové akce k 17. listopadu 1989 - připomínající tragický zásah policie na pražské Národní třídě proti pokojnému průvodu studentů k příležitosti úmrtí studenta Jana Opletala, který byl 28. října 1939 při protinacistické demonstraci nacisty smrtelně postřelen a který svým zraněním 17. listopadu 1939 podlehl - od pádu komunistické totality vždy laděny pietně. Letos se však magistrát hl. města Prahy rozhodl, že to musí být  pro tentokrát jinak. Moderněji, jak si doba žádá. Takže vymysleli si, že  na té naší pražské Národní třídě uspořádají jakýsi "happening", při kterém si lidé budou moci poslechnout hudební vystoupení módních kapel a pokochat se pohledem na "alegorická vozítka", připomínající "nedostatková zboží" z doby totality (moto-banán, obří role toaletního papíru apod.). A toho samozřejmě hned pohotově využili různí "stánkaři", takže jen pár kroků od místa kde je v loubí domu umístěna pamětní deska, připomínající tragedii 17. listopadu 1989, se pekly na dřevěném uhlí klobásy a jaternice, čepovalo pivo i víno a grog. Aby se měl lid kde občerstvit. Aby jej náhodou nenapadlo přemýšlet o tom, zda se to u nás po tom listopadu 1989 vyvíjelo správným směrem ke skutečné demokracii, či ne. Našim mocným zřejmě někdo moudřejší připomenul staré římské heslo, že lid chce chléb a hry a že pokud ten chleba není, že i ty hry k uklidnění vášní lidu stačí. A protože dnes mnohým lidem, především mladým rodinám s dětmi a důchodcům, ale také příslušníkům tak zvané "střední vrstvy", už toho po zaplacení ostatních nutných položek, jako je nekřesťanské nájemné, vodné, elektřina a plyn, už moc na ten chleba v kapse nezbývá,  došlo zas na ty hry. Tedy na ten "happening", jak se dnes vzletně říká .......

      Že někteří lidé opravdu už začínají intenzivně přemýšlet, o tom se každý mohl přesvědčit o kousek dál. U Národního divadla, kde se sešli příznivci zatím pořád ještě řádně zaregistrované Dělnické strany (DS), aby připomenuli ostatním, že s tou demokracií to u nás není zas tak moc slavné.   Ale nejprve se se mnou vraťte zpět k pietnímu památníčku 17. listopadu 1989. Dostat se k němu v těsném prostoru podloubí pro velký nával nebylo lehké. Před pamětní deskou, přizdobenou květinami, hořela spousta svíčiček a nechyběla tam ani policejní hlídka. Ono se vůbec zdálo, že na té Národní třídě je místy víc policistů než normálních lidí. A čím víc blíž k Národnímu divadlu jich přibývalo.
      Zhruba kolem 14té hodiny se u divadla sešla zhruba tak padesátka členů Dělnické strany, kolem níž se hned shromáždilo nejméně pětkrát tolik lidí, jejích příznivců i různých zvědavců, aby si poslechli  proslov předsedy této strany pana Tomáše Vandase (hlavní pasáže z přepisu projevu si můžete přečíst za touto reportáží). Projev několikrát přerušil živelný potlesk přítomných. Ale co se nestalo. Náhle se na místě objevil jakýsi úředník magistrátu a prostřednictvím policejního megafonu oznámil, že z rozhodnutí magistrátu nepovolenou demonstraci rozpouští  a vyzval přítomné, aby se ihned rozešli. K tomu poté policejní důstojník ještě dodal, že pokud nebude výzvy k odchodu uposlechnuto, že  policejní složky budou nuceny proti demonstrantům zasáhnout. A jako kouzlem se za shromážděním zjevili policejní těžkooděnci, kteří už zřejmě byli předem připraveni bokem ve skrytu ulice Karoliny Světlé.
      Na výzvu k odchodu zareagoval předseda DS výzvou k přítomným slovy: “Přátele, nepůjdeme do konfrontace s policií ČR. To by byla jenom voda na jejich mlýn. Současný režim se chová stejně jako komunistický." Na tuto výzvu se přítomní příznivci DS vydali přes most Legií k Újezdu.
      Cestou došlo k několika drobným konfliktům, vyvolaných zjevně urážlivými a vulgárními pokřiky několika pubertálních levicových adolescentů, mávajících transparenty s nápisem "17. listopad náckům nepatří - vždy a všude proti rasizmu." Kteří díky vládní mediální kampani příslušníky Dělnické strany nazývají nacisty jen proto, že se tito se zastávají vlastenectví a kritizují prohnilost a zaprodanost současného režimu, jenž hrubě nadržuje kdejakým necivilizovaným menšinám  a východním přistěhovalcům na úkor většinového původního obyvatelstva země!
      Navečer pak se z pražského Albertova vydal k Národní třídě ještě dnešními studenty a naším magistrátem zorganizovaný vzpomínkový pochod, který šel po stejné trase, jakou procházeli studenti 17. listopadu 1989 a kterého se zúčastnilo přibližně 5000 lidí. Ale to už bylo jen velké divadlo ......
      Nazval-li jsem tuto stať slovy "VELKOLEPÁ OSLAVA", berte tato slova ironicky. Protože v tom, co se dělo na Národní třídě 17. listopadu 1989 večer a tím co se tam odehrálo 17. listopadu tohoto roku odpoledne, byla dost velká podobnost. Jen ty uniformy byly trochu jiné. Ale vzkaz mocných mířený k demonstrujícím a vyzývající je "rozejděte se",  byl víc než stejný! Přečtěte si slova předsedy DS, prohlédněte si v připojené foto-galerii snímky z místa dění a zamyslete se nad nimi......

_____________________________________

Poznámka pod čarou: Na jiném místě, na Výtoni, se nějaká neregistrovaná skupina demonstrantů dostala do konflktu s policií, při kterém byli dle ČTK i zranění, které bylo nutno ošetřit v nemocnici. Ale s těmito skupinami, které záměrně vyhledávají příležitost k projevům násilí, např. při fotbalových utkáních, nemá Dělnická strana nic společného ! ! !  

/z přímé účasti Jarda Thuma, Praha - 18.11.2009/                                                                   

Proslov přednesený předsedou DS 17.11.2009 u Národního divadla : 

Vážení přátelé! 

Vítám vás na dnešním setkání členů a sympatizantů Dělnické strany u příležitosti dvacátého výročí pádu komunistického režimu. Dvacet let uběhlo od chvíle, kdy zdánlivě pevný totalitní režim padl jako domeček z karet. Lidé vyšli na náměstí, plni nadšení, euforie a optimismu s vyhlídkami do budoucna. 

Komunisté se pokojně vzdali své moci, neboť vše bylo podmíněno zákulisními dohodami, jejichž součástí byla i záruka beztrestnosti komunistických exponentů. A právě v této dohodě, v tom paktování nového systému se starým, musíme hledat příčiny i současného stavu společnosti. 

Jaký je tedy vlastně stav dnešní společnosti, dvacet let poté? Jedním slovem: tragický. Komunisté nám vládnou stále. Sice nemají rudé knížky, ale mají rudé myšlení, stejné totalitní praktiky, které odkoukali na stážích v tehdejším Sovětském svazu. Dnes nám vládnou, i když je nikdo nevolil, nikdo jim nedal žádný mandát. Jsou rozlezlí ve všech parlamentních stranách. Z nomenklaturních kádrů se stali náruživí kapitalisté, kteří v počátku devadesátých let drancovali naše hospodářství takovým způsobem, že bylo téměř vše rozkradeno, tehdy se říkalo zprivatizováno. 

Dvacet let je již dostatečně dlouhá doba, abychom mohli zhodnotit, co se událo špatně, jaké byly chyby a kdo je viník. Především musím říci, že pravda a láska nad lží a nenávistí nezvítězily. Zvítězilo politikaření, korupce, handlování s výnosnými kšefty. Prostě to, co komunisté kdysi dělali tajně a v malém, se dnes děje otevřeně a ve velkém. Každý z vládních politiků má plná ústa demokracie a svobody slova, ale jen do té chvíle, dokud to neohrožuje mocensky systém. Svoboda názorů jen pro vyvolené. 

Za dvacet let se změnilo mnohé. Tehdejší Československo již neexistuje, závislost na Moskvě vystřídala závislost na Bruselu, a členství ve Varšavské smlouvě zase členství v NATO. Je smutným faktem, že po listopadu 1989 jsme promarnili obrovskou příležitost být opět sami sebou. Zahodit to desetiletí trvající vazalství, kdy naši představitelé museli pokorně plnit přání a rozkazy sovětského politbyra. Propásli jsme šanci získat opět suverenitu, ne tu papírovou, ale skutečnou, projevující se samostatným rozhodováním bez ohledu na druhé. Místo toho jsme svědky, kdy politická elita tohoto státu opět poslušně přikyvuje mocným v Bruselu a Washingtonu. 

Stali jsme se členy Evropské unie. Jenže dnešní unie, to je zcela jiné uspořádání států, než jak tomu bylo na počátku 90. let. Tehdy byla prioritou hospodářská spolupráce mezi státy a nikdo se ani neodvážil naznačit něco jiného. Zlomem byla Maastrichtská smlouva o vytvoření jednotné měny, kdy se státy jako Německo a Francie nepochopitelně vzdaly svých tradičních měn ve prospěch pochybného experimentu. A dnes dochází k postupnému předávání národních pravomocí do rukou Evropské komise, hovoří se o vytvoření funkce evropského prezidenta a jednotného evropského státu. Cíl je zřejmý. Vytvořit jeden stát, jednu vládu, vymazat z myslí lidí historii, tradice a národní cítění. Šedá masa pak bude lépe ovladatelná a manipulovatelná. Ještě chybí implantovat lidem čipy pod kůži, aby byl každý jedinec pod stálou kontrolou. To co je dnes fikce, bude za pár let skutečností. 

Co se však nezměnilo, to je přístup režimu proti opozici. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme mohli číst a slýchat o protisocialistických živlech, ztroskotancích, západních agentech. Tyto osoby byly zadržovány a vyslýchány pod nejrůznějšími záminkami, byly jim prohledávány byty, byly vyhazovány z práce. A dnes? Jen se pozměnila terminologie, praktiky zůstaly stejné. Protisocialistické živly byly nahrazeny neonacisty a extremisty. Domovní prohlídky, represe, zastrašování, to máme i nyní, v údajně demokratické společnosti.  

Jak jinak než pokus o zastrašování a diskreditaci si můžeme vyložit nejnovější krok policie ČR, která zahájila trestní stíhání celého vedení Dělnické strany za projevy, které zazněly před více než půl rokem na akci 1. máje v Brně. Proč to načasování? Není to zvláštní, že před blížícím se soudem o zákazu DS přichází pokus diskreditovat vedení naší strany? O čem to svědčí? Že současný režim, byť se zaklíná slovy o demokracii a svobodě slova, používá stejné totalitní praktiky jako režim komunistický. 

Dělnická strana zažila za poslední rok a půl nebývalý vzestup, který byl podložen i narůstajícími volebními výsledky. A zde je zřejmě kámen úrazu. Kdybychom neoslovovali občany, kdybychom jim nedávali naději na změnu, zcela určitě by nás nikdo nechtěl zakazovat a nechali by nás v klidu být. Je to ale jinak. Režim velice dobře ví, že posilujeme, že máme šanci uspět v příštím roce v parlamentních volbách, a tak se snaží na poslední chvíli zatáhnout za ruční brzdu a zastavit ten rozjetý vlak s názvem DS. 

Podívejte se kolem sebe. Co vidíte? Obrovské policejní manévry, které jsou velmi podobné těm z před dvaceti let. Co to signalizuje? Že mají strach. Dnešní systém se začal chovat podobně jako ten komunistický. Ten byl koncem osmdesátých let zahnán do kouta a přestal vnímat realitu. I proto zběsile kopal kolem sebe, až vysílením padl. A dnešní události jsou velmi podobné. Vládnoucí elita se uzavřela do sebe, o problémy lidí se nezajímá. Rozkradli co mohli, žijí za vysokými zdmi svých luxusních paláců. Ekonomika je na pokraji kolapsu a jediné, co nám tito gauneři nabízejí k řešení je, aby si lidé opět utáhli své opasky. 

Je dnešní stav tím ideálem, co společnost v roce 1989 požadovala? Je dnešní chaos a úpadek tím, co si lidé přáli? Dovolím si tvrdit, že určitě ne. I proto nastal čas pootočit kormidlo. Vyrvat moc těm, kteří si ji uzurpovali s vědomím, že nám budou vládnout navěky. Nastal čas to změnit. V příštím roce budeme mít možnost rozhodnout v parlamentních volbách o dalším směřování země. Je to obrovská šance, kterou nesmíme promarnit. 

Dělnická strana zcela určitě v těchto volbách kandidovat bude! A je nám jedno, jak v této záležitosti dopadne soud o další činnosti DS. Prostě do voleb půjdeme, neboť nás posiluje podpora lidí a jejich důvěra. Nenecháme tuto naši zemi vydrancovat, nenecháme padnout a zapomenout odkazy našich předků. A máme také zodpovědnost vůči budoucím generacím. Proženeme ten zahnívající český politický rybník! To mi věřte! 

Děkuji za vaši dnešní účast, kdy jste přes veškeré zastrašování prokázali velkou odvahu. Dnes nás jsou na náměstích stovky, zítra nás budou tisíce! Ať žije Česká republika! Bez parazitů, gaunerů, podvodníků. Země nám drahá, silná a suverénní.  

Děkuji za pozornost!