POHÁDKA SE STALA SKUTEČNOSTÍ

     Když se v době hluboké komunistické totality u nás natáčela pohádka o "Pyšné princezně", nikdo netušil, že to pohádkové "Půlnoční království" se jednou stane vzorem pro polistopadové politiky naší země. Jako jsou jim zřejmě vzorem také ti pohádkoví chamtivostí nakažení rádcové, kteří v tom pohádkovém příběhu dělají vše pro to, aby život poddaných, z nichž daně doslova ždímají, byl co nejméně snesitelný a kterým většina z toho, co na daních vyberou, zůstává tak říkajíc za nehty. Když člověk sleduje co se u nás teď děje a vzpomene si na uvedenou pohádku, najde podobnost víc než hrůznou.

     Naši mocní, i různí jejich "poradci", příbuzní, kamarádi a známí, dokonale parazitují na našem daňovém systému, stejně jako ti "rádcové" z "Půlnočního království" a stejně intenzivně jako oni ztěžují život nám, svým "poddaným“! Opírají se přitom nejen o své vlastní zákony, někdy až doslova debilní, ale také o desítky jejich novel, které si vytvářejí tak, aby vyhovovaly především jim. Ale aby toho nebylo málo tak přeochotně často využívají stejně zvrácená nařízení a pokyny Evropské unie, do které nás lstivě zatáhli a často jsou papežštější než papež.

     Náš paradoxní stát je už od oné "neslané-nemastné sametové poluce" veden a rozporuplně řízen postkomunistickými "všeuměly" a díky tomu je podstatná část státních majetků už dávno prošustrována a zároveň nám tito "chytrolíni“ vytvořili dluh nad kterým člověku vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Takže teď, aby napravili, co nadrobili, nemá-li náš stát zkolabovat - což by je přece připravilo o koryta dřív než se patřičně vykrmí - dělají vše pro to, aby nás řadové občany, to jest občany nenáležející do klanu současných vládců, vyždímali do poslední kapky. Prý i suchý hadr lze ždímat.

     Jejich otrlost dosáhla takového stupně, že člověku nad tím zůstává rozum stát. Když si nám letos příroda zařádila a "podarovala nás řetězcem povodní", jednoho našeho "velkého státníka a myslitele", který si uvědomil, že ve státní pokladně se prohání jen vítr, takže na pomoc těm "vytopeným" toho moc nezbývá, cosi "osvítilo" a přišel s následujícím nápadem. Aby byla pro všechny aktivní občany vypsána jakási "popovodňová daň" 100,- Kč měsíčně, jako projev solidarity "suchých s mokrými“!

     Nic proti pomoci povodněmi nepostižených postiženým. Ale prvořadě je to povinností státu! Pro občany je to jen dobrovolný projev solidárnosti člověka s člověkem! Vždyť i ty povodně jsou z nemalé míry důsledkem nedbalosti a tuposti neschopných státních úředníků. A ten nápad s tou "popovodňová daní" ? To trochu připomíná feudální časy Rakouska-Uherska, kdy jeden čas kdosi přišel s daní "z komínu".

     Zkušenost nám napovídá, že i kdyby se lidé podrobili takové zvláštní dani a stát by takto nashromáždil na pomoc zatopeným obcím kupu milionů, stejně se k těm postiženým obcím z toho dostane jen mizivý podíl. Protože nežli ty peníze dotečou až na místa, která je životně potřebují, většina z nich se nějak "vypaří" neznámo kam! Bránit povodním není jen stavění hrází, ale především moudré hospodaření státu. Musíme změnit a napravit to, co zde bylo již od roku 1948 dodnes pokaženo a zanedbáno. Hospodářství musí sloužit národu a ne aby lidé jen otročili pro hospodářství.

     A budoucí „velké peníze", které dnes naši politici slibují pro příští roky na realizaci nových protipovodňových opatření trvalého rázu? O těch si lidé mohou nechat jen zdát. Takových slibů už tu byla celá řada a nic z toho. Vládní garnitury se měnily jak špinavé prádlo. Ta co odcházela za sebou nechala jen koše nesplněných slibů a ta nová se po nástupu především začala starat o to, aby se pevně u mocenských koryt zabydlela a na nějaká protipovodňová opatření si vzpomene, až když zemi postihne další povodeň! Tak už to přece v našem "Sametovém království" chodí! Pokud nám budou vládnout lidé zaprodaní mezinárodnímu kapitálu a nebudou sloužit svému národu, budeme nadále žít jako v „Půlnočním království“. Při cenzuře svobody slova, ke které mnohdy dochází, můžeme čekat, zda nám bude zakázáno i zpívat. Lidé se dnes již mezi sebou bojí otevřeně mluvit a uchylují se do vnitřního exilu jako za komunismu. Strach vládne v „Půlnočním království“. 

/Adéla/