Estébáci a práskači vyhynuli?

   Státní bezpečnost “StB” - jako “stěžejní režimová organizace” - se už podle všeho definitivně ztratila v propadlišti dějin a zanechala nám tu jen hrstku odhalených “bývalých agentů”, kteří jsou nyní samozřejmě pro média nesmírně lákavým soustem. A k tomu navíc skrytý houfek “bývalých nomenklaturních kádrů”, kterým se v čase “sametového blouznění” prozíravě podařilo vybudovat solidní neprůstřelné krycí legendy pro další budoucnost, aby se mohli bezpečně a výhodně začlenit do ekonomické oblasti. Ale po “práskačích”, jaké jsme znali “z časů protektorátních i totalitních”, jako by se zem slehla. Vždyť co by ti také hledali v zemi kde “pravda a láska” vítězila nad všemi nešvary?

   Někomu, kdo sleduje naši zemičku odněkud z povzdálí by se mohlo po těch dvaceti devíti letech “sametového odkazu Václava Havla” zdát, že jak ti zrůdní “estébáci”, tak i ti amorální “práskači”, skutečně vyhynuli. Ale jak to vypadá ve skutečnosti? Pokud jde o StB, tak s těmi nám tu opravdu už jen straší média příslušníky mladších generací. Ale u těch “práskačů” bychom se asi měli pozastavit. Ti zůstali sice také zapomenuti – neboť za raných “sametových časů” naši “sametoví reformátoři” měli jiné starosti; jak si rychle zaopatřit bez větší námahy svou budoucnost v nové společnosti politicky i ekonomicky – takže na nic jiného jim už čas nezbýval.

   Ale jak si léta běžela, pryč najednou byly polistopadové “projevy hromadného jásaní”. Přelétly “roky sametového nadšení” a přicházely chvíle kdy i přes všechna hesla o “pravdě a lásce” se nebezpečně mezi lidmi začala šířit “nesametová závist”. S halasem byla vyhlášena “privatizace” jejímž prostřednictvím měly dosavadní “majetky státu” nalézt nové soukromé majitele, kteří o ně budou starat líp než socialistické nomenklatury. A s privatizacemi přišla

“smršť nadějí”. Lidé – okouzlení představami, že by si mohli snadno dopomoci k nějakému majetku – přitom přehlédli, že se k nám valem hrnou ze zahraničí také celé houfy uchazečů o privatizované majetky – kteří ovšem, oproti našim občanům, mají v kapsy nadité penězi.

   Až když hlavní “privatizační boom” v tichosti vyšuměl, pustila se “skrytá závist” do díla. Někomu najednou začalo vadit, že ten druhý si přišel na víc – jinému zas, že ten druhý se v rámci nové elitní společnosti vyšvihl nějak moc nahoru – a tak to šlo kolem dokola. A mezi těmi, které nový čas obdaroval jenom symbolicky “svobodou lidských práv”, začínaly se ozývat hlasy, že celá ta povedená slavná “privatizace” byla jen organizovaným podvodem, jakousi “prevítizací”. A když se na veřejnost proláklo, že někteří domorodí „velcí investoři” si urvali “tučná sousta” a ta – ještě dřív, než je stačili na účtu státu zaplatit - rychle přeprodali se ziskem nejméně trojnásobným dalším zájemcům - aby se mohli s penězi ve vší tichosti vytratit někam za hranice - už to začínalo v “lidových davech” varovně hučet. Ale k ničemu to nakonec nevedlo. Politici, kteří právě byli u vesla, veřejnost prostřednictvím médií rychle přesvědčili, že vše probíhalo v souladu se všemi platnými zákony, a šmytec.

   Pokud si ale přece jen někdo dovolil na veřejnost poukazovat na nějaké “privatizační kiksy”, dočkal se od politiků poučení, že má-li nějaké stížnosti k průběhu privatizace, má v souladu se zákony podat oficiální oznámení trestného činu a pak hezky počkat na rozhodnutí soudu. Což však většinu jedinců natolik odradilo, že už si dál “brblali” jen neveřejně mezi nejbližšími a dobrými přáteli. Protože v něčem takovém viděli špinavé “práskačství” s jakým se setkávali za starých časů, a to se příčilo jejich morálce.

   Ale časy se mění a s nimi i lidé. Takže přišel i čas kdy naší společností začala silně prorůstat korupce tak úspěšně, že někteří “koumáci” usoudili, že odpor lidí vůči korupci by mohli využít. Přišli na to, že pomocí zákonů by se dali odrovnat političtí či ekonomičtí soupeři tím, že se oficiálně na správném místě vysloví podezření, že se dopustili nějakého “korupčního jednání”, a soupeř bude rázem na hodně dlouho mimo hru. Neboť naše soudy se odjakživa přece řídí heslem: “co se vleče, neuteče”. A tak se opět začalo “práskat”. Policejní vyšetřovací orgány i státní zástupci měly hned co dělat a u soudů se regály začaly plnit tlustými fascikly korupčních kauz. Práskačství dostalo zelenou a dokonce při samotném státu vznikly - v souladu se zákony - i jakési specializované “neziskové organizace”, které se vyhledáváním a oznamováním korupce začaly spolu s “investigativními novinářskými týmy” zabývat profesionálně.

   Jednou takovou “nevládní neziskovou organizací” je u nás např. česká pobočka mezinárodní organizace “Transparency international”, kterou dotuje milionovými částkami každoročně nejenom naše ministerstvo vnitra, ale také její „zahraniční centrála“. A tato nepříliš početná, ale velice úderná organizace je, jak se ukazuje, nad všechny naše státní orgány, neboť její hlas v zahraničí tamním politikům a soudcům libě zní jak ty “trouby z Jericha”. Vždyť pro ty jsme jako republika jen jakýmsi skrytým protektorátem. A aby toho nebylo málo vznikla u nás z ničeho nic i nová politická strana “Pirátů”, spřažená s obdobnou pirátskou stranou zahraniční, která si to “politické práskačství” dala do svého programu na jedno z prvních míst. Takže se máme v tomto novém roce vskutku na co těšit …….

NÁRODNÍ PROSPERITA