EJHLE, VEŠ V KOŽIŠE ?

   NATO, původně založené jako prvořadý prostředek Západu v rámci “studené války” proti východnímu bloku Sovětů a jeho států satelitních. Ale zároveň také “vystrkovalo drábky” i v jiných okrajových oblastech, které sousedily s cizími zájmovými prostory USA !

   NATO bylo založeno 4.4.1949 podpisem Severoatlantické smlouvy jako mezinárodní euroatlantický vojenský pakt se sídlem Paříži. Podle prvního generálního tajemníka NATO Hastingse Ismaye tenkrát bylo jeho úkolem „udržet Ameriku v Evropě”, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi. Jeden ze skupiny “zakladatelů” Francie z vojenských struktur NATO odešla, vzhledem ke své snaze o udržení si vojenské nezávislosti na USA. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu.

   Turecko se do NATO zařadilo na nepřímý popud USA v roce 1952! Členem EU však zatím ještě není, i když  se o tom vedou značně různorodé debaty na evropském i světovém fóru. Zaznívají hlasy jak “pro”, tak “proti”. Straně těch, kteří tlačí na to, aby se Turecko stalo členem EU, by neškodilo připomenout vztahy Turků k Evropě v časech minulých. Třeba tažení tehdejší Osmanské říše proti Rakousku v roku 1683, které skončilo vítězstvím obránců Vídně a znamenalo zahájení další velké turecké války, v níž proti sobě stály jednotky států Svaté říše římské s jejími spojenci na jedné straně a jednotky Osmanské říše s jejími vazaly na straně druhé. Vše to skončilo bitvou, při níž byly jednotky Osmanské říše a jejích vazalů poraženy a zahnány na útěk.

   Postavení do něhož se nyní Turecko dostává jenom ukazuje, že je to státní celek značně nespolehlivý, který snadno podléhá různým zahraničním tlakům (USA a i bruselská politická administrativa) a u něhož navíc velkou roli hrají islámské náboženské agresivistické síly. O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999.

   Vojenské povstání, nebo chcete-li “puč”, k němuž v minulých týdnech v Turecku došlo, podle všeho byl pouze jen jakousi provokací, vyvolanou tajnými službami. O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999.

   Však také, ono povstání, jak rychle začalo, tak rychle skončilo. Když prezident Erdogan vyzval veřejnost, aby vyšla do ulic a dokázala, že nepatří ke vzbouřencům tím, že vzbouřené vojáky i soudce a pracovníky škol zastaví. K tomu jen jako na okraj dodal, že zadržené vzbouřence čekají přísné tresty, včetně nejvyššího - trestu smrti. A vyprovokovaný dav se spolu se zbytkem vládních sil vrhl na vzbouřené vojáky, vytahal je z techniky - a na řadu přišel “soudce lynč”. A byli první mrtví - mezi vojáky!

   Po neúspěšném pokusu o vojenský převrat zahájil v červenci prezident  rozsáhlé čistky jak v armádě, tak v policii, justici, státní správě a i ve školství. Pak 20.7. vyhlásil výjimečný stav na následující tři měsíce, díky kterému může vládnout pomocí dekretů, omezit či pozastavit právo shromažďovací, nebo svobodu slova. Následně svým dekretem nařídil uzavření 1043 soukromých škol, 1229 spolků a nadací, 19 odborových svazů, 15 univerzit a 35 zařízení zdravotnických s tím, že tyto instituce jsou údajně podezřelé ze styků s Fethullahem Gülenem, kterého Erdogan označuje za údajného strůjce celého převratu. A sám prezident zřejmě míří k přechodu na prezidentskou autokracii, podobně jako to kdysi udělal v Německu Adolf Hitler.

   Vyvstává tedy otázka, zda věc skutečně nebyla zinscenována jen proto, aby byl vytvořen precedens pro nasazení pohotovostních sil států a EU v podobných případech. A vše nám potvrzuje, že včlenění Turecka do struktur NATO nebylo pro jejich stratégy příliš šťastným počinem. I to, že přijetí Turecka do EU by bylo sebevražedným aktem, vytvářející novou “pátou kolonu”.

                                                                       NÁRODNÍ PROSPERITA