VZPOMÍNKA NA KVĚTEN 1945

Tento text je autentickou vzpomínkou našeho nejstaršího přítele, starého skauta, na to co se v květnu 1945 a následně pak i po něm reálně odehrávalo v Praze. Praha 5. května povstala a postavila se na opor proti protektorátnímu režimu A i my, malí jedenáctiletí skautíci z tehdejší Prahy XVII. Motola, jsme byli přitom. Po pěti letech jsme mohli opět obléknout do té doby ukrývané skautské košile s lilií a hnědým černě lemovaným šátkem. Hned 6. května jsme vyrazili z Motola dolů do Košíř a tam u staré remízy jsme pomáhali stavět barikádu. Nosili jsme na ni po jedné z dlažby vytrhané dlažební kostky. Ale pak přišel 8. květen. Na zahradách rozkvétaly šeříky a osvobozená Praha jásala. Motolský lazaret SS už jeho vojenská posádka opustila, již 4. května zdrhla směrem na západ a přesunu neschopné lazary tam bez výčitek klidně nechala.

 V samotném Motole pak už zůstalo jen pár místních starých Němců, kteří se tam po vytvoření Protektorátu nastěhovali. A z mnohých bývalých místních kolaborantů se náhle nečekaně vyklubali velcí čeští vlastenci. Mně se 9.5. vrátil z “Malé pevnosti terezínské” - vyšetřovacího oddělení pražského Gestapa – domů tatínek, kterého gestapo, po udání nějakého zrádného kolaboranta, v roce 1940 za činnost v odbojovém hnutí Obrana národa zatknulo a vyslýchalo. Domů se táta vrátil v úděsném stavu, jako lidská troska. Zmučeného jej přivezl do Prahy švýcarský mezinárodní Červený kříž, který převzal vládu nad Terezínem, když tam vypukla tyfová epidemie. Můj táta se tedy sice přece jen dočkal svobody, ale jen na pouhých pět dnů, po nichž jej lékař nechal, po zjištění nákazy skvrnitým tyfem, převézt do nemocnice na Bulovce, kde poté 24.5. otec zemřel. Jak vím od maminky tak, když se táty po jeho návratu domů  ptala proč to vše za co byl nacisty vytržen od rodiny a tak zmučen dělal, tak jí řekl: “Dělali jsme to pro lepší budoucnost a životy našich dětí.” A mně po otci zůstal za jeho činnost v odbojové organizaci “Obrana národa” jen “čs. válečný kříž 1939” in memoriam a trpké vzpomínky. Ale proto jsem tento text nezačal psát. Především jsem v něm chtěl, podle vlastních životních prožitků, přiblížit současným lidem podle pravdy dění té doby. Byl to podivný čas. Nedaleko opuštěného motolského lazaretu SS tehdy tom na malém plácku, poblíž kterého jsme bydleli, shromáždili čs. vojáci v uniformách od demobilizace v roce 1939 skrývaných, nějaké občany německé národnosti i nějaké naše kolaboranty, jak místní, tak z okolí. My kluci jsme se potulovali kolem a vojáci, když uviděli naše skautské košile s šátky a liliemi, nás požádali abychom přinesli pitnou vodu, jak pro ně samé, tak pro ty internované. To vodu jsme jim nanosili. Pokládali jsme to za správný skautský čin.  Ale tu se náhle nečekaně situace rázem změnila. Na plácek vtrhla skupina chlapů v modrácích s rudými páskami s černými písmeny “RG” (revoluční garda) na rukávech, doprovázená rudoarmějcem se samopalem. A ti naše čs. vojáky na základě nějakého cáru papíru donutili k odchodu a celý prostor s internovanými převzali pod kontrolu sami. A byli mezi nimi jednotlivci, o kterých jsme i my kluci věděli, že se za protektorátu dobrovolně hlásili na práci do německých zbrojovek, i to, že teď, když se situace otočila, se najednou proměnili v udatné barikádníky, i když je na nějaké barikádě nikdo neviděl. A ti pak začali po svém. Nejprve vyčlenili známé místní české kolaboranty a poslali je domů, a pak začali těm internovaným Němcům brutálně prohledávat jejich zavazadla. Co tam našli k jídlu, to s prominutím na místě sežrali. Ale hlavně šli po cennostech. A vodu, kterou jsme nanosili a kterou naši čs. vojáci humánně internovaným též poskytli, tu příslušníci “RG” vylili na zem. Chovali se přitom vůči internovaným jak divá zvěř, plni teď nenávisti k těm, kterým přece nedlouho předtím ještě podlézali. A později, po únoru 1948, pak většina z nich pohotově vyměnila ty porevoluční rudé pásky za podobné, jenom s jinými písmeny. Už to nebyla “RG”, ale “LM” (lidové milice). Pro nás skautíky, kteří jsme se i po rozpuštění skautingu nacisty v roce 1940 nikdy skautským myšlenkám nezpronevěřili a snažili se dodržovat skautská pravidla vedoucí k poctivému způsobu života a k lásce k vlastní zemi, bylo vše to, co jsme tehdy tam na tom plácku i jinde později viděli, nepochopitelné. Pro nás ty projevy nenávisti a chamtivosti byly něčím co zcela odporovalo našim skautským zákonům, skautskému slibu i lidskosti. Mnohé z toho, co se v těch časech odehrávalo, jsme pochopili až později, po 28. únoru 1945. Poté co se u nás vlády ujal “předvoj dělnické třídy”. Když do naší obnovené maličké skautské klubovničky vtrhli ti falešní revoluční barikádníci, tentokrát už s páskami s písmeny “LM” (lidové milice), a tu naši klubovnu dokonale “vybílili”. Sebrali nám dva staré stany, kotlík a kroniku, rozmlátili těch našich pár židlí i stůl. Jen řetízek od kotlíku tam zůstal zapadlý na zemi a dodnes jej mám schovaný doma jako vzpomínku. A i když již je mi 86 let, stále ještě si ty tehdejší zkušenosti živě pamatuji. Stejně jako to, jak byl opět v roce 1950 skaut rozpuštěn a včleněn do ČSM (Českého svazu mládeže). To zas košile s lilií a šátkem opět musely putovat do úkrytů na dně skříní. Vzali nám, ale jen to, co bylo nahraditelné. Pevné skautské zásady a rovný charakter nám nikdo vzít nemohl. To jsme si zachovali pro celý další život.

     J.T. Praha