Virus, který změní svět – část 3.: Majitelé

Ve své loňské knize Zmrdztvýchvstání popsal psychoterapeut Petr Knotek s uměleckým jménem Pjér la Šé‘z úzkou skupinu lidí, kterou výstižně nazval Majitelé. Majitel je člen velmi úzké vrstvy takzvané elity, která se postupně vydělila ze zbytku společnosti. Jde o ono pověstné jedno procento lidí, kteří vlastní téměř veškeré bohatství, jež lidstvo během svých dějin vytvořilo a nashromáždilo. Jsou to v podstatě majitelé tohoto světa. Kapitalisté. Dříve byly tyto společenské třídy viditelné, v podobě feudálů či králů, později se ale nižší vrstvy obyvatel emancipovaly a zlepšovaly se jejich životní podmínky. Lidem se to zalíbilo a chtěli se mít stále lépe, až podlehli mylné představě, že si jsou s bohatými rovni a že mohou mít stejně jako oni v životě (téměř) všechno.

 Jenže tady se Majitelům povedl husarský kousek. Geniálně se stáhli do pozadí a pro lidi vytvořili iluzi rovnosti, svobody a demokracie. Umožnili jim hojně nakupovat, žít v dosud nepoznaném luxusu a dojít k názoru, že jsou si s novodobými aristokraty rovni. Banky dokonce lidem, kteří si u nich vzali obzvláště velké a „levné“ půjčky (půjčíš si dva miliony, vracíš čtyři) vyčlenily stejné privátní bankéře, kteří se starají o skutečné boháče. Iluze rovnosti byla tak dokonalá, že by bylo hříchem jí nepropadnout. Od začátku to však mělo jeden pořádný háček – v případě chudých (v čele se střední třídou), kteří si začali hrát na bohaté, nabírat hypotéky a dopřávat si luxusní zboží a zahraniční dovolené, na které by jinak neměli, jde o život na dluh. S pořádně tučnými úroky. Mezi bohatými a chudými je jeden podstatný rozdíl. Bohatí totiž myslí úplně jinak – své vydělané peníze neutrácejí, ale investují do byznysů, které jim je vydělávají. Například by nikdy nevkládali úspory do různých podílových či spořicích fondů, které svým klientům v konečném důsledku NIKDY peníze nevydělají, ale vždycky seberou. Jasně, několik let burzy rostly, ale teď všechno spadlo a ti, co si spořili na důchod, mají kulové. Budou ještě rádi, když nebudou doplácet, nebo ve smlouvách stojí, že výnosy mohou být i záporné. Bohatí své peníze, které vydělávají obchodováním a podnikáním, nechávají v bance – banky jejich peníze totiž potřebují k tomu, aby z nich mohly vytvářet další peníze a ekonomika se nezadřela. Takové klienty si banky hýčkají a předcházejí. Zatímco chudí, kteří si naberou hypotéky a jiné půjčky, neinvestují do ničeho, co vydělá jim, ale všechny peníze utrácejí vkládají do věcí, které vydělávají bohatým. Vyházejí je za běžnou spotřebu a kupování věcí, které sice převážně nepotřebují, ale domnívají se, že když je budou mít, zařadí se tím mezi bohaté a úspěšné. Na tom, kdo je opravdu bohatý, to ale nepoznáte. Ten si klidně koupí kalhoty u Vietnamců, když se mu budou hodit, jindy zase investuje do kvalitních, ale užitečných věcí. Značka nehraje roli. Takový člověk je vychován tak, aby uměl zacházet s penězi, až je zdědí, a nerozfofroval je, jako to umí zbohatlíci. Bohatí jsou bohatými proto, že neutrácejí jako smyslů zbavení a nikdy by nekupovali věci, například nemovitosti v době, kdy jsou drahé. V té době oni naopak prodávají. Znají hodnotu věcí, a tak nikdy nepřeplácejí. Naproti tomu chudí, ponejvíce střední třída, nakupují přesně v okamžiku, kdy je to pro ně nejméně výhodné a kdy je k tomu bohatí přimějí. To je podstata kapitalismu. Majitelé, kteří přešli z výsluní a královských trůnů do ústraní, dali běžným lidem, jak se říká, čuchnout a nechali je uvěřit tomu, že jsou plnohodnotnými občany a mohou si vládnout sami. Svým způsobem to může být i pravda, protože existuje ještě jedna vrstva lidí, která pochopila pravidla hry, chová se rozumně a zodpovědně, a i v kapitalismu má možnost postavit se na vlastní nohy a nezadlužit se. Ten, kdo pochopil, jak kapitalismus funguje a jak je možné v něm prosperovat, může docílit v rámci systému ekonomické soběstačnosti, a dokonce i svobody. Mám na mysli třeba lidi, kteří vybudovali prosperující firmu a lidem nabízejí a vyrábějí to, co potřebují. Nebo co chtějí. Může mezi ně patřit klidně vesnický zmrzlinář. Mají sice větší odpovědnost než typičtí zaměstnanci, ale také větší manévrovací prostor – pokud se je zrovna stát nesnaží likvidovat, jako se to děje třeba dlouhodobě a teď po vyhlášení karantény kvůli koronaviru v Česku, kde chce všechno schramstnout jeden jediný člověk, anebo v Itálii, kde se vláda rozhodla dorazit Italy, kteří se i přes gigantickou zadluženost vlastní země měli stále až příliš dobře…

Většina lidí, Čechy nevyjímaje, se nechala zlákat vidinou bezuzdné spotřeby založené na nakupování věcí na dluh, aniž by pochopila pravidla hry. Právě v naší zemi je snad s výjimkou Spojených států amerických největší finanční negramotnost na celém širém světě. A proto také naše ekonomika tak skvěle funguje – je založena na nezřízeném utrácení a zadlužování lidí, kteří si myslí, že jsou bohatí. Právě dvaceti- či třicetiletý dluh je ale nástroj, kterým si Majitelé zaháčkovali své nevolníky až do konce života. Možná i déle. Nejlepší nevolník je totiž ten, který si celou dobu myslí, že je svobodný. Do doby, než dojde na placení. A den účtování se mílovými kroky blíží…

Pyramida moci

Majitel je člověk, který vlastní banku. Stojí tedy na absolutním vrcholu mocenské pyramidy. Pod ním sedí jeho správci a pod nimi analytici, kteří vymýšlejí strategii a plánují šachovou partii s lidstvem tak, aby vydělali Majiteli ještě víc a ten je nenechal třeba zmizet. Až pod nimi jsou ředitelé bank a korporací, kteří tento plán pouze plní, stejně jako politici a jiní vykonavatelé vůle Majitele. Tak funguje hierarchie v pyramidě moci – jen Majitel ví všechno, protože má všechno dopředu perfektně spočítané. Ti, kdo jsou pod ním, znají vždy jen tu část agendy, kterou potřebují znát ke své práci. Každý šéf má zkrátka svého šéfa, až ti úplně nejvyšší šéfové mají nad sebou už jen Majitele. Ti, kteří z dálky vypadají jako Majitelé, jsou pouze jejich manažeři. Majitelů je ve skutečnosti jenom hrstka. Podle studie Švýcarského federálního technologického institutu v Curychu kompletně ovládají a řídí celou globální ekonomiku. Curyšský tým pracoval s databází analytické společnosti Orbis z roku 2007, v níž je nashromážděno 37 milionů společností a investorů z celého světa. Z této databáze pak vybral 43 060 nadnárodních společností a popsal vlastnické podíly, které je propojují. A následně vytvořil model, z nějž vyplynul počet společností, které kontrolují jiné prostřednictvím akcií a jejich výnosy, čímž zmapoval strukturu ekonomické moci. Tato struktura odhalila rozhodujících 1318 vzájemně vlastnicky propojených společností – každá z nich se dvěma nebo více firmami, průměrně s dvaceti. Po dalším výzkumu vlastnické sítě švýcarští odborníci zjistili, že většina těchto společností je propojena navíc ještě se „superskupinou“ 147 nadnárodních, ještě provázanějších korporací. Vše je ovládáno skrze finanční instituce, jako jsou například banky Barclays, JP Morgan Chase či Goldman Sachs. Právě tyto instituce vlastní Majitelé, které samozřejmě člověk nezná, znát nebude a ani by chtít znát neměl, je-li mu život milý.