CO PORADIT DĚTEM PRO BUDOUCNOST?

   Sociolog Petr Hampl se v jednom ze svých komentářů zaměřil na otázky spojené s výchovou dětí. Říká v něm: „Ti, kdo předlistopadový režim nezažili, o něm smýšlejí naprosto jinak než ti, kdo v něm žili, pracovali, bydleli a vychovávali děti.“ A podle něho v současnosti je ve společnosti veden boj o to, zda budou mít děti ty „správné názory“ k „vybraným tématům“ a zvažuje se nakolik se mladí lidé dokáží v budoucnosti začlenit do společnosti.

   Podle něj k zvláště zajímavým situacím dochází tehdy, když mladí lidé dostanou ve škole při jistých „ideových školeních“ určitou informaci v případech, kdy mladý člověk dostává ve škole určitou informaci přesvědčující jej o tom, že za předlistopadového režimu u nás vládl „temný stalinismus“, oproti čemuž mu pak doma rodiče, kteří v tom odsuzovaném období žili, říkají něco zcela jiného tvrzením, že se z určité míry žilo lépe než dnes. Mladý člověk v tu chvíli stojí před rozhodováním o tom, na které straně je pravda. Co si vezme za základ do dalšího života, ve kterém se bude rozhodovat o jeho vlastním uplatnění. A začíná se ptát sám sebe komu tedy má věřit. Zda svým rodičům, kteří se o něho od narození starají a vychovávají jej podle svého nejlepšího přesvědčení, nebo těm cizím lidem do škol ve jménu společnosti přicházejícím.

   A v té chvíli to mladému člověku do toho přicházejí další a další informace z veřejnoprávních televizí a studií rozhlasových, které převážně velmi přesvědčivě uvádějí jako „nevyvratitelné pravdy“ to co říkali ti blíže nespecifikovaní návštěvníci škol při svých „výchovných přednáškách“. A jen málokdy se ti mladí lidé od svých učitelů dovědí o těch „vyslancích společnosti“ něco bližšího. Ptají-li se dostane se jim nanejvýš odpovědi, že to jsou “sociologističtí odborníci”, kteří lépe, než kdo jiný vědí, co je pro mladé lidi dobré. A pan Hampl k tomuto dodává: „Jsou to lidé z organizací zabývajících se budoucností společnosti, která stojí před námi všemi.“

   A co všechno z toho vyplývá? Vše míří k tomu, aby si mladí lidé nevyvratitelně uvědomili, že mají-li být, jak se dnes říká „in“ a chtějí-li v budoucnosti dosáhnout ve společnosti nějakého dobrého a výnosného postavení, musí se přicházejícím trendům i přes odlišný názor rodičů přizpůsobit, nechtějí-li se v dalším životě dostat se společností do konfliktu, který by je mohl společensky srazit na kolena. A ti mladí tomu začínají věřit, protože i mezi sobě rovnými nacházejí stejný ohlas. A teď záleží už jen na tom, z jakých rodinných základů vycházejí. Pocházejí-li z rodin blíže propojených životně se současným režimem a jeho státními institucemi, rychle přestanou rodičům věřit a přestanou brát jejich slova na váhu. Ale u mladých potomků rodin jejichž život byl odjakživa postaven na tvořivé práci, dostávají rodiče naopak za pravdu.

   Co si z toho všeho teď vzít? Mají se mladí lidé odevzdaně podrobit ideologickému nátlaku propagátorů přicházejících za souhlasu ministerstva a úřadů do škol a mediálním tlakům, nebo poskytnout sluchu i příslušníkům starších generací a rodičům, tedy těm, kteří tu minulost skutečně prožívali? Z mediálně zveřejňovaných průzkumů veřejného mínění věcně zatím vyplývá, že k té odsouzeníhodné minulosti se ani v nejmenším nesmíme vracet, nechceme-li zůstat stát za ostatním světem. Ale jsou to skutečně odpovědná data? Není to jen výstup založený na cílevědomém výběru dotazovaných respondentů …

                                                           NÁRODNÍ PROSPERITA