EU JAK ATRAKCE Z MATĚJSKÉ

    Za časů mého raného mládí vodili rodičové své nezbedné děti na Matějské pouti do tzv. “Domu hrůzy”, aby je trochu vystrašili a pak, když dítě začalo doma opět vyvádět, mu pohrozili: “Když nepřestaneš půjdeš do domu hrůzy a necháme tě tam. Strach udělal své a rodiče měli pokoj. Zlobil anebo zlobilka se přestali předvádět. A strach dokáží využít i politici. Neboť pomocí strachu se s lidmi dá bezvadně manipulovat. Například dnes „strach z globálního oteplování“ odvádí mladé lidi přímo houfně bezhlavě od reality.

    Takovou „taktiku strachu“ začali zavádět také nacističtí okupanti naší země za Protektorátu. Kdy začali v rozhlasovém zpravodajství jak kolovrátek s velkým důrazem a patosem široce informovat o tom jak “kdo a kde” se nežádoucně projevil proti “Velkoněmecké říši”, za což byl gestapem zatčen a poslán do koncentračního tábora, kde také mohl jeho život skončit. A zároveň přitom zaznělo připomenutí, že k odhalení provinilce přispěl občan či občanka “XY” ohlášením pachatele na úřadě, za což se jim pak dostalo vedle poděkování ještě hmotné odměny, většinou ve formě “přídavkových lístků” na potraviny.

    Ano, tak si u nás nacisté “vychovávali” nové kolaboranty! Strach z režimu, kombinovaný s osobním prospěchářstvím, už udělal své. Neboť mezi lidmi se vždy našla nějaká ta „charakterově zborcená osoba“, která dokázala za “Jidášův groš” zradit nejen vlast, ale mnohdy i nejlepší přátele, ba i členy rodiny! A takovému kolaborantovi, když mu to jednou vyšlo, pak stačilo pro další udání jen pouhé podezření, s vědomím, že gestapo již si z obviněného potřebnou “pravdu” vymlátí. A tak se sebral a šel udat souseda, který mu nebyl po chuti.

    Tyto “výchovné metody” v plném rozsahu po „únorovém puči roku 1948“ převzaly i komunistické “správní orgány”, respektive k takové podvratné činnosti speciálně vybraní příslušníci StB. Kteří, za pomoci poslušných médií, mezi zaměstnanci podniků a na úřadech získávali, nejprve mezi členy KSČ a později i mezi nestraníky, informátory a utajované spolupracovníky, jejichž úkolem bylo sledování ostatních lidí, jak v zaměstnání, tak v bydlišti, a odhalovat mezi nimi jedince, kteří se nějak nevhodně vyjadřovali k režimu anebo přímo jeho úsilí záměrně narušovali. Samozřejmě ti z nich, kteří aktivně s StB spolupracovali, byli šikovně odměňováni, většinou bezplatnými poukazy na výběrovou rodinnou rekreaci, nebo povýšením v zaměstnání.

    Ovšem tentokrát takoví tajní spolupracovníci měli od StB dokonalé krytí, a často se jim podle pokynů řídících pracovníků StB podařilo lstivě vetřít i do různých společenských organizací. Dokonce se tak někteří dostali i mezi tzv. “chartisty”, shlukující se v rámci “disentu” kolem Václava Havla. Z řad těch nomenklaturních komunistů, kteří po srpnu 1968 neuspěli při stranických prověrkách a byli z KSČ vyloučeni, se například mezi “disidenty” propracoval i vysoký důstojník malé postavy Luboš Dobrovský, jemuž se po pádu komunistického režimu po listopadu 1989 dostalo od Václava Havla odměny jmenováním ministrem obrany v nové revoluční vládě a následně pak jmenováním velvyslancem naší republiky v Moskvě …

    Po “sametové revoluci” se zdálo, že s takovými “výchovnými metodami” si už nikdy nový režim nebude hrát, a vydrželo to tak plných 30 let ! Jak by ne, když už začátkem let devadesátých platilo, že vše “co bylo” se už nikdy nesmí opakovat. Již tehdy Václav Klaus, který se později po Václavu Havlovi stal naším prezidentem, varoval před používáním “zpětných zrcátek” a varoval novou společnost před “vstupem do stejné řeky”. Ale “věčná pravda”, říkající, že z minulosti se lidé mají poučit, ale v žádném případě ji nezastírat a nějak přemalovávat, protože minulost, i když to lidé nechtějí, se zákonitě často znovu připomene a to již dávno minulé se zopakuje.

    A to se i stalo teď po těch třiceti letech údajné nenarušitelné demokracie. Když “zlý vítr zavál” z Bruselu, a z Evropské unie, do níž nás zavedl porevoluční havlistický režim v roce 2004 a jejíž ustanovení a nařízení jsme povinni jako členská země uznávat a zařazovat do našich zákonných ustanovení, nás nepříjemně překvapil. Teprve letos jsme si mohli přečíst “Směrnici evropského parlamentu a Rady EU o ochraně osob oznamujících porušení práva Unie,” vydanou v Bruselu 23. dubna 2018, která svinsky zavání! Proč ji asi u nás drželi pod pokličkou tak dlouho a až teď s ní vylezli? Aby vyvolali další vlnu strachu, kterou mohou využít organizátoři dalších demonstrací které nás čekají? Vše může být možné ...

    A o co v té směrnici jde? Je to tak důležité, můžete se teď ptát. Důležité to vskutku je! Vždyť ten materiál řeší a zaručuje ochranu, řeknu to naplno - “udavačům”, tedy jedincům, kteří ve své proevropské zanícenosti, nebo prospěchářsky, udají každého, o němž se budou třeba jen domnívat, že by mohl něčím porušovat práva Unie. Má to tedy chránit přímo zákonitě udavače, jedince, kteří se chovají stejně jako kdysi kolaboranti z válečného Protektorátu, i jako utajovaní agenti a spolupracovníci StB za časů komunistického režimu!

 Takže shrňme si to. Za Protektorátu to byli nacisty odměňovaní “kolaboranti”, za režimu komunistických pořádků “spolupracovníci a agenti StB”, a teď se jejich důsledně chráněnými následovníky stanou “oznamovatelé”, kteří se určitě také dočkají nějaké odměny. Tedy ve všech případech lidé pohnutých charakterů, před nimiž by si slušný člověk mohl nanejvýš odplivnout. Ale ač to mohl udělat bez následků jak za Protektorátu, tak za komunistů, tak dnes by byl souzen pro “předsudečnou nenávist”. A tomu se má i nadále říkat “demokracie”. Nezdá se vám to uhozené … ? 

NÁRODNÍ PROSPERITA