E PLURIBUS UNUM

   S naprostým fiaskem skončily volby do Europarlamentu pro politické strany autentické české pravice. Psát sáhodlouhé lamentace, různé analýzy a prognózy nemá smysl. Proč výsledky voleb jsou lepší v Maďarsku, v Polsku či na Slovensku, než u nás?

   Už třicet let sleduji politický vývoj a nikdy jsem se netajil s odsudkem liberalismu, a to ani v devadesátých létech, kdy to dnešní „prohlédnuvší“ ani nenapadlo, a hledám pro současnou tristní skutečnost odpověď. Odpověď alespoň částečnou, ale řekl bych rozhodující. Nacházím ji v historii našeho národa, která se do značné míry promítá v jeho povaze a odráží se i v ní.

   V dávné, ale i nedávné minulosti byl český národ determinován silným atakem nepříznivých událostí tehdejší geopolitiky, jež se hluboce dotkly duše českých lidí a podepsaly na jejich povaze. A druhým závažným negativním faktorem ovlivňující duši českého národa je interpretace těchto nepříznivých událostí intelektuální elitou národa, jež podléhala židovským a zednářským vlivům, a podávání takto zkresleného, a tudíž jedovatého koktejlu polopravd a lží údajné naší historie už skoro sto padesát let stále novým generacím českého národa. Výsledkem je ztráta ve vědomí společenských duchovních hodnot, jež nás přesahují, nedostatek elity s přirozenou autoritou, ztráta pokory; na straně druhé atomizace společnosti a silný individualismus jednotlivců.

   U voličů pak převažují mnohdy iracionální důvody k jejich rozhodnutí; jeden příklad za všechny: M. Sládek, který se před dvaceti lety natolik veřejně profláknul a defraudoval značnou část stranických peněz, svým politickým comebackem v těchto volbách dokázal, že jeho strana má skoro stejně hlasů jako strana jeho bývalého asistenta T. Vandase, který už patnáct let bojuje o politické výsluní. Dá se to rozumně vysvětlit? Cožpak voličům nevadí defraudant, nevadí jim ani jiní „zločinci od stolu“, které volili v těchto volbách? Jistě, důležitý fakt je paměť voličů, která je trestuhodně krátká, a pak namísto racionální úvahy, malují si vzdušné zámky. Konec konců se nabízí otázka, kterou by si měl každý, komu záleží na českém národu, položit: Není v samotném systému liberální demokracie zakomponována systémová chyba, a to taková, která národ korumpuje a dělá ho stále více mravně horším?

Jak z toho ven? Co udělat pro to, aby se stav autentické pravice zlepšil? Navrhuji řešení.

   Musím ale zkraje uvést, že metoda k sjednocení různých českých politických stran a straniček závisí na průniku jejich politických programů alespoň v základních rysech, protože spojovat nespojitelné nelze. A i tak kdo přijde s tím jak na to, tak by to bylo na Nobelovu cenu, proto můj návrh je jedním z mnoha pokusů a omylů.

Snaha po spojení několika politických subjektů na bázi osobních známostí a sympatií, nebo politických programů, se ukázala jako nedostatečná, ne-li nevhodná, a není řešením. Jedno je ale jisté: Pokud se tato subkultura alespoň k volbám nesjednotí, nemá šanci, a veškerá píle jednotlivých členů a finanční prostředky vyjdou vniveč, a všichni budeme přešlapovat stále na místě. Ale i přes všechny problémy, které máme sami se sebou, se domnívám, že cesta k spojení vede přes postupné a cílevědomé kroky politických lídrů; skutečných politických vůdců, kteří mají pevnou vyargumentovanou vizi, a kterou umějí skrze kvalitní aparát strany národu nabídnout. Je to práce na dlouhé generace, proces není a nebude rychlý. Zapomeňme na jedno volební období.

   Když v 70. letech osmnáctého století zakládali židovští zbohatlíci a intelektuálové spolu se zednářskými lóžemi spojené státy Americké, do svého znaku si dali heslo, jež je v nadpise toho článku. [latinské “E pluribus unum” v českém překladu říká  “z mnohých jedno”] Znamená to jako skrze mnohost k jednotě. Bylo to tuším třináct států, které spojila touha po jenom společném státě, i když jednotliví občané - v naprosté míře přivandrovalci z Evropy – byli různého náboženství i národností, byla to směsice dobrodruhů a lidí všelijakých pověstí, - a přesto se dokázali sjednotit a stát vytvořit. Není to tak trochu i pro nás poučení?

   Anebo: maďarská společnost je taky do značné míry sekulární, komunismus tam rovněž ničil charaktery lidí, a přitom Maďarům nevadí konzervativní mravní hodnoty vtělené do ústavy, nejsou zavilí nenávistní proti křesťanství, protože Maďaři dobře vědí, že jedině tyto konzervativní mravní křesťanské hodnoty, které národ přesahují, jsou v životě lidí správné a je pro život národa a jeho rozvoj dobré podle nich žít. Maďarská společnost je sice sekulární, ale v každém Maďaru je kromě vědomí přesahujících duchovních hodnot také autentická hrdost na svou vlast, národ a řeč. Není to i pro nás poučením?

   Co tedy dělat? V žádném případě nikdy neházet flintu do žita – i když jsou podmínky pro politický boj sebe těžší a lidé rozhádaní, nemající pokoru před názorem druhých –, pamatujme, že naše práce a činy bude měřit historie, ona bude tím, kdo nás zatratí, nebo vyznamená; a věřící bojovníky bude kromě všeho soudit Bůh.

   Nuže, bez odkladu je třeba zahájit proces sjednocování politických subjektů. Sjednotit do systému koexistence ty politické subjekty i jednotlivce, kteří o to stojí – podobně na způsobu kdysi Národního kongresu. Při skutečné politické práci je třeba mít na zřeteli dva cíle: konkrétní, aktuální úkoly, a cíl strategický.

Koexistence pak znamená, že budeme vedle sebe žít v různosti, každá strana bude řešit svoje vlastní konkrétní cíle, ale zároveň jako rovný s rovným budeme mít společný jeden strategický cíl, jenž nás všechny přesahuje, proto by nás měl spojovat a držet pohromadě a který přijmeme za svůj.

   Strategickým cílem pro sjednocení politických subjektů, jež mají minimálně podobné programy, by – podle mého – měl být projekt zřízení stavovského státu a všechno s tím spojené, tj. vytvořit neutrální Českou spolkovou republiku, jako stavovskou společnost s autoritativní demokracií, bez politických stran, kde profesní stavy mají rozhodující pravomoci, a tudíž vpravdě demokraticky hovoří sám národ; soukromokapitalistické monopoly nahradit kolektivním vlastnictvím výrobních prostředků, s tržní sociální, ale spravedlivější ekonomikou. Uvědomme si, že v tomto geopolitickém prostoru český národ zklamaly všechny politické systémy, ať to byl nacismus, komunismus sovětského typu, demokracie bez přívlastku za první republiky, či demokracie s přívlastkem liberální, ta současná, která je okořeněná neomarxistickými ideologiemi, jako je gender, feminismus, globalismus, a táhne národy Evropy do temné totality. Jedině v systému stavovské demokracie, jejíchž idejí se v minulosti bály režimy jak nacistický, tak i komunistický, vadil a vadí sionistům, se jeví pozitivní perspektiva pro náš národ. Generace mladých lidí stavovský systém zhusta vůbec neznají, v médiích se zarytě o něm mlčí.

Je třeba si dále také uvědomit, že nejen výsledky voleb hovoří o kvalitě té či oné politické strany, ale jde také - a především – o jádro strany. Jde o to vybudovat aparát schopných a vzdělaných lidí, zapálených pro věc stavovské demokracie, kteří by byli schopni po republice cestovat a s odvahou a zasvěceně o tomto projektu přednášet a hovořit. Hlavní naše politická činnost musí vést k jednotlivým občanům, v obcích a vesnicích, sem je třeba zamířit pozornost; nikoliv v Praze, ta je v rukou anarcho-levičáků.

   V rozumném čase před volbami by se tyto strany spojily na jednu kandidátku s jednotným názvem, např. Národní kongres. Losem, což je nespravedlivější řečení, by se určilo pořadí jednotlivých členů na kandidátce, a tuto pak podat na ministerstvo. Tím by všechny sobě rovné strany šly do voleb pod jednotnou kandidátkou, aniž by vytvořily koalici. Případný finanční zisk za hlasy, by se opět rovným a spravedlivým dílem rozdělil mezi jednotlivé strany. Jsme schopni něčeho takového?

   Sjednotit se na této bázi, by byl obrovský osobní úspěch pro vůdce stran, a hlavně byla by to výzva pro národ, že není všem dnům konec,

že se dokážeme sjednotit, že jsme vyspělí a rozumní lidé, kteří umějí vážit a rozpoznat čas.

   Existuje známé přísloví: „Svět pomůže tomu, kdo si pomáhá sám, a zastane se toho, kdo na svém stojí!“ Stůjme tedy na svém a sami se přičiňme o lepší budoucnost!

K článku, který jste právě přečetli, přivítám jakékoliv podněty a názory vhodné do diskuse o snaze po jednotě pravicových sil.

Děkuji vám.

V Praze, 30. května 2019, narodnisjednoceni.cz, ladmaly@centrum.cz

-----

Text byl převzat od Národního sjednocení - autor: Ladislav Malý