ZAPOMENUTÁ TRADICE

   Zběsilost “nové doby”, kterou nám po listopadu ˇ89 do naší země naočkovali západoevropští reformátoři, v mnoha směrech obrátila náš život doslova naruby natolik, že podstatná část naší společnosti si již začíná klást otázku co nám to přineslo, a v čem nás to naopak nějak nepříjemně postihlo. Kdybychom to tu teď chtěli probírat ze všech hledisek vydalo by to zřejmě na pěkně tlustou knihu. Takže jsme se raději zaměřili jen na dnes tak opomíjené, nebo spíše opovrhované „tradice”, a to ještě jenom na ty, které v dobách vzniku Československé republiky ovlivňovaly činnost tehdejších tvůrců našeho nového státního systému. A došli jsme k velice zajímavým poznatkům i závěrům, ve kterých by naši politici mohli nalézt návod pro řešení potíží v nichž se naše země v současnosti potácí.

   Přestože v první vládě Karla Kramáře (1918-1919), a poté i ve vládě Vlastimila Tusara (1919-1920), a následně u Edvarda Beneše (1921-1922) a Antonína Švehly (1922-1926), vedle sebe „stáli u kormidla” představitelé stran dosti různorodé politické orientace, tedy politici názorově dost nesourodí, tak vespolek ale vždy měli na zřeteli především “zájem státu jako celku”, který by přinášel prospěch všem vrstvám nové svobodné společnosti. A toto stanovisko se stalo “základní tradicí” jejich další politické práce pro republiku !

   V celkem podobné situaci byli po listopadu ´89 i “nově se líhnoucí politici”, kteří také měli před sebou jako hlavní úkol vytvoření “zcela nového post totalitního státního systému”. A stejně jako v časech první republiky tu byla také celá škála různorodých stranických týmů, rozličně politicky orientovaných. Ačkoli se v prvních devadesátých letech zdálo, že všechny týmy potáhnou za jeden provaz v zájmu republiky, brzy se ukázalo, že tomu tak není. Jak by ne, vždyť „rozhodující zásadou té doby“ byl rozvrat všech bývalých tradic ! Včetně té uvedené na konci předešlého odstavce ! Místo společné spolupráce ku prospěchu země i celé společnosti začalo se tvrdě nad vším ostatním prosazovat bezhlavé “politické partajničení”, ve kterém bylo stěžejním - a stále je i nadále - prvořadé prosazování “stranických programů” za každou cenu, bez ohledu na zájmy republiky a naší společnosti.

   A nám všem se nyní to „tupohlavé partajničení“ zle vyplácí. Ti, kteří ve volbách příliš neuspějí, začnou ihned po volbách za pomoci „pokřivených médií“ ostře sledovat ty úspěšnější, čekajíc až někdo z nich udělá nějakou chybu, za kterou by je mohli před veřejností znectít. A když si ten který volby suverénně vyhrál z toho “opozičního svazku zbytků” některý zbytek vytáhne do “vládní koalice”, protože sám by neměl ve sněmovně dostatek hlasů pro získání většinové důvěry, zprvu jim to v tom “koaličním obětí” sice ladí, ale brzy se ten “doplňkový koaliční partner” otřese a začne ve vládě vítězi voleb v jednotlivostech pilně podrážet nohy. Což můžeme právě v současnosti sledovat živě. A přihlížející opozice samozřejmě, i když to naší zemi víc škodí než prospívá, tomu nadšeně z pozadí tleská …

   A připomene-li někdo těmto všehoschopným současným politikům, že by raději měli všichni společně napnout všechny své síly k tomu, aby se naší republice dařilo, aby spořádaně pospolu táhli za ten provaz podle zapomenutých tradic našich výše uvedených „prvorepublikových systémových tvůrců”, celá běsy nenávisti posedlá “opoziční sebranka” se na drzého kritika společně vrhne a zažene jej jako “nežádoucího extrémistu” do kouta, a před celou společností v médiích obviní z “touhy po návratu ke starým předlistopadovým časům“ a z ohrožování demokracie”. A prohlásí opovržlivě, že na nějaké staré tradice se přece můžeme vykašlat …

  Nebo snad opravdu musíme ? Aby se Evropská unie nezlobila a vzpomněla si na „zasloužilé obhájce“ jejích cílů nějakým tím tučným korýtkem ?

NÁRODNÍ PROSPERITA