CO NÁM TO TA NOVÁ DOBA PŘINESLA?

Třetí část:  Kultura – katalyzátor života národa.

      Po školství, uvedeném v části druhé, nemůže následovat nic jiného než kultura. O té se pak říká, že je jakýmsi národním katalyzátorem, který národ postrkuje vpřed. Ale to platí jen u normálních států, jejichž občané nemají potěšení z života v “protektorátu Česká republika”. V té máme pocit, že místo neviditelného kulturního katalyzátoru si osvojili různí “samozvaní umělci", kteří se nechávají nazývat „Celebritami" [Poznámka: Celebritou je člověk vynikající ve svém oboru.] a přitom dokáží nanejvýš “plivat na vlastní národ”.

   Kulturní hrobaři, kteří se už předem těší na chvíli kdy budou moci spustit vítězný jásot nad hrobem svého vlastního národa. Ale co za své “hanebné dílo” při své omezenosti čekají? Že jim cizina bude za odměnu klečet u nohou? Toho se nedočkají ani náhodou. Až by ten cizácký úkol splnili, zachovali by se jejich zadavatelé nejspíš podle starého amerického hesla říkajícího “černoch bavlnu natrhal, tak pryč s ním”!

   A co nám to dnes na našem “národním záhonku” klíčí? Jak díky věku mistři svého oboru odcházejí do “nebeského angažmá”, tak zarůstá propast mezi uměním a škvárem, která kulturnost našeho národa přece jenom chránila. Dnes se díky tomu stávají z pokleslých “parafrází umění” společenské vzory štědře podporované ze státních prostředků. A jejich čelní aktéři nyní mají panickou hrůzu z toho, že by mohli být nuceni veřejností k tomu, aby se přizpůsobovali ve svém díle k umění minulosti dávné, i historicky nedávné. Proto dělají vše pro to, aby veřejnost přes média přesvědčili, že právě to nynější umění je tím správným. A platí to pro všechny druhy kultury! Kvalita je nahrazována kvantitou a umění neuměním. Opravdový talent, aby člověk marně “hledal v pravé poledne s lucernou”.

   Když se však takový talent najde, jen těžko si proráží cestu tím “falešným kulturním gulášem”, který se prohlašuje za “uměleckou avantgardou budoucnosti”. Tyto starosti dnes mají i mladí potomci slavných rodičů, kteří to mají o to těžší, že je lidé porovnávají s rodiči. Ale nacházejí se mezi nimi i jedinci, kteří toho moc po svých slavných rodičích mnoho nezdědili a snaží se prosadit tím, že po vzoru “moderní pakultury” se snaží být ještě razantnější natolik, že se již to blíží k “pornokultuře”. [viz. pražské “Divadlo na Jezerce”]

   A dnešním “kandidátům na umělce”, kteří s něčím vystoupí na nějaké školní besídce, i jejich rodičům, bohužel většinou chybí zdravá sebekritika. Někteří rodičové hned ve svém dítěti vidí “budoucí hvězdu”, která oslní svět. Většinou marně. Vůbec jim přitom nepřijde na mysl, že jejich synek či dcerka se také ve škole projevuje nadějně v jiných oblastech života. Díky tomu ale je dnes mezi adepty mířícími do kulturního světa spousta individuí, které jejich okolí rádo upozorňuje na toho či onoho “havloida” [který se díky přítelíčkování s V. Havlem stal také novým kulturním kádrem], připomínajíc “i ty na to přece máš”. A tak se nám v kultuře postupně zabydlují bezvýznamní poloamatéři podobně jako se v ní v dobách raného socialismu padesátých let zabydlovali “nadějní potomci” vládních kádrů, kteří tím zároveň ze soutěže vyřazovali skutečně nadané jedince.           

   Ti mladí z padesátých let, kterým se v dobách raného socialismu poštěstilo, že mezi dožívajícími starými umělci byli opravdoví umělci zvládající “své řemeslo”, ochotní svým nástupcům své znalosti i zkušenosti předávat, měli štěstí. A bylo jedno zda to byli spisovatelé, herci, zpěváci, malíři architekti atd. Dnes však těch, kteří opravdu zvládají své "řemeslo“, zbývá jen hrstka, a navíc velmi často bývají ukřičeni “moderní šmírou”- kulturním póvlem.

   Staré dobré české přísloví říká: “Nemůžeš být mistrem, aniž bys byl učněm”. Dnes však v kultuře, stejně jako ve všech ostatních oblastech, platí: “Kdo neumí, ten ať učí”. A co produkují za “kvalitu”, to je vidět na těch kteří se po absolutoriu vrhají do kulturního života. Nedivme se, když takové “nové hvězdy” pak tvrdí, že je nudné hrát divadelní klasiku, když této znalí diváci už předem vědí, jak děj dopadne. A že jen proto chtějí divákům dávat něco nového, odpovídajícího trendům současné doby. A tak se dokonce nemusí obávat nedostatku obdivovatelů, neboť vždy se najde dost "lepšolidí", volajících vivat stejně jako lokajové v pohádce “Císařovy nové šaty”, kde nevinné děvčátko zvolalo “dyť pan císař je nahatej”. 

   Nic proti tomu, když si "moderní umění", nebo chcete-li avangarda či alternativa, najdou dost diváků, kteří je budou financovat, ale měli by své zpochybnitelné umění provozovat bez státních dotací. Stát by měl dotovat jenom hodnotné umění, za které nemůžeme považovat nahotu, berličky z vulgarity a sprostých slov, ani ubohost šmíry, bez které se dnešní "tvorba" neobejde. Nechceme-li aby se naše země stala ukázkou upadlé barbarské kultury, bude třeba na ministerstvu kultury hledat cesty k nápravě dnešního neblahého stavu, a skoncovat s mrháním finančních prostředků na úpadkové projekty.

   V médiích pak je také třeba zapomenout na prapodivné móresy podle nichž se nabízejí předražená vysílací práva českých písní a filmů, natočených v minulosti, soukromým médiím, což tyto nutí sáhnout z finančních důvodů raději po levnější zahraniční tvorbě “kulturních exkrementů” [odpadků] pocházejících většinou z USA. Neboť i takto se manipuluje s vkusem diváka a posluchače, který by se zřejmě měl, zřejmě podle některých politických světových sil, stát jenom jakousi “tupou poslušnou ovcí”, jak rozumem, tak chováním, která se stane ideálním globálním světoobčanem ....

NÁRODNÍ PROSPERITA   .