CO NÁM TO TA NOVÁ DOBA PŘINESLA ?

Druhá část:

J.A. Komenský by se dnes moc divil.

   V prvé části tohoto našeho „improvizovaného seriálu” jsme se zabývali problematikou bydlení. Dnes se podíváme na naše školství, což na to předešlé téma celkem logicky navazuje. Tak pojďme tedy na to:

   Přijde-li v médiích, nebo mezi našimi pány poslanci, na přetřes naše školství, vždy to zpravidla sklouzne k nedostatečným platům našich učitelek, učitelů, docentů, i profesorů, a tam se vše zadrhne. S konstatováním, že naše “erární pokladnice” není bezedná. A i když vládní strážce erárních prostředků v daném roce nějaké ušetřené prostředky nalezne, a “kapitolu školství” trochu pro daný rok přikrmí, pro odborářské “bojovníky za práva pracovníků školství” je to vždy málo, a pro rok následující již předem vyžadují pro naše pedagogy další ještě větší navýšení příjmů. Jistě zcela oprávněně, ale měli by si uvědomit, že se svými požadavky nejsou sami, a že vše se nedá řešit bleskově, a že se to musí všechno rozumně řešit postupně. 

   Ale jen málokdy přijde řeč také na kvalitu a výslednost našeho školského systému obecně. Tak mezi poslanci tradičně výrazněji vystupuje jen pan Klaus mladší, který se díky tomu ve svém poslaneckém klubu ODS pomalu stává “černou ovcí”. A v médiích se rovněž jen vzácně objeví smutné konstatování poklesu úrovně našeho školství, ale jsou to pouze tichounké hlásky, zaznívající z řad staromilců, na které nikdo nedá. Protože podle Evropské unie [a to musí být pravda, protože EU je přece neomylná], i dle našich expertů přes školství, jsme se již konečně dopracovali téměř k úrovni školství našich západních vzorů. Ale nezlobte se, to nám trochu připomíná časy dávno minulé, kdy pro oblast školství [stejně jako v různých variantách i pro všechny ostatní resorty] platilo heslo: “Učitelé ze země sovětů náš vzor – přičiňme se abychom je dohnali.” K čemuž lidé tehdy mezi sebou jen tak potichoučku dodávali: “Ale jó, my si na ně počkáme!”  Dopadne to tak zase i nyní?

   Takže. jak jsme na tom v této oblasti po pravdě ve skutečnosti? Uvědomíme-li si, že bývaly časy, kdy naše školství, jako odkaz J.A.Komenského, ve světě, a to i v tom západním, bylo hodnoceno jako jedno z nejlepších, jsme na rozpacích. Vždyť v posledních letech se až přespříliš často z toho obdivovaného západu také prostřednictvím médií z různých zahraničních studií dozvídáme, že v tom našem školství se začínáme hodnotově nějak propadat. Na což konečně narážel i V. Klaus mladší. Kde je tedy pravda?

   Zamyslíme-li se nad tím, docházíme k závěru, že podepsalo-li se něco na našem školství negativně, tak to byly především zbrkle prováděné reformy této oblasti. Při nichž byl celý systém “systematicky” rozbourán jako “zastaralý a neodpovídající nové době”, a nahrazen byl naprosto nesystémovými reformami, při kterých byly zavrhnuty “jednotné školní osnovy” a nahrazeny různými “rámcovými programy”, a zároveň stanoveno, že o tom, jak budou zařazeny do programu školy bude si na prvních dvou stupních rozhodovat každý ředitel školy sám. Díky čemu, když se žák školy základní, nebo student školy střední, s rodiči přestěhoval do jiného města a tam začal navštěvovat novou školu, s hrůzou on sám i rodiče zjišťovali, že tam se učí něco, co se v té předcházející škole ještě neučilo, apd.

   A aby toho nebylo málo tak byly prakticky “sametově vymeteny” učební obory řemeslnického typu” [doba, která míří k robotizaci přece nepotřebuje nějaké “dělňasy”], takřka stejně dopadly střední školy průmyslové [včetně tzv. středních škol obchodních], ale na vrchol středního školství naopak byla vyzdvižena gymnázia, která se díky tomu začala množit jak myši v přírodě. A u těch škol základních k předmětům prvořadým [jejichž počty hodin byly zredukovány] přibyla unií vyžadovaná a preferovaná “jazyková příprava” v rozsahu takřka nadlimitním. A tak se nám žáčci začali učit cizí jazyk [a někdy i dva] v době kdy ještě nezvládali dostatečně svůj jazyk rodný, češtinu. Byla to snad preventivní příprava na časy budoucí, kdy naše nová generace bude muset hledat práci u zahraničních sousedů?

   A spolu významem gymnázií [ve kterém nový polistopadový prezident odmaturoval s potížemi až na podruhé – a dál nic …] byla naše veřejnost usilovně přesvědčována, že z vysokých škol mají největší cenu jen VŠ humanitního směru [ekonomická, práva, apd.], a zároveň VŠ technických směrů byly “odstrkovány do pozadí”, především rozpočtově. A ten uvedený trend se ihned odrazil prakticky v tom, že najednou nám tu vedle našich tradičních VŠ začaly vznikat nové VŠ “žádoucího zaměření”, zakládané u nás privátně jako “odštěpky” některých VŠ zahraničních. A bohužel tyto VŠ vykazovaly od samého počátku většinou pochybnou výslednou kvalitu absolventů. Hlavní v té době totiž bylo jen to, abychom v počtu VŠ na počet občanů byli výrazně lepší než ostatní země. A tak se stalo, že jsme najednou byli nuceni konstatovat, že nám tu přebývají houfy nepotřebných právníků, ale zároveň výrazně chybějí absolventi VŠ technických, které u nás působící firmy zahraniční hledají v naší společnosti marně.  

   Ovšem ještě něco dosti negativně začalo ovlivňovat kvalitu našeho školství, zejména na prvních dvou stupních. Společností se totiž, záhy po tom osudném listopadu ´89, začala lavinovitě prostřednictvím médií šířit podivná “sametová svobodomyslnost”, spolu se stejně podivnou teorií “osobnostní nedotknutelnosti”, zakazující ve školách jakékoliv fyzické tresty [včetně lehkého pohlavku či zatahání za ucho], které dokonce učiteli zakazovaly i pouhé zvýšení hlasu při napomenutí. Zdá se, že v tom na vině byly asi nějaké „špatné vzpomínky“ pana prezidenta Havla na školní léta. A důsledek toho všeho? Autorita učitelů se vytrácela a jejich společenské postavení klesalo ke dnu. A s tím klesala i aktivita mnohých učitelů, pro které “kantořina” přestávala být “posláním”, jako tomu bývávalo dříve po staletích, a tak nám kantoři začali jenom “chodit do zaměstnání”, často pouze z nutnosti, a znechuceně. Lze se pak divit tomu, že kvalita a výslednost našeho školství se propadá?

   A řešení? To je nasnadě! Bude k tomu zapotřebí jediné. Vytáhnout z archivů staré školní učební programy a organizační schémata, a vrátit se k nim. Samozřejmě bez starých ideologických nánosů minulosti, zcela pragmaticky. A udělat vše pro to, aby společenská hodnota a význam učitelské profese se učitelům navrátila.

NÁRODNÍ PROSPERITA