HLAS Z DRUHÉ STRANY

   Nečekaná zpráva britské premiérky Mayové o otravě bývalého ruského agenta Skripala, žijícího v exilovém ústraní v Anglii, neznámou látkou, a zejména pak premiérčino podezření, že za tím mohla stát Moskva, rozpoutala v našem tzv. Demokratickém světě přímo zběsilou vlnu politických a mediálních vášní. Ačkoliv ten náš „západní svět“ byl zrazu hned přesvědčen, že to bylo dílo Ruska a prezidenta Putina, dostaly se přes naše „bezpečnostní mediální přehrady“ přece jen nějaké ty „hlasy z druhé strany“. Jeden z nich, s titulkem „DEFINITIVNÍ ROZTRŽKA S RUSKEM BUDE VERDIKTEM NAD OSUDEM EVROPY“, jehož autorem byl jakýsi Peter Akopov, z 28.3.2018, jsme zachytili a rozhodli na své stránce zveřejnit. Jako protiváhu textů zdejších. A konečný názor si jistě udělají čtenáři sami.

   Text článku: „Projev (byť s výhradami) celoevropské solidarity s Londýnem ve Skripalově případu opět vyvolává mnohem vážnější otázku: Potřebují se navzájem Evropa a Rusko? A která z těchto stran utrpí více v případě úplného rozpadu kontaktů a vztahů? Případně proti dalšímu zhoršení vztahů mezi EU a Ruskem. Naopak, poukazují na nutnost jejich rychlé nápravy. Takže Marine Le Pen řekla, že EU provádí skutečnou studenou válku proti Rusku.

   Diskuse o "studené válce" a "zdi mezi Evropou a Ruskem" probíhají po čtyři roky, které uplynuly od Krymu a byly vždy vnímány jako přehnané. Zejména vzhledem k chápání propojenosti a vzájemného zájmu obou stran v nejrůznějších vzájemných vztazích.

   Pro Evropu bylo Rusko vždy cizím, přitažlivým a současně nebezpečným sousedem. Vzhledem k tomu, že se Rusko nikdy nedokázalo podřídit různým evropským mocenským střediskům: Londýnu, Paříži, Berlínu – se nás vždycky evropští politici snažili využívat ve vnitroevropských intrikách ve svůj prospěch. A současně pravidelně podnikali represivní expedice na Východ, po nichž však každá moc Ruska a její vliv na evropské záležitosti jen rostla.

   Pokud jde o Rusko, nejde o prozápadní postoj součástí naší elity (tradiční „nemoc“ naší vládnoucí třídy od doby Petra Velikého), ale o vědomou touhu Vladimíra Putina, vybudovat s Evropou těsné, univerzální a rovnoprávné vztahy. Ne vztahy staršího a mladšího, ne žáka a učitele, ale dvou silných a sebevědomých sousedů, žijících po svém, kteří ale mají v současnosti mnoho společných zájmů, vzpomínek na minulost a projektů do budoucna.

   Současně se Rusko nechystá jen čekat na klidné časy. Všechny tyto roky se Moskva snažila spolupracovat s evropskými silami, které jsou odhodlány vztahy obnovit. V Evropě je mnoho lidí, kteří chápou, jak jim škodí politika nátlaku na Rusko, politika sankcí a omezení. Tato síla – od kapitánů obchodu, miliardářů, po populistická, národně orientovaná hnutí, od politiků, zástupců euroskeptiků, až po některé představitele staré evropské aristokracie, od levicových stran a komunistů, po katolíky a pravoslavné. Jejich konfrontace s atlantisty, kteří řídí Evropskou unii a orgány většiny evropských zemí, je objektivním procesem, který v posledních letech nabírá na intenzitě. A ve střednědobém horizontu Rusko ve většině evropských zemí nevyhnutelně získá „porozumění“ pro své zájmy.

   Na cestě k tomu bude však stále mnoho provokací, jako je případ Skripal. A pokaždé se i na straně ruské společnosti vzedme emocionální touha „k odvrácení od Evropy“, odpojení se od ní, utnutí všech vazeb, k demonstrování naší obrany proti útokům. To je opačná strana téhož "eurocentrismu" – jen nyní s opačným znaménkem. Ale odpojení od Evropy je v první řadě nepříznivé, protože to sami nepotřebujeme. Pro nás, jako unikátní civilizaci zahrnující jak východoevropské, tak asijské rysy, je Evropa vždy důležitá jako soused a věčný protivník-partner. Dokonce ani v letech tzv. Studené války a železné opony nebylo o vzájemné izolaci ani řeči.

   Ale co se stane, když teď nezbude nic jiného, než stažení železné opony? Kdo tím bude trpět více? Jednoznačně ne Rusko. I při velkém počtu vazeb s Evropou není zájem o vztahy vzájemně stejný – je to především zájem evropský. Protože pro Evropu není Rusko jen soused, ale nejdůležitější faktor jejího přežití. Při roztržce s Ruskem se Evropa zdecimuje a ztratí největší šanci na slušnou budoucnost. Vytvoření Evropské unie, jako nezávislé síly ve světě, je bez koordinace s Ruskem nemožné. Navzdory Rusku, proti Rusku – Evropská unie nebude existovat.

   Evropa potřebuje od Ruska mnohé. A není to jen plyn, prodejní trhy a investiční projekty. Přerušení vztahů s Ruskem automaticky povede k posílení těch vlivů na Evropu, které získali po roce 1945 Anglosasové – Spojené státy americké a Velká Británie. Evropská unie, která lidsky a ekonomicky předstihuje Spojené státy, a může se stát nezávislým mocenským centrem, opět zůstane ve zcela podřízeném postavení, v závislosti na projektu atlantistů - „jednotného Západu.“ O žádném samostatném evropském domě, pak nebude možné ani snít – a to byl hlavní cíl Evropanů. Taková Evropa, která bude v konfliktu s Ruskem, to nebude mít s Čínou jednodušší. Obrovský čínský projekt, "jeden pás, jedna cesta", je do značné míry svázán s Ruskem. Idea Berlín (EU) - Moskva – Peking slouží k pochopení evropské geopolitiky: vytvoření takovéto osy, může z Eurasie vytlačit vliv atlantistů.

   Existuje mnoho krizí, které Evropa nemůže vyřešit bez Ruska. Například bez Ruska nebude Evropská unie schopna ovlivnit situaci na Velkém Středním Východě (od Libye po Afghánistán). A není to jen otázka války a míru na hranicích Evropy, ale také problematika uprchlíků, jejichž invaze do EU z miliardové Afriky se pouze zvýší.

   Jednoduše řečeno, když se Evropská unie zbaví vztahů s Ruskem, oslabí to její možnosti hájit své zájmy ve světových záležitostech. Úloha evropských zemí ve světě za posledních 70 let klesá, jiný vývoj nebude. 21. století bude neevropské. Odmítnutím ruské ruky s návrhem na spolupráci, se Evropa odsoudí k úloze menšího partnera v projektu atlantistů. A to je dokonce ta lepší varianta. V horším případě to povede k rozpadu Evropské unie a začátku éry nepokojů a nepřátelství uvnitř Evropy.

   Co zabraňuje Evropě, aby si uvědomila všechny výhody dobrých vztahů s Ruskem? Přesvědčení, že Rusko tak silně Evropu potřebuje, že se dříve nebo později "ohne" před diktáty a požadavky? Někdo samozřejmě může mít takové iluze (i když stačí připomenout historii vztahů mezi Ruskem a Evropou, abychom pochopili, že takový výsledek není možný).

   Mýtus, že Rusko potřebuje Evropu více než Evropa Rusko, je i v naší zemi běžný. Ale je to tak? Že bez pokročilé západní technologie údajně nemůžeme žít? Ale vždyť i ve velmi izolovaném SSSR bylo úspěšně vyrobeno téměř všechno nezbytné pro rozvinutou ekonomiku.

   A nyní jsme začali obnovovat naši výrobu a nejmodernější technologie nejen s využitím nákupů ze Západu, ale také například s pomocí Číny a Japonska. Potřebujeme nezbytně EU jako kupce energetických zdrojů? Vždyť máme další trhy. Již probíhá přeorientace na východ, kde kromě uzavírání smluv s Čínou existují další velcí spotřebitele plynu, jako jsou Japonsko a Jižní Korea.

   Jsou nezbytné západní investice? No, to je vůbec směšné. S výjimkou několika automobilových závodů (které nejsou vybaveny žádnými unikátními technologiemi) se v Rusku téměř nic důležitého s pomocí evropských investic nepostavilo.

   Během posledních 300 let se v Evropě bez ruské spoluúčasti a myšlenkového vlivu stalo jen málo. A přitom to bylo období, kdy Evropa ovládala svět, a v současnosti neodvratně její vliv slábne. A Evropa definitivně zanikne, pokud odmítne jednat a spolupracovat s Ruskem.“

Základní zdroj: https://vz.ru/politics/2018/3/23/914079.html

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf