MÍŘÍ EVROPA K NEOKOLONIALISMU ?

 V průběhu XVIII. a XIX. století začala řada evropských zemí expandovat na africký kontinent a tam uplatňovat svrchovanost svých národů nad tamním obyvatelstvem, tj. vytvářet svoje kolonie, především s cílem uchvátit tamější bohaté přírodní zdroje, které jim na vlastním evropském území chyběly. Svůj mocenský vliv v Africe začaly takto uplatňovat zejména západní evropské země, Británie, Dánsko, Francie, Itálie, Německo, Portugalsko [řazeno abecedně]. Jejich kolonizační úsilí v Africe udělala konec až II. světová válka. A v Africe se vytvořily nové státní celky, v nichž se vlády ujaly nové místní elity, které již během doby získaly v evropských zemích potřebné vzdělání.

   Po II. světové válce se výrazně změnily poměry i v Evropě. Po totální porážce Německa si vítězné mocnosti Evropu rozdělily mezi sebou. I samotné Německo bylo rozděleno. Mezi Západem a Východem vznikla brzo po válce “železná opona”. Západ se stal sférou amerického vlivu, a Východ zase sférou sovětů. A do té sféry východní spadaly samozřejmě i také země středo-evropské, mezi něž patřilo i naše Československo a také východoněmecká NDR a další středoevropské země.

   V návaznosti na nastartovaný rozpad SSSR se začaly výrazně měnit i poměry v Evropě. Rezignací  Michaila Gorbačova z postu prezidenta Sovětského svazu, 25. prosince 1991, byl rozpad SSSR završen a znamenalo to i konec studené války. Následně skončila i působnost sověty dříve ovládané RVHP. Současně se začala nově formovat i Evropská unie, jejíž “obranný pakt” NATO zůstal zachován. Připojovaly se k ní, stejně jako k NATO, některé středoevropské státy, které bývaly v područí SSSR a mezi nimi i naše Česká republika (1.5.2004). Během následujících 10–15 let se nejvyšší představitelé EU spolu s USA začali ostře vymezovat proti vytvořené Ruské federaci, která převzala nástupnictví po SSSR. Evropská unie si postupně vytvářela bezprecedentně “nového nepřítele” na východě – Ruskou federaci.

   V posledním desetiletí Evropská unie se pak výrazně začala proti Ruské federaci vymezovat natolik, že vše naznačovalo vznik nové “studené války”. Zřetelně se v tom projevoval mimořádný vliv sloučeného Německa, které získalo v orgánech Evropské unie přední postavení. A Evropská unie, která původně měla jen koordinovat vzájemnou hospodářskou spolupráci mezi členskými zeměmi, se začala vymezovat silně politicky a směřovat vývoj k vytvoření mohutného evropského velkostátu, v němž by Německo hrálo prim. Trochu v tom zřejmě působil i zděděný “syndrom velkoněmectví”. A ústřední orgány unie se začaly postupně chovat k menším členským státům jako by tyto menší byly jakousi kolonií tvrdého jádra unie.

   A neokolonialismus byl na světě! Silnější země “tvrdého jádra” začaly řešit své vlastní problémy na úkor těch slabších a unijní, nikým nevolené orgány, počaly vystupovat proti menším členským zemím vysloveně direktivními způsoby. Vydávají nařízení, ke kterým se některé členské státy vyjadřují naprosto odmítavě, a jaká je odezva z Bruselu? Vyhrožování finančními sankcemi! Odebírají jednotlivým unijním státům po kouskách z jejich suverenity a převádějí si ji do svého gigantického byrokratického úřadu.

-----------------

Dovětek NP: Co ještě můžeme od takového zmršeného systému čekat? Jak už to vypadá, tak jediným řešením by již bylo asi jenom vystoupení z Evropské unie i NATO a obnovení jak vlastní suverenity, tak napravení pokroucené demokracie!

NÁRODNÍ PROSPERITA