Blbý a ještě blbější.

   Francouzský film „Blbý a ještě blbější“ se mi v mysli vybavil, když jsem si pročetl jeden z těch anonymních mailů, kolujících po České republice, který mi přistál v počítači. Psalo se v něm o malé holčičce, která se v roce 2150 ptala svého tatínka, zda žili v nějakých Čechách nějací Češi. A tatínek jí tam na to říkal: „Samozřejmě maličká, právě podle nich se prý dnes o některých lidech říká, ty jsi blbý jako Čech.“ „Ahá a kde ty Čechy byly?“ vyptává se dál dceruška. „No to se neví, ale asi někde ve střední Evropě“, odpovídá otec. „A to vážně byli tak blbý?“, nedá to dcerunce. A otec posmutněle vysvětluje: „ Asi ano děvče, podle pověstí si prý rozprodali a vytunelovali vlastní zemi a lidé v té zemi umírali jen proto, že náklady na léčení si běžný člověk nemohl dovolit a pokud se o to pokusil, tak nakonec zemřel hlady. A prý tenkrát bylo lichvářství povýšeno na podnikání. Za vrcholné představitele si lidé volili lumpy, zlikvidovali si zemědělství i průmysl, a tím vzali lidem práci. A ti si potom museli kupovat uměle vyráběné a odporné potraviny z ciziny, které jim moc neprospívaly. Kdo byl někým napaden a bránil se útočníkovi, toho zavřeli, a naopak zločinci byli ponecháváni na svobodě a často ještě odškodňováni za způsobené „příkoří“. Lidé z vlastních kapes tak vyživovali různé darebáky a parazity, i pochybné církve a navíc ještě různé poskoky cizích mocností. Dokonce i zákony si prý dělali takové, aby jistí „vyvolení“ mohli beztrestně krást a prostí lidé to pak museli hradit prostřednictvím nesmyslně vysokých daní. Dokonce si vychovávali i policajty, kteří mlátili spořádané lidi železnými obušky, zatímco nemakačenkové a zloději na ty lidi za ochranným kordonem dělali dlouhý nos. Ale nejspíš to jsou jen povídačky, tomu se nedá věřit. To se jenom tak říká. Protože tak blbý snad nikdo být nemůže.“  

   A teď si představte, že jen den poté co jsem tento mail obdržel, jsem v ranních hodinách uviděl v pšeničném poli u obce Paceřice skupinku mladíků nevábného zevnějšku s culíky ve vlasech, kteří pomocí sněžnicím podobných prkének za sebou táhli dřevěnou desku a vytvářeli v tom obilí jakési "dílo mimozemšťanů", podobné kruhům v obilí, známých ze zahraničního tisku. Pomyslel jsem si nejdříve, že se s tou hloupou recesí zcela nesmyslně dřou a v duchu mi bylo líto obilí i sedláka, jemuž to pole patří.  Ale ouha, oni ti "umělci" to asi dali na internet a tak zanedlouho, když už se ztratili, začaly k těm "mimozemským" kruhům proudit davy zvědavců a různých individuí. Zajímavé na tom bylo to, že dlouhé šňůry zaparkovaných aut se vyznačovaly převážně pražskou poznávací značkou. Jednotlivci i celé rodiny s dětmi se plouhali obilím, jen aby zblízka viděli místo, kde "mimozemšťané“ zanechali svůj „vzkaz“. Někteří tam poblíž dokonce i přespali, asi aby pořádně nasáli tu "kosmickou energii". Přijelo tam i několik neobvyklých dam z Prahy. Měly na sobě ponča, usadily se s překříženýma nohama na karimatkách, ruce s dlaněmi vztahovaly k obloze a monotonně mručely jakési „óómmm“. A když jsem viděl tu sestavu senzacechtivých návštěvníků, přitom mne napadlo, že ta velkoměstská populace je asi víc než kterákoliv jiná zřejmě postižena jakousi nakažlivou chorobou, která v lidech negativně ovlivňuje myšlení.  Připadá vám ten e-mail o Češích z roku 2150, teď po tom co jsem reálně viděl a popsal, snad ještě legrační?  

   Když jsem dopsal poslední slova předešlého odstavce a pročetl si znovu napsaný text, připadal mi ten závěr nějak divně useknutý. A jak jsem se nad tím zamýšlel, vybavila se mi v mysli vzpomínka na jeden nedávný televizní rozhovor se spisovatelkou L. Procházkovou, kde tato kriticky připomínala postupný úpadek všeobecné vzdělanosti mladých generací. Který přičítala neuváženému zreformování našeho školství, zaměřovanému nyní jen na předávání znalostí sloužících převážně k vytváření hmotných hodnot a opomíjející takřka zcela ostatní oblasti lidského vzdělávání. A na závěr vyslovila úvahu, že bude-li školství pokračovat pořád dál stejným směrem, stane se pouhým zdrojem dobře využitelných, a hlavně poslušných lidských robotů.

   A zde musím dát zmíněné paní spisovatelce plně za pravdu. Ale zároveň musím důrazně připomenout, že naše strana NÁRODNÍ PROSPERITA již po řadu let kritizuje prováděné reformy školství a jeho směrování na sériovou „výrobu společensky využitelných“, ale nepříliš přemýšlivých davů, které se dají lehce ovládat. Vidíme v tom řízený proces, který není jenom naší specifikou, ale skoro celosvětovým trendem. Proces, který asi má vytvořit nové „poslušné lidstvo“, celosvětovými vládnoucími kruhy snadno manipulovatelné. A uvědomuji si nyní, poté co jsem viděl u těch „vesmírných kruhů“ ty pomatence nasávající „kosmickou energii“, že do stavu onoho „žádoucího zblbnutí lidstva“ u nás již někteří lidé dozráli. Hrůzné to pomyšlení. Když takové „lidi“ ještě po několika dnech vidím na již posečeném poli pořád ještě něco „nasávat“, rád bych věděl, co asi mají v hlavách. Ale zdravý mozek to nejspíš nebude ... !

                                                                                                                    Št.