VPŘED PO STOPÁCH STALINOVY MOCICHTIVOSTI?

Zveřejněno Národní prosperitou v Parlamentních listech. 

   Evropou zřejmě opět vane zatuchlý duch Stalinova velikášství. Duch jeho mocichtivosti začíná zcela prokazatelně omamovat mnohé evropské politiky. Snahy evropských politických špiček po přetvoření naší současné Evropy na „velestát“, ve kterém ve vší tichosti budou umlčeny veškeré hlasy volající po zachování plné suverenity a individuálnosti národních státních celků, postupně v posledních letech sílily a sílí. Když nedávno například italský premiér Monti, v návaznosti na krizový stav některých států Evropské unie a nakonec i unie jako celku, varoval před hrozícím nebezpečím zničení všeho, co bylo Evropskou unií na cestě ke sjednocení Evropy již vykonáno, vyslovil se zároveň pro zvýšení nezávislosti vlád jednotlivých členských států Evropské unie na národních parlamentech! Ale to by přece byl jen další krok k centralistickému ovládnutí Evropy, k ustanovení jisté obdoby despotického systému, ke kterému v určité části Evropského kontinentu po dlouhé roky mířil právě J. V. Stalin a následně trochu ze setrvačnosti i jeho nástupci, i když ti s mnohem menším důrazem.

   Jásali-li po údajném pádu předcházejícího režimu před veřejností naši noví „polistopadoví velikáni“ nejen nad pádem tohoto „totalitního systému“ u nás, ale jásali i nad rozpadem celého „sovětského impéria“ a obnovováním suverenity těch středoevropských i východoevropských států, které do té doby byly poslušnými satelity země sovětů. A nečekanými svobodami omámené davy zvonily klíči a potleskem i halasným jásotem vítaly každého, kdo s puncem chartisty před ně předstoupil s lákavými pohádkami o blahu, které nás čeká po našem „návratu do Evropy“. A proto také lidé s jistým uspokojením přivítali vstup naší země do svazku Evropské unie. Do svazku v němž údajně každý z nás opět nabude ta práva, která mu předešlý režim upíral. Volný trh a svobodný ničím neomezovaný pohyb po celém unijním území, tak málo stačilo lidem ke spokojenosti. A tak ve svém momentálním omámení lidé nejenom nepostřehli, jak se jim před očima vytvářejí nové „nomenklatury“ i omlazují ty staré, ale ani to jak si Evropská unie nenápadně ukrajuje po kouscích z „koláče suverenity“ jednotlivých států!

    Takže jak roky ubíhaly, suverenita jednotlivých unijních států hubnula, a v rukách řídících orgánů Evropské unie bytněla. A zároveň se ten slibovaný blahobyt, díky ekonomické krizi, do které Evropa upadla díky neuváženému hospodaření dílčích i celoevropských bankovních institucí, začal rychle přesouvat do kategorie neuskutečnitelných slibů. Zkrátka přišel čas „utahování opasků“! Ale jen pro „lid obecný“, na kterém, jak je vidno, novým elitám pramálo záleží. Pro ty ten čas blahobytu stále pokračuje! A Evropa? Vládl-li stalinistický duch takřka neomezeně a totalitně kdysi nad středem a východem Evropy, dnes začíná vládnout téměř nad celou Evropou. A staré řeči o rovnoprávnosti všech členů unie již také dávno neplatí. Řídící orgány Evropské unie již nevyvratitelně ovládají představitelé Německa a Francie, jimž prospěchářsky přizvukují poslušně Italové. A pro představitele ostatních zemí zřejmě víc znamenají tučně naplněná euro-evropská koryta, než suverenita a rozvoj jejich vlastních zemí!

    A jak jsme na tom jako republika dnes? I když naše národní ekonomická základna v mnohém zaostávala za tou "západní", přece jen jsme na tom nebývali zas tak špatně. Prokázal to i zájem západních zahraničních firem, který projevily v devadesátých letech při privatizování našich domácích firem. A mnohdy se dokázaly o získaný podnik postarat velice neobvyklým způsobem. Jak jej získali, většinou v jakési dražbě tak říkajíc "za babku", firmu zlikvidovali, co bylo ze zařízení využitelné, to odvezli a pak se rychle s naší zemí rozloučili, spokojeni s tím, že se jim podařilo zlikvidovat nepříjemnou konkurenci. Samozřejmě vtrhly k nám se svými investicemi i velké firmy s novými výrobními programy. Ale ty z naší země vytvořily jen jakousi "montovnu" z níž veškeré zisky, a nemalé, plynuly mimo republiku. No a pokud jde o naši republikovou "samosprávu", tak tu si ovládly velké strany, které se s neskrývaným nadšením poklonkují Evropské unii, tedy pokud jim samozřejmě z toho něco kápne. A zcela logicky, po vzoru tak zvaných "předlistopadových nomenklatur", do rozhodujících funkcí státní správy i v komunální oblasti si dosazují "své lidi", bohužel povětšinou postrádající nejen příslušnou odbornou způsobilost, ale také mnohdy i rovný charakter.

    Tudíž zas jsme tam, kde jsme bývávali před listopadem 1989. Jen "klubové barvy" nomenklatur se trochu změnily. A opět si tedy můžeme sborově zapět klasické "teď už máme, co jsme chtěli, do chomoutu zvesela“! Nebo to snad zkusíme po staročesku za zvuku některého z husitských chorálů … ?

NP