V JAPONSKU TO PŠOUKNE A . . .

   . . . v Evropě hned mají plné kalhoty. Tak by se dala popsat situace, která se rozvinula poté, co zemětřesení spolu s mimořádně silnou vlnou tsunami v Japonsku poničilo jadernou elektrárnu. Této situace okamžitě využili evropští protijaderní fanatici v Německu, jimž ryze populisticky okamžitě vyšla vstříc německá kancléřka Merkelová a prosadila okamžitý útlum a následné postupné uzavírání všech (!) jaderných elektráren v Německu! Bez solidní odborné analýzy a na základě nějaké dlouhodobé koncepce jednoduše řekla „jádru šlus“ . . . !

   Německého „vzoru“ se okamžitě chytili obdobní protijaderní fanatici i v dalších zemích, především v Anglii, ale naštěstí zatím bezúspěšně. A naše republika může za rozumnou uvážlivost poděkovat našemu současnému premiéru Nečasovi, který se sice rád chytí každé pitomosti, s níž přijde některý ze západních států Evropské unie, ale v němž se probudil utlumený cit fyzika. Takže my jsme jako republika z toho vyšli bez „pokálených kalhot premiérových“. To sousední paní kancléřka je na tom hůř a už dokonce byly realitou donucena povolit obnovení plného provozu jedné německé „jaderky“, když začala zemi závažným způsobem chybět elektřina. Což jí určitě získaný populismus opět srazí pořádně dolů . . . !

   Ale obdobná, i když věcně zcela jiná situace, která postihla v rámci Evropské unie některé státy tzv. „eurozóny“, na některé naše čelní politiky zapůsobila obdobně jako japonská havárie na německou paní kancléřku. Ale ne tak, že by si poskvrnili gatě. Kdepak, to nebyl strach, co je popadlo. To bylo zjištění, že přišla jejich chvíle, kdy budou moci zrealizovat své zatím ještě utajované plány na to jak si upevnit moc a současně zkřísnout tu sebranku, která se nechce vzdát hýčkajícího náruče sociálního státu. A hned pohotově spustili své „sejčkování“ na téma : Obdoba řecké krize může jednoho dne postihnout i naši republiku, pokud rychle nezahájíme opatření nutná pro likvidaci zadlužení našeho státu, zkrátka pokud nezačneme šetřit a zase šetřit . . . ! “

   Zprávy o tom jak se řecká ekonomika hroutí a spěje kvaltem k bankrotu, kterými štědře naši veřejnost zásobovala provládní media, svou roli zahrála dokonale. Mnozí, kteří do té doby na vládou připravované reformy brblali to nevydrželi a nechali se přesvědčit, že co vláda činí, dobře činí. A nová politická elita i přes svou strukturální

politickou nesourodost se v zájmu uhájení svých výnosných mocenských pozic semknula a přes všechny marné protesty opozice a její mnohdy celkem rozumné návrhy „jak jinak na to“, se dala do díla. Díky dosti pochybně získané poslanecké převaze začala neurvale prosazovat reformní zákony, jejichž dopad na svých bedrech ponesou především ti naši občané, kteří tak říkajíc už teď mají do žlabu daleko. Takže bude-li z toho někdo mít v kalhotách, nebude to strážce naší státní kasy . . . ! 

   Říká se „do třetice dobrého i zlého“. A to zlé přišlo. V Norsku. Kde se střílelo, a vybuchovaly bomby. Nikdo nic nečekal, ani zpravodajci nějaké nebezpečí nevytušili. A najednou tu bylo 92 mrtvých a spousta raněných. Po výbuchu nějaké nálože u vládní budovy ve středu hlavního norského města Oslo a střelbě neznámého fanatika do shromáždění mladých sociálních demokratů na blízkém ostrově. Zprvu sice některá světová media zvažovala, že šlo o pomstu islámských teroristů za znesvěcení jejich proroka Mohameda, ale z policejního šetření Norů brzy vyšlo najevo, že za tím vším je jediný člověk, norský ultrapravicový křesťanský fundamentalista, známý svým odporem k všemu co souvisí s přistěhovalectvím!

   Tři situace, které však mají jedno společné. Všechny tři přinesly jen neštěstí a hrůzu. Prvou způsobila příroda, která po zemětřesení vrhla gigantickou vlnu tsunami na japonské pobřeží a tam druhotně vyvolala obrovskou havárii v jaderné elektrárně. Za druhou stála gigantománie a bezmezná neuvážlivost evropských politiků, spojená s chamtivostí velkých bankovních domů a světového kapitálu. A za tou třetí nesmyslná lidská zloba s krutou nenávistí. Proti té prvé byli lidé bezmocní. Ale ty další dvě, které nesou znak „lidského faktoru“, k těm dojít nemuselo. Nesmyslná a hrubě přehnaná liberalita a přeháněné zásady lidských práv bez mantinelů, upřednostňující je některé skupiny lidí. to bylo to zhoubné podhoubí, z něhož ty dvě situace vyrostly. Má-li tedy někdo „máslo na hlavě“ tak jsou to především páni politici!

/drk/