Pro který by různí vykukové a zbabělci byli ochotni nejen simulovat stav rovnající se téměř invaliditě i duševní onemocnění, která jim v žádném případě neumožní absolvovat základní vojenskou službu. Samozřejmě vyskytovali se i takoví, kteří na to šli tak říkajíc „od lesa“ pomocí tvrzení, že víra náboženské sekty, jíž jsou členy, jim nedovoluje styk se zbraněmi. Ano, zatímco většina mladých mužů rukovala a prodělávala základní dvouletý vojenský výcvik, ti kteří jakýmkoliv způsobem získali „modrou knížku“ si naprostém klidu prohlubovali svoje vzdělání, nebo si častěji jen tak žili svůj způsob života, založený na odporu proti všemu a všem.

 . . .  že naše země začíná znovu prožívat to, co se tu dělo na počátku padesátých let minulého století, jen dnes v jiném kabátě. Ale způsoby těch, kteří se svévolně povýšili na nedotknutelná mocenská božstva a pro které se všichni ostatní lidé stali jen stádem ovcí, které existují jen na to, aby vládnoucímu klanu dodávaly svoji stříž, si proti těm ze století minulého v ničem nezadají. A ti, kteří se proti božstvům vzepřou a nějak to veřejně projeví, jsou přímo a bez soudu posíláni na porážku.

   Okupace nebo "bratrská pomoc“? Když 21. srpna 1968 na základě údajného "zvacího dopisu" vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy, byl tento vojenský zásah označován státy tvořícími vojenské uskupení Varšavská smlouva, které jsme byli členy, jako bratrská pomoc československému lidu. Vojska Sovětského svazu, Maďarska, Polska a Bulharska vstoupila v noci na území našeho státu a chovala se stejně barbarsky, jako kterýkoliv jiný nepřítel. Většina lidí v Československu však tuto "bratrskou pomoc" nazývala OKUPACÍ! 

   V situaci kdy se Evropa i Spojené státy americké zapotácely pod úderem finanční krize, potkal Evropskou unii jako blesk další úder. Nejprve se zablesklo v Norsku jakoby na časy díky fanatické pomatenosti zvrhlého jednotlivce a ještě ani ohlasy na tento úder nezapadly v mediích do pozadí a přišlo bouřlivé běsnění těžko zvladatelných necivilizovaně zvrhlých davů přistěhovalecké chátry v Anglii. Které dohnalo britské politické představitele k pro Anglii těžko představitelnému kroku. K rozhodnutí, že policie, která v Anglii tradičně mezi lidi chodila beze zbraně a která nikdy, s výjimkou severního Irska, nepoužívala takové zásahové prostředky, jako jsou vodní děla apod., že změna je nevyhnutelná. Stačila jedna bouřlivá noc, za níž vzplály mnohé ulice Londýna a rozhodnutí premiéra Camerona dát policii nová práva i pravidla bylo na světě. 

LONDÝN A ŘADU DALŠÍCH MĚST OVLÁDLA CHÁTRA VYDRANCOVANÉ OBCHODY, LIDÉ NA ÚTĚKU 

   To jsou britské obrázky současnosti! V Londýně hoří celé ulice a nepokoje se již rozšířily i do řady dalších britských měst. Organizované skupiny nepřizpůsobitelných, jimž Angličané neprozíravě poskytli nový domov, se dnes jejich zemi odvděčují terorem, násilím, loupežemi, drancováním. Domy v plamenech, vydrancované obchody, převrácená a zapálená auta, děsivý odpor proti všem marným snahám policie o obnovení pořádku. To je ta dnešní britská realita ....... ! 

Po Internetu proletěla v Novinkách dne 11. 8. 2011 následující zpráva : 

Kůrovec na Šumavě hyne ve velkém, zaúřadovali paraziti           

   "Vlekoucí se spor ohledně kácení či nekácení kůrovcem napadených stromů v nitru šumavského národního parku nakonec zřejmě rozřeší příroda. Brouka totiž kvůli chladnému a vlhkému počasí, které momentálně panuje, hubí viry, plísně a houby. Správa národního parku proto v některých lokalitách přeruší do pondělí těžbu a o dalším postupu se rozhodne až po vyhodnocení situace." Ve čtvrtek to uvedl náměstek ředitele šumavského parku Jiří Mánek.      

   Když s námi naše nová politická elita, tedy ta „polistopadová“, zamířila do náruče Evropské unie, podpořilo ji v zinscenovaném referendu asi 65% občanů, ale řadě dalších se to už tehdy moc nelíbilo. Příznivého ohlasu se ovšem zprvu dočkalo zejména „zneviditelnění hranic“ v rámci EU. Které uvítali především různí dopravci, kteří hned začali k nám valit náklady všemožného zboží, často dosti podřadného, ale u nás do jisté míry nedostatkového. První mráčky se však na té jasné obloze objevily hodně brzo. Když si lidé začali uvědomovat, že otevření hranic se zvýšenou aktivitou začínají využívat i různé nekalé živly. Ale to už bylo pozdě.

   . . . říkají klokani. A Australané, i když jim někdy klokani a klokánci lezou na nervy, na ně přesto nedají dopustit. A jak zbytky původních obyvatel, tak i potomci těch, kteří od XVIII. století Australský kontinent dobrovolně i z donucení osidlovali, si své země váží a je pro ně vlastí, o kterou se dokážou dělit jen s těmi, kteří jsou ochotni respektovat a plnit australské zákony a také tamní tradiční styl života. A proti dnes tak propagovaným trendům multikulturních společností, založených na pestrém přistěhovalectví, se nebojí otevřeně vystoupit. Protože má-li být Austrálie jejich vlastí, chtějí si ji zachovat takovou, jakou po mnoho generací budovali. Ale bohužel mnozí z těch, kteří si Austrálii vyberou za své nové sídlo, se jen těžko přizpůsobují místním zákonům, pravidlům, tradicím i zvyklostem a přinášejí víc problémů než dobrého! 

   V médiích nám neustále omílají, že EU nám zafinancovala to či ono. Kdekoliv se někde postaví s finančním příspěvkem EU třeba i jenom kadibudka, musí hned dostat mosaznou ceduli s informací, že toto veledílo bylo vybudováno s finanční spoluúčastí EU.

   Ale proboha, vždyť to nejsou peníze EU, to jsou peníze, které posílá každoročně Česká republika do EU a ta je jen přerozděluje, jak se jí to hodí a značný podíl z toho sama spotřebovává pro svůj přebujelý byrokratický a královsky placený aparát. A tak by tomu mělo být od teď až do nekonečna.

   S radostí člověka, který zaslechl, že sousedovi chcípla koza, jsem si vyslechl informaci našich „nezávislých médii“ o anglické odposlechové aféře. Sláva, už jsme zase světoví, proletělo mi hlavou. Už i tam za kanálem „fízlují“ všemožné lidičky i tamní panstvo. A teď, když to prasklo, s tím nikdo nechce nic mít a ti, na které nějaké podezření padlo, se vykrucují, jak se dá a jeden to hází na druhého. A nejlepší na tom je, že konečně byla media donucena přiznat, že takové metody jsou téměř ve všech mediích využívána již hodně dlouho. A přední mediální bossové si sypou popel na hlavu a slibují, že už se to nebude opakovat.

   . . . v Evropě hned mají plné kalhoty. Tak by se dala popsat situace, která se rozvinula poté, co zemětřesení spolu s mimořádně silnou vlnou tsunami v Japonsku poničilo jadernou elektrárnu. Této situace okamžitě využili evropští protijaderní fanatici v Německu, jimž ryze populisticky okamžitě vyšla vstříc německá kancléřka Merkelová a prosadila okamžitý útlum a následné postupné uzavírání všech (!) jaderných elektráren v Německu! Bez solidní odborné analýzy a na základě nějaké dlouhodobé koncepce jednoduše řekla „jádru šlus“ . . . !

   V Norsku to nemuselo dojít tak daleko. Ale stalo se a media se předhánějí, kdo přinese o té tragedii, která se udála v Norsku, co nejvíce informací.  Je to však to, co se událo, až tak překvapivé? Pokud střelec opravdu zabíjel z obav nad tím, kam jeho zemi vede vládnoucí politické uskupení „Marxistické sociální demokracie“ pod názvem „Dělnická strana“, stalo se jen to, co se odehrává i v jiných zemích. Například v Irsku, Španělsku, Rusku i jinde ve světě. Jen si připomeňme „útok černých vdov" v ruském divadle, nebo slovenského střelce, který podobný morbidní čin provedl, když postřílel několik cikánů ze sousedství jen proto, že mu vadila jejich hlučnost.