Že se nemá opisovat, to už známe ze svých školních let. Ale i dnes naši žáčci ve školách občas opisují. Ale když tak činí i lidé dospělí, je to na uváženou. Jenže nad těmi nestál pokaždé nějaký pan učitel, který by jim to opisování zarazil, a pak z toho je občas průšvih. Někdy až po letech. I stalo se to právě nyní i dvěma bývalým studentům, na které to opisování zpětně tvrdě dopadlo.

   … se rozezněl Sněmovnou vzápětí poté co opozice musela při hlasování o důvěře vládě spolknout nadpoloviční většinu pracně splácané “dvoj-koalici”, podpořené při hlasování stranou třetí. Opozice zuby zaskřípala, ale ruce do klína nesložila. Všech pět předsedů opozičních stran ihned začalo před médii rozebírat v čem to udělali chybu. Pět verzí zaznělo, slovesně sice se v jednotlivostech lišících, ale věcně “na jedno brdo”. A samozřejmě si přitom páni předsedové neodpustili kritický ohlas k těm dvěma “bídníkům”, kteří vznik “menšinové koaliční vlády” nakonec přece jen umožnili.

   Úspěšný film “Konec vodníků v Čechách” určitě diváky dobře pobavil, ale náš virtuální film na téma “Konec morálky v Čechách” vás pobaví jen těžko. Ten pouze ukáže v plném světle skrývanou tvář naší současné společnosti. Nebude však polemizovat o problematice politické morálky a ani se nebude zabývat nějakou podnikatelskou morálkou založenou na jistém kořistnictví, jakou předvádějí někteří vlastníci tzv. “ubytoven”. Ani se nebude zabývat morálním stavem některých našich menšin. Jen povšechně poukáže na úroveň chování některých částí naší společnosti na veřejnosti. Platí to jak o městských celcích, tak pro venkov.

Motto: Zazněly opoziční “trouby nebeské”.

   Poslanecká sněmovna 11.7.2018-09,30: Předseda Sněmovny Radek Vondráček zahajuje schůzi sněmovny jejímž jediným bodem programu je hlasování o důvěře vládě Andreje Babiše. Po zahájení a kontrole účasti oznámil předsedající příchod prezidenta Zemana, kterého poslanci uvítali za zvuku fanfár povstáním. Ve svém projevu se po vstupním oslovení Sněmovny prezident zaměřil především na obsah programového prohlášení vlády, ve kterém kladně vyzvedl zejména dlouhodobý investiční program a zaměření investic na infrastrukturu a energetiku. V závěru pak popřál vládě takové úspěchy v práci, které budou ku prospěchu naší zemi i všem občanům.

Převzato z EuroZprávy.cz – 13.7.2018 - autor zn. „sul“.

   Samotná debata před hlasováním o vládě byla vše jiné než konstruktivní a vyvážená. Opozice v ní předvedla svojí praktickou vyprázdněnost. O programu vlády jsme slyšeli málo, a pokud, tak že jsou to nesplnitelné sliby. To, jak by situaci řešila opozice, která byla ve vládě často více než dekádu a půl jsme neslyšeli nic. Slib osekávání administrativy pro podnikatele, když u moci dělaly dnešní opoziční strany opak, už skutečně nikoho nemůže zaujmout.

Z blogu Jana Bartoně v idnes.cz z 13.7.2018

   Takové bylo jednání poslanecké sněmovny o důvěře vládě. Každý, kdo si udělal alespoň pět minut na pozorování dění v poslanecké sněmovně při jednání o vyslovení důvěry vládě, byl svědkem nárazu na „tvrdou realitu“. Vzletné proklamace a ostudné provokace vítězily.

   V době kdy začínal migrační zátah afrických utečenců na evropský kontinent, přihlíželi tomu západoevropští budovatelé sjednocované Evropy téměř s netajeným nadšením. V přílivu afričanů z počátku viděli levné vyřešení evropského nedostatku  manuálních pracovníků, a později k tomu přidali doslova zhovadilou myšlenku, podle níž přímísení “africké krve” zdárně “omladí evropskou krev” a zastaví v Evropě hrozivý pokles porodnosti. Něco vskutku tak zhovadilého mohly opravdu vymyslet jen chorobné mozky.

   Před **HADEM ´89** [čti: Havlovo demokracií ´89] se o demokracii veřejně příliš nemluvilo. Vládly nám zde již víc než 40 let **komunistické nomenklaturní kádry**      a lidé si už za ta léta zvykli na **socialistické soužití**. Vlády **nomenklaturních kádrů** tehdy prakticky oficiálně podporovala celá společnost, jak poslušnými aktivitami  **registrovaných komunistů**, tak i **mlčením nestraníků**. Demokracie žila jenom v myslích malé části přežívajících pamětníků první republiky, nebo ve filosofických slovnících. A ke slovu se dostala až s nástupem **Velkého Havla**.

   Vlastenecký bojovný duch Jana Žižky z Trocnova přežíval v našem národě přes pět století. Ještě za druhé světové války dokazovali naši českoslovenští vojáci v zahraničních armádách, jak východních, tak západních, že v nich ten duch stále ještě přetrvával. Teprve, až po válce, v souladu se “socializací” naší armády podle sovětského vzoru, kdy se dostal ke slovu stereotypní dril podbarvený navíc levičáckou demagogií “hrozby smrtelně nebezpečného západu”, začal v myslích mladých lidí ten duch Jana Žižky upadat do zapomnění.

   Baldur Von Schirach, vůdce Hitlerovy německé mládeže, po nástupu Hitlera k moci prohlásil: “Svěřte mi vaši mládež a já vám zničím během jedné generace váš národ”.  Zdá se, že EU se toho výroku chytila a nyní nám jej předvádí v praxi. Což zjevně potvrzuje zavádění dalších a dalších reforem do našeho školství, směřujících k naprosté devastaci vzdělanosti naší mládeže a potažmo tím pádem celého národa. Vzdělanost v naší zemi, která mívávala světovou úroveň, se po roce 1989 začala propadat do bezvýchodnosti, což může mít, jak se domníváme, značný podíl na probíhajícím rozvratu národa, který v budoucnu může vést až k jeho zániku. 

   Do "devastačního anti-národního plánu" tvůrců “Velké Evropy” se během času  zapojili i rozmanití podnikavci, kteří prodávali v 90-tých letech maturitní vysvědčení a vysokoškolské diplomy jak housky na krámě po tisících, a prodávají je tak dodnes. Byly také otevřeny mnohé zcela nadbytečné soukromé střední a vysoké školy všemožného zaměření, o jejichž odborné úrovni by se dalo s úspěchem pochybovat, a zároveň rušeny zcela nesmyslně tradiční všeobecně prospěšné školy průmyslové a odborné.  V republice nyní máme celkem 92 vysokých škol a díky tomu se finanční prostředky, vytvářené hrstkou tvořivých lidí vytvářejících reálné hodnoty, dotováním oněch pochybných VŠ rozmělňují natolik, že nakonec chybějí u těch škol, které jsou potřebné. Což vlastně také přispívá k sebezničování národa.

   Buď Evropanem a ne zapr.ěným čecháčkem. Uč se hlavně anglicky, abys rozuměl svým zahraničním pánům, kteří co by kolonizátoři ti budou poroučet, v tvé zemi, v tvém domě. Ano, takto se vymývají hlavy mladých lidí, s cílem zotročit je a spolu s nimi i jejich národ. Mladý člověk až jednou zjistí, bude-li toho vůbec schopen, že po “jásavém dnešku” přichází obvykle i “nejásající zítřek a pozítří”, dostane drogy dovlečené z Afganistanu, Kolumbie, nebo dodané našimi Vietnamskými pěstiteli marihuany, a bude vystaráno. To ale bude konec normálního lidského života, konec národa i vlasti. Záleží nyní na každém z nás pro co se rozhodneme. Pokrčení ramen a věta “co s tím já mohu dělat” není řešením. Nebuďme jako tupé ovce, které vědí, že jdou na porážku, ale přesto se tlačí jedna  druhou kupředu, k porážce.

   Nad tou titulní otázkou se dnes málokdo zamyslí. Lidé i politici všeho druhu si jenom, upozorněni včas veřejnými sdělovacími prostředky, připomenou výročí té hrůzné nacistické válečné genocidy, položí k památníkům věnce a květiny, a tím to končí. O to, aby se něco o tom, co se tehdy odehrálo v čase protektorátním v uvedených obcích, s vysvětlením příčin, také dozvěděli žáci ve školách, na to nikdo z politiků raději ani nepomyslí. Vždyť probouzet v našich dětech nějaké vlastenecké myšlenky se k dnešní době nehodí. Vždyť by to mohlo navíc ještě hodit také špatné světlo na naše “německé přátele”, a to by byl teprve průšvih …

   „Pro Němce jsme za Protektorátu my Češi byli svině! Samozřejmě, že ne 100 %ně pro všechny. Ale většina, až na ojedinělé výjimky, horovala pro Adolfa Hitlera, a konec konců nám tehdy skoro do jednoho přáli budoucnost vyslovenou hrdlořezy Himmlerem, Heydrichem, Frankem. Chtěli nás do posledního vymazat z mapy Evropy.

   V době 2. světové války jsme tu měli Moravce hned dva, Františka a Emanuela. Oba bývalí legionáři, oba dva pak až do obsazení naší republiky vysocí důstojníci GŠ naší armády. Pplk. GŠ František Moravec byl přednostou zpravodajské služby GŠ; plk. Emanuel Moravec byl velitelem pražského 28. pěšího pluku. Ale charakterově k sobě měli ti dva hodně daleko. Podplukovník F. Moravec byl svědomitým vlasteneckým důstojníkem, kdežto plukovník E. Moravec byl kariéristicky založený pedant. A u obou dvou jejich charakterové vlastnosti později ovlivnily závažně jejich další osudy.