Již podruhé se ti dva kohouti setkali při pokusu o odvrácení “hrozby severní Koreje”, která by mohla vyústit v jadernou válku. Poprvé v Singapuru, nyní ve Vietnamu. A v obou případech jediným závěrem těchto jednání byla oboustranná snaha pokračovat v jednáních. Takže se dá říci, že to světélko na konci tunelu sice už bliká, ale kdy se plně rozsvítí ukáže až další budoucnost.

   K senátu a jeho současné politické orientaci se dost ostře v jednotlivostech vyjadřují nejen různí politici, ale také veřejnost. Tento stav se v senátu přiostřil zvláště po posledních doplňkových senátních volbách, kdy výrazně posílily pravicově zaměřené senátní kluby, jimž příliš stávající sněmovní koalice neladí natolik, že začínají ukazovat sílu své většiny. Kterou pohotově hned využili odhlasováním ostrého doporučení senátorům, aby nechodili na připomínková shromáždění “Českého svazu bojovníků za svobodu” (ČSBS) vzhledem k jeho nežádoucí orientaci, kterou svaz projevil tím, že udělil medaili komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi, policistovi, který ve dvaceti letech v listopadu 1989, jako novopečený příslušník Pohotovostního pluku VB zasahoval proti studentské demonstraci.

   Po internetu k nám zabloudil starší textový pohled bývalé disidentky a chartistky, paní spisovatelky Lenky Procházkové, který dál zkráceně uvádíme přestože ne se vším můžeme souhlasit. Proto také na závěr přidáváme k uvedenému textu svoji poznámku. Paní Lenka Procházková ve svém textu říká: „Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl zas tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm i prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. Lidem, kteří v dětství či mládí prožili rozčarování z “Mnichovské zrady západních spojenců”, a pak válku, i “Heydrichiádu”, nelze vyčítat to, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů. Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr, plný energie.

   Spisovatel, hudebník a žurnalista Petr Štěpánek si myslí, že Česká televize neplní svou funkci předepsanou zákonem. Podle něho její výroční zprávy ignorují skutečnost, že Česká televize neinformuje ve svých pořadech objektivně. A rada ČT jen předstírá, že Českou televizi kontroluje. Stejně jako totéž předstírá Poslanecká sněmovna. ČT podle Petra Štěpánka se už zcela se zpronevěřila svému poslání a namísto poskytování „objektivních, ověřených, a ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, jak to předepisuje zákon, se stala hlásnou troubou jedné eurofilní názorové skupiny. “Platíme si ji všichni, ale do hlav nám valí jen názory jedné minoritní party," tvrdí umělec.

   V šestnáctém století to byli po zlatých pokladech bažící “španělští korzáři” Franciska Pizarra, kteří na severu jihoamerického kontinentu napadli a rozvrátili největší indiánskou “Říši Inků”, jejíž součástí bylo i území současné Venezuely. Dnes, po 400 letech, to tam opět zle vře. Tentokráte však na místní obyvatelstvo neútočí po zlatě toužící “španělští korzáři”, ale “američtí političtí pleticháři”, které tam ovšem neláká jenom to zlato, ale ještě víc ropa. Samozřejmě současní “dobyvatelé” neútočí proti téměř bezbrannému obyvatelstvu vybaveni kovovými přilbami a kyrysy s ostře nabroušenými meči, jako jejich španělští předchůdci ze století šestnáctého. To dnešní dobyvatelé jsou nad takové způsoby nadneseni. Ti si na území, kterého by se rádi zmocnili, najdou nějakého význačnějšího prodejného místního pohlavára, patřičně jej “podmáznou”, a potom mu odněkud z ústraní pomohou zorganizovat různou chátru, vybaví ji profesionálně zhotovenými transparenty a praporci, a ti pak vyvolají revoltu proti oficiálním státním představitelům. A už to jede. A když to pomocí demonstrantů nevychází, protože nedokáží na svou stranu strhnout větší část obyvatelstva, mají přece dobyvatelé v záloze i ozbrojené žoldáky !

   Jakmile jde o platy tak to jen málokterý poslanec si „hodí áčko”. To je sněmovna plně nabitá. A v rozpravě k návrhu se pak páni poslanci a poslankyně čile předhánějí zdůvodňováním potřeby úprav, samozřejmě směrem nahoru, a přijde-li omylem někdo s pozměňovacím návrhem který by to “přidávání” nedej bóže mohl zbrzdit, stane se v hejnu těch „černých vran“ rázem „vránou bílou“. V rámci zdůvodňování obsahu návrhu většinou zazní jako stěžejní argument připomínka, že jak ve státních službách, tak v soukromém sektoru platy stoupají adekvátně s inflací, takže i platy sněmovní nemohou být výjimkou. A návrh je hlasováním přijat téměř jednomyslně. Inu proč ne, nikdo si přece nepodřeže větev, na níž sedí …

   Dávno pryč jsou už časy kdy naši zemi obepínaly ploty z ostnatého drátu, někde i pod elektrickým napětím, které nejen chránily naši zem před “průniky nekalých živlů” zvenčí, ale také “omezovaly naše občany v rozletu”. A jak byly navíc hrdinnými ochránci hranic hlídané. Ta doba však je už minulostí. Teď již, díky novým společným evropským zásadám, se na Šumavě nemusí houbař bát popoběhnout kousek do Bavorského lesa pro výstavního hřiba, který jej odtamtud přes hranice na dálku volá a láká.

   Zatímco my tu doma v té naší rozkolísané republice bezradně přihlížíme k nesmyslnému soupeření parlamentních politických stran, vládních, obojakých i opozičních, jen málokdo z nás si uvědomuje, že ta Evropa. jejíž jsme nevyvratitelně součástí, se zmítá stále víc v problémech, které ji mohou “položit na lopatky”. Ačkoli nejvyšší potentáti zdánlivě sjednoceného kusu Evropy, zvaného Evropská unie (EU), všude prohlašují, že jsou představiteli dokonalého demokratického uskupení, každý kdo vidí ten politický kvas v němž se EU zmítá, musí zákonitě dojít k závěru, že to vše míří nezadržitelně k jakémusi novému druhu absolutismu, ve kterém se do čela celého společenství sedmadvaceti států neurvale prosazují dva nejsilnější, přehlížející všechny ostatní, které zřejmě pokládají za jakési své poddanské celky, potřebující vládu silné ruky.

   V jednom dosti rozsáhlém článku Lukáše Jadrného, zveřejněném v „Pravém prostoru“, jsme k uvedenému tématu nalezli spoustu velmi rozumných a výstižných pasáží, které si zaslouží rozšíření. Přešli jsme pasáže historické a povšechné, a vybrali jsme jenom ty nejpodstatnější a shrnuli je v následujícím textu, jenom slohově doplněného tak, aby text neztratil souvislost. Autorův text začínal slovy: „Najít ztracené lidství je velký úkol naší doby. Nespočívá pouze v oblasti ctnostného života, ale také v biologických základech lidského bytí. Dnes se zdá, že současný člověk se od lidství emancipuje. Nalézt ztracené lidství je jedním z největších úkolů současnosti.“

   Ačkoli máme dnes spoustu možností, jak se dostat k informacím jež by nás uvedly do situace u nás i ve světě, a připomenuly hrozby, které visí nad naším světem, ta spousta vzájemně se křížících informací nás již zahlcuje natolik, že zůstáváme bezradní. A následně podléháme dezinformačním kampaním, které pro nás pilně připravují patřičně nasměrovaná veřejnoprávní média. Která nás usilovně přesvědčují o tom, že nový trend se svými naivními představami o všeobecné rovnosti bez rozdílu pohlaví, je tím nejlepším řešením pro šťastnou budoucnost. A k hlasatelům toho „nového světa“ se, jak vosy na med slétají všelijací představitelé neúspěšných politických stran, kteří v té „Nové Evropě“ vidí prostor v němž by se svými zborcenými charaktery mohli přece jen v budoucnu uspět.

Z redakční pošty.

   Žiji na vesnici a je to tu den ode dne těžší. Zdravotnictví, a to mne v mém důchodovém věku obzvláště zajímá, jde do kopru. Už i nemocnice v Liberci za nic nestojí, a stejně tak v Turnově. Chci-li se dočkat trochu slušného ošetření tak abych jel do Prahy s rizikem, že mně, pokud nebudu mít nějakou tu “tlačenku”, nevezmou. A z televize se dozvídám, že tuhle nebo támhle v nějaké nemocnici zase ruší pro nedostatek lékařů a personálu různá důležitá oddělení, a od televizních komentátorů se dozvídám, že si musíme na zhoršenou kvalitu zdravotnictví zvykat.

   V naší zemi již to došlo tak daleko, že zdejší veřejná média se zcela bezostyšně a nepokrytě snaží zasahovat do chodu státní správy svými nátlakovými polemikami o kompetentnosti “toho či onoho” člena vlády, nebo jiného jmenovitého pracovníka některé státní instituce či úřadu. Takováto cílená polemika bývá většinou odůvodňována „dobrou snahou po zlepšení informovanosti veřejnosti“, a velmi často je potají iniciována různými nespokojenými a morálně nevyrovnanými politiky.

   Kdo sleduje, co vše zaznívá v našem Parlamentu z řad poslanecké opozice k všemožným politickým problémům našeho státu i veřejnosti, nestačí se divit. Ve sněmovně je programově projednáván “určitý jmenovitý problém” a hned, jakmile je předsedajícím k němu zahájena řádná diskuse, na pracovní počítač předsedajícího bleskově přiletí přihlášky od všech “předsedů opozičních poslaneckých klubů”, a následně i od pánů předsedů těchto klubů, neboť ti všichni mají dle řádu sněmovny “přednostní právo” k projednávanému materiálu přidávat své názory na věc. Ale v zahájené diskusi pak je to jiné. Podle toho, jak se jednotliví diskutéři k nastolenému tématu postaví ...

   Protože ven mezi lidi ze zdravotních důvodů moc nevycházím, informace o tom co se děje tu doma i ve světě čerpám převážně z rozhlasu, televize, Internetu, a od přátel kteří mne navštíví. Jako “rodilý Čech staršího ražení” jsem si vždy zakládal na spisovné češtině, ale dnes nestačím žasnout nad tím co redaktoři a komentátoři všeho druhu spolu s politiky dokáží z naší češtiny udělat. Nejenom že své slovní výlevy rádi prokládají cizími do naší češtiny zavlečenými výrazy, což by se dalo tolerovat jen u pojmů technických či ryze odborných, ale navíc čím dál tím víc do “svého jazyka” zavádějí prapodivnou novodobou hantýrku lepších lidí zvanou “ptydepe”, kterou někdy v polovině předešlého století “vymyslel” britský novinář George Orwell a do naší země přinesl a ve své divadelní hře “Vyrozumění” zparodoval Václav Havel ...

   Ačkoli většina mediálních komentátorů ráda přesvědčuje společnost, že současná Evropa, včetně naší republiky, staví na čistě pragmatických základech, tak realita vykazuje něco jiného. Kdepak nějaká “pragmatická fakta”. To se už dnes v nové Evropě, a konečně i v celém ostatním světě, nenosí. Mnohem větší váhu, jak se ukazuje, mají “individuální dojmy a pocity” nejenom mnohých politiků, ale i úředníků všech hodností, a také různých aktivistů “dojmologií” se živících. Neboť “dojem”, nebo “niterný pocit”, je nesmírně těžké vyvrátit. Vždyť někdy se i poměrně rozumným lidem stává, že narazí-li na nějaký ten “dojem”, sami začnou mít “pocit”, že to přece jen nemusí zas být taková pitomost, jak se na první pohled zdá, a dojdou nakonec až k “názoru”, že “to něco”, co někdo za “dojem” mylně pokládal, přece jen může být založeno na nějakých “faktech”. A je vymalováno …