/Z naší pošty/

   240 let tu prakticky nebyli bezdomovci. Císař Josef II nařídil stavět obecní pastoušky a obce měly povinnost v nich ubytovat každého, kdo neměl střechu nad hlavou. Existovaly pro všechny obyvatele "domovské listy", které byly vlastně poukazem na bydlení v pastoušce v rodné nebo určené obci. Po druhé světové válce pastoušky zanikly a jejich funkci převzaly podnikové ubytovny, lidově zvané "svobodárny". Jejich fungování jsem zažil na studentské brigádě v 70. letech. Jednak jsem zjistil, že na podnikové ubytovně, kde jsem dočasně bydlel, žije cca 30 % lidí, kteří u firmy nepracují a také jsem zažil, jak se tam lidé ubytovávali. Přišel invalidní důchodce, kterého po rozvodu manželka vykopla z bytu s nějakým lejstrem, asi od tehdejší sociálky, které strčil správci pod nos a on mu přidělil postel. Bydlel se mnou a s dalším brigádníkem.

Text Václava Klause juniora.

   Václav Klaus junior říká: „České republice dramaticky narůstá počet zákonů regulujících občanům život. Kdybych zůstal u školství, řeknu, že před dvaceti lety jsme neměli žádný školský zákon, a učili jsme. Dnes máme asi 300 stran "školského zákona", "zákon o pedagogických pracovnících" a další na ně navazující desítky "vyhlášek a podzákonných norem", "metodické pokyny" a tak. A takhle je to u všeho. To je samo o sobě špatně. Přináší to nepřehlednost a složitost. Ničí to svobodné aktivity jednotlivců, firem, škol.

   Tu “novou Evropu”, kterou někteří naši politici tak nadšeně obdivují a nad kterou zase mnozí naši občané jenom rozpačitě krčí rameny, nebo kterou přímo odsuzují, v posledních dvou desetiletích začal ovládat nežádoucí „falešný nešvar“, který staví veškeré „domněnky a podezření“ nad „reálná fakta a pravdy“. A kdo že je jejich šiřitelem? Sami naši páni poslanci a senátoři, zkrátka politici. Ne sice všichni, někteří si ještě zachovali zdravý rozum, ale je jich přesto převaha. Uvedené šiřitele oněch „nežádoucích způsobů myšlení“ k tomu vede jenom jejich sobecká závislost na „unijním panstvu“, kterému se chtějí zalíbit tím, že ony Bruselem preferované „zákulisní způsoby politického boje“ začnou využívat v praxi.

   Do nedávna po našich městech demonstrovaly jenom méně či více početné skupiny politicky i společensky různě orientovaných občanů, sezvávaných “kýmsi” po sociálních sítích, vybavené profesionálně vyrobenými transparenty a vlajkami, a zaměřené proti některému z politiků. Při nichž nejčastějším terčem byl zejména prezident Zeman. Ale letos se situace výrazně změnila. Na “pódium dějin” se opět vyšvihli studenti, tentokrát středoškolští. Ale představili se dosti jinak, než jak tomu bylo 17.listopadu 1989, a také zcela jinak dopadli. Rozehnali-li tehdy ty listopadové studenty, připomínající pochodem Prahou pietně tragickou smrt studenta Opletala z roku 1939, esenbáci s obušky, ty letošní březnové demonstranty nikdo nerozháněl, Naopak! Média jejich protestní akce ještě oslavovala.

Václav Větvička pronesl krutou pravdu. Toto je důležitější než všechna přání. Všichni, hlavně mladí, by to měli číst. Jde o budoucnost nás všech... (Říkám již přes 20 let, rád přispěji na Afriku, ale jen na antikoncepci..)

Jeden z nejzajímavějších článků poslední doby, vyznamenaný botanik RNDr. Václav Větvička:

 V historii Země neexistuje žádný jiný velký obratlovec, jehož populace by se rozšířila tak rychle a s devastujícími následky pro další obyvatele planety. Jen v letech 1800–1930 vzrostl počet lidí z jedné miliardy na dvě, a za dalších 90 let pak dokonce na dnešních víc než sedm miliard. To s sebou samozřejmě nese spoustu problémů. Přečerpáváním zdrojů počínaje a ekologickou devastací konče.

   Smrt v showbyznysu nás připravuje o opravdové umělce, umělce vynikající ve svém oboru. Záměrně nepíšeme celebrity což je totéž, ale toto slovo je zprofanované šmírou, která se takto nechává oslovovat anebo sama sebe tak oslovuje. Je nám líto a se smutkem vzpomínáme těch, které jsme měli rádi a kteří dokonale ovládli své "řemeslo". Nezůstává již mnoho jim podobných, ale rozrůstá se šmíra halící se do hávu různých názvů jako moderní umění, avantgarda atd. Dnešní mladí rádoby umělci se neobejdou bez berliček vulgarit, válení se po jevišti a mnohdy musí vypomoci i nahota. Téměř neexistují autoři kvalitních scénářů a hudebních textů. Čo bolo, bolo.

   Přijdou chvíle, kdy si člověk chtě nechtě vzpomene na naši armádu. Ale kupodivu ne na tu současnou, nýbrž na tu “bývalou” z časů předlistopadových. Kdy, když přišel nějaký nečas [tedy ne ten s velkým ”N”, ale ten přírodní], tu byla armáda vždy připravená přiskočit a pomoci. Což nám právě letos, když konečně zase pořádně nasněžilo, postihlo na Božím Daru, na Jablonecku, a ještě na mnoha místech a vyvolalo v obcích dopravní kolaps, na který obecní technika jednoduše nestačila.    

   To kdysi, v dobách už podle mladších generací archaických, byla jedna z neopomenutelných složek tehdejší armády při mimořádných situacích připravena vytáhnout ze svých “pohotovostních NZ skladů” uloženou potřebnou techniku, zmobilizovat potřebný počet záložáků k její obsluze, a vyrazit do boje proti sněžným závějím. A stejně tak i jindy, třeba při povodních. Což od naší současné armády dnes nemůžeme bohužel čekat, protože ta má své základní působiště docela jinde. V dalekém zahraničí. A z těch tehdejších “NZ skladů” po reorganizaci naší armády také asi mnoho nezbylo. A záložáci? Kde vzít na dlani chlup, když tam neroste …

NÁRODNÍ PROSPERITA

   Mnoho je českých přísloví a hodí se skoro ke každé situaci. Jedno z nich varuje před neuváženými změnami, které ne vždy vedou k lepšímu. Právě takové jsme zvolili pro titulek tohoto textu pojednávajícího o zapojení naší české armády do transatlantické aliance NATO. To přísloví totiž přesně vystihuje pocity z našeho členství v této alianci, jak se nám to jeví teď, po dvaceti letech od vstupu.

Z filosofického zamyšlení Vlastimila Vondrušky.

   V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, jaký už více než rok zažívá Evropa, paralelu. Proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška se ve svém textu zamýšlí nad tím jak hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako *nepřizpůsobiví* či *migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění zmanipulovat.

   Senátoři rozhodovali dne 20. března 2019 o profesoru Gerlochovi, navrženém  prezidentem Zemanem do funkce soudce “Ústavního soudu”.  Již před volbou bylo  však podle zpráv a komentářů v médiích zřejmé, že pan profesor Gerloch u senátu má jen malou šanci k tomu, aby byl do “Ústavního soudu” zvolen. V senátu totiž po posledních doplňovacích volbách silně početně mocensky převládla tzv. “pravice”.   Již předem se proti jeho zvolení odtud ostře vymezovali zejména senátoři zvolení za KDU-ČSL a TOP 09, i nově před nedávnem do senátu zvolení pánové Drahoš a Hilšer. 

   Když se za krutovlády Klementa Gottwalda některý z vrcholových členů jeho “podřízeného Ústředního výboru KSĆ” vzepřel, třeba jenom slovně, oproti tomu, co stanovovalo sjezdem schválené “usnesení ÚV”, nebo co hlásal prezident, hrozil mu neodkladný trest, i ten nejvyšší. A proti tomu nebylo odvolání. Tak na své “politické vrtochy” doplatil například dlouholetý člen ÚVKSČ Rudolf Slánský, který byl při zinscenovaném politickém procesu, spolu s deseti dalšími vysokými funkcionáři KSČ, obviněn vlastní stranou z protistranického spiknutí, souzen a 3.12.1952 popraven. A tak o čistotu strany bylo postaráno …

   Volnomyšlenkářství, ve spojení se svobodou slova i činu, není ničím špatným. Ale pokud se spojí s hulvátstvím a zvrhlostí, je to něco co do solidní společnosti nepatří, stejně jako třeba pedofilie, nebo zvrhlá sexualita. A většina společností, alespoň těch, které se pokládají za solidně civilizované, se od takových způsobů distancuje a dokáže zabránit, aby se neopakovaly a nešířily. V naší současné republice, která se také cítí být civilizovanou zemí, to bohužel, jak je vidět, tak docela neplatí. Dokazuje to rozhodnutí "Městského soudu v Brně", kterým byla zamítnuta žaloba kardinála Duky na "Centrum experimentálního divadla" (CED) a na "Národní divadlo Brno" ve věci uvedení kontroverzních her režiséra Olivera Frljiče “Prokletí” a “Naše násilí a vaše násilí” na přehlídce "Divadelní svět".

   Ke dni 15 března si připomínáme 80-té výročí obsazení zbytku území Čech, Moravy, i zbytku Slezska, které nám zůstaly poté co nám byly urvány Sudety, německými hordami, vrahy 350-ti tisíc československých občanů, kteří přišli o život na popravištích, v koncentrácích, v protinacistickém odboji, i při boji s německými fašisty v armádách Anglie a Sovětského svazu.

   Zběsilost “nové doby”, kterou nám po listopadu ˇ89 do naší země naočkovali západoevropští reformátoři, v mnoha směrech obrátila náš život doslova naruby natolik, že podstatná část naší společnosti si již začíná klást otázku co nám to přineslo, a v čem nás to naopak nějak nepříjemně postihlo. Kdybychom to tu teď chtěli probírat ze všech hledisek vydalo by to zřejmě na pěkně tlustou knihu. Takže jsme se raději zaměřili jen na dnes tak opomíjené, nebo spíše opovrhované „tradice”, a to ještě jenom na ty, které v dobách vzniku Československé republiky ovlivňovaly činnost tehdejších tvůrců našeho nového státního systému. A došli jsme k velice zajímavým poznatkům i závěrům, ve kterých by naši politici mohli nalézt návod pro řešení potíží v nichž se naše země v současnosti potácí.

   … kdy se náš stát ještě poctivě staral o to, aby se u nás nevyráběly, neprodávaly, a ani nedovážely, závadné nebo nekvalitní potraviny. Mnozí na to ještě dnes asi nostalgicky v duchu vzpomínají. Ano jen v duchu, nebo jen tak říkajíc “mezi svými”. Protože takové připomínky “předlistopadových časů”, pronášené před veřejností, nejsou právě dnes žádoucí. Vždyť vracet se do těch časů by znamenalo omezování po listopadu´89 nabyté “svobody podnikání”, která přece nemůže trpět, aby jí někdo “ruce svazoval” nějakými normami nebo příkazy.