Tak tu budeme mít další výročí listopadových událostí roku 1989, které tak nenadále změnily chod státu. Záměrně nepíši ani slovo revoluce, ani sametová. Dnes je už naprosto zřejmé, že se nejednalo ani o jedno, ale ani o druhé. Byla to pouze dlouho připravovaná a pečlivě zaranžovaná výměna garnitur. Tehdy, v mrazivé prosincové sobotě a neděli, nás stovky tisíc mrzlo na Letné, zato nás hřála naděje, že se náš život konečně změní k lepšímu. A výsledek? Naprosto vydrancovaný stát, to, co se za hubičku nerozprodalo zahraničním firmám, které z nás po téměř čtvrt století doslova vysávají každou korunu, rozkradli různí šizuňkové, kteří koncem prezidentského mandátu Václava Klause dostali beztrestnost.

   Větší celospolečenské změny nepřicházejí nikdy naráz. Vždy jim předchází nějaké napětí a vnitřní vření ve společnosti, které může časem vykvasit až v otevřený konflikt mezi jednotlivými společenskými skupinami. Ale zpravidla se za vším tím vždy skrývají nějaké skryté síly, které potají dlouhodobě ono napětí vyvolávají a rozdmychávají. A vytvoří-li se ve společnosti situace, která otevřený konflikt vyvolá, ne vždy to, co se semele, bývá ku prospěchu všem. Vždy se z ničeho nic odněkud vynoří nějaký neznámý jedinec “z rodu velkohubých”, jenž se prodere do popředí a nasměruje veřejnost k nějakému iluzornímu cíli, kterým zaujme davy natolik, že mu dají bez dlouhého rozmýšlení svou plnou důvěru a do jeho rukou svěří celou společnost. 

   Naši dědové a pradědové s  velkým uspokojením přivítali 28. října 1918 vznik samostatné Československé republiky. V  tento den se naplnila celoživotní vize a sen jednoho z  největších Čechů v  historii národa, T. G. Masaryka. Jeho sen, aby vznikla jednotná unitární republika Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků, ale i menšin žijících na území této nové republiky, se naplnil. Zároveň si prezident Masaryk uvědomoval, že poloha Československa, uprostřed Evropy, sebou bude přinášet v  budoucnu veliké nebezpečí při jakémkoliv evropském politickém a vojenském konfliktu, a proto se snažil, stejně jako jeho nástupce Edward Beneš, zabezpečit suverenitu a nezávislost republiky výhodnými smlouvami s  dalšími a velkými evropskými státy.

   Mediální lokajové EU konečně pochopili, že jejich oblbování občanů “pravdami i nepravdami” o dění na Ukrajině, i o nevysvětlitelném sestřelu civilního letounu nad ukrajinským územím, přestává zabírat a tak začali hledat náhradní témata. Jedno přišlo jako na zavolanou samo od sebe. Kandidatura paní Jourové do EU, ale na dlouho jim to nevydrželo. Dáma dosedla na svůj "stolec", spokojena s tím, že i když našemu národu bude v Bruselu stejně málo platná jako všichni její předchůdci, tak že svou skoro milionovou rentu má v kapse. 

Jeden náš dobrý přítel ze Znojma se k volbám vyjádřil takto : 

"Když o volbách za plentou dlouze váhám, přemítám, porovnávám strany a kandidáty a nakonec celý zpocený a ztumpachovatělý vhazuji vybraný volební lístek do urny, mám pokaždé neodbytný pocit, že tím buď jak buď hážu hlínu na rakev prosperity své vlasti...

 A co k tomu dodat ? Ani čárku ! Je to víc než krutá realita dnešní doby ...

   V dobách, kdy lidi ještě "neformovala televize”, lidé většinu svého "volného času" naplňovali svými různorodými "aktivitami. Od dobrovolných hasičů anebo ochotnických divadelních souborů na vesnicích, přes zahrádkáře, rybáře, sběratele všeho možného, turisty, vodáky, amatérské horolezce, plachtaře, sportovce všeho druhu ... atd. A ať už se takový jedinec v tom svém volném čase zabýval čímkoli, vždy to mělo nemalý stabilizační vliv na jeho psychiku. Zejména v oblasti sportu působily u nás takové silné organizace jako Sokol a Orel, Skaut a KČT (Klub českých turistů), ale samozřejmě i specificky zaměřené menší "spolky". To vše s rozvojem TV začalo zvolna ustupovat do pozadí, společnost začala podléhat různým nežádoucím vlivům a u mnohých lidí to vedlo - a vede ! - až k závislosti. 

   Po "slavném sametu" ze sklonku roku ´89 a let devadesátých, zbyla mnohým z nás jen trpkost vzpomínek, připomínajících nám naši vlastní hloupou důvěřivost s níž jsme za zvonění klíči hltali každé slovo nově se zjeveného  "osvoboditele", jenž nás zbavil totalitního režimu bývalých nomenklaturních komunistických kádrů. Stačilo však necelých patnáct let nového, liberalismem překypujícího,  demokratického režimu, v němž lidé namísto slibované "pravdy" postupně začali nacházet spíše lži, podrazy, lumpárny i podvody, a tu "lásku" stále víc a víc poznamenávala sobecká hamižnost spolu s bezohledností vůči druhým tak výraznou až to vše dospělo tak daleko, že řada lidí na ty "sametové začátky" začala postupně vzpomínat víc ve zlém, než v dobrém.

   Pouhých 75 let ? A k čemu ? Tak se divil se jeden student v debatě s přáteli ve vestibulu stanice Metra, když jeden ze studentů nadhodil cosi o výročí události, na kterou bychom neměli zapomínat. A není divu, že tomu udivenému studentovi to nic neříkalo. Vždyť i velká media to přešla jakoby o nic nešlo. A bylo to výročí téměř smrtelné rány, kterou dostala naše země od sousedního tehdy nacistického Německa - se souhlasem tzv. spojenců. * Zato na listopad 1989 a na V. Havla se budou media ve vzpomínkách nyní určitě předhánět. Samozřejmě oslavně. I když to byla také svým způsobem "rána", přinášející pomalu stejně těžké trable.

   Když před několika dny britský poslanec nazval svého premiéra Camerona pudlem Ameriky, který svého zámořského pána na slovo poslouchá, napadlo mne, že USA takových pudlíků má po celé zemi asi rozmístěno spousty. Stejně jako vojenských základen a rezidenčních firem speciálního určení. A zapřemýšlel jsem nad tím, jak by asi ten britský poslanec pojmenoval našeho ministra zahraničí Zaorálka, ve vztahu k EU a USA víc než servilního.

   My našeho ex-soudruha Zaorálka, v minulosti tvrdého lektora Univerzity marxismu-leninismu a zapáleného člena KSČ, velkého obdivovatele Brežněvova Sovětského svazu, od samotného jeho jmenování ministrem zahraničí vnímáme jako absolutně nekompetentního člena vlády. Stejných "kvalit" dosahuje v naší vládě snad už jenom “ministr bez práce”, americký občan Jiří Dienstbier. 

   Při úklidu knihovny jsem narazil na Gogolova “Tarase Bulbu”, malou to novelu z historie ruského kozáctva. Krátce po tom, co jsem na Internetu četl zprávu, že se k doněckým a luganským domobrancům, tj. ke všem těm dělníkům, horníkům, úředníkům, zemědělcům, učitelům, studentům atd., totiž připojují doněčtí kozáci, kteří zřejmě nikdy nepřipustí, aby jim vládli protiruští, jimi nezvolení pravicoví nacionalisté a fašisté z Kyjeva. A tu jsem si uvědomil, že někdy se mohou i slova, vyslovená či napsaná někdy před 180-ti roky, probudit a připomenout, že v lidském společenství vyslovené pravdy ne vždy umírají.