Kdo sleduje, co vše zaznívá v našem Parlamentu z řad poslanecké opozice k všemožným politickým problémům našeho státu i veřejnosti, nestačí se divit. Ve sněmovně je programově projednáván “určitý jmenovitý problém” a hned, jakmile je předsedajícím k němu zahájena řádná diskuse, na pracovní počítač předsedajícího bleskově přiletí přihlášky od všech “předsedů opozičních poslaneckých klubů”, a následně i od pánů předsedů těchto klubů, neboť ti všichni mají dle řádu sněmovny “přednostní právo” k projednávanému materiálu přidávat své názory na věc. Ale v zahájené diskusi pak je to jiné. Podle toho, jak se jednotliví diskutéři k nastolenému tématu postaví ...

   Protože ven mezi lidi ze zdravotních důvodů moc nevycházím, informace o tom co se děje tu doma i ve světě čerpám převážně z rozhlasu, televize, Internetu, a od přátel kteří mne navštíví. Jako “rodilý Čech staršího ražení” jsem si vždy zakládal na spisovné češtině, ale dnes nestačím žasnout nad tím co redaktoři a komentátoři všeho druhu spolu s politiky dokáží z naší češtiny udělat. Nejenom že své slovní výlevy rádi prokládají cizími do naší češtiny zavlečenými výrazy, což by se dalo tolerovat jen u pojmů technických či ryze odborných, ale navíc čím dál tím víc do “svého jazyka” zavádějí prapodivnou novodobou hantýrku lepších lidí zvanou “ptydepe”, kterou někdy v polovině předešlého století “vymyslel” britský novinář George Orwell a do naší země přinesl a ve své divadelní hře “Vyrozumění” zparodoval Václav Havel ...

   Ačkoli většina mediálních komentátorů ráda přesvědčuje společnost, že současná Evropa, včetně naší republiky, staví na čistě pragmatických základech, tak realita vykazuje něco jiného. Kdepak nějaká “pragmatická fakta”. To se už dnes v nové Evropě, a konečně i v celém ostatním světě, nenosí. Mnohem větší váhu, jak se ukazuje, mají “individuální dojmy a pocity” nejenom mnohých politiků, ale i úředníků všech hodností, a také různých aktivistů “dojmologií” se živících. Neboť “dojem”, nebo “niterný pocit”, je nesmírně těžké vyvrátit. Vždyť někdy se i poměrně rozumným lidem stává, že narazí-li na nějaký ten “dojem”, sami začnou mít “pocit”, že to přece jen nemusí zas být taková pitomost, jak se na první pohled zdá, a dojdou nakonec až k “názoru”, že “to něco”, co někdo za “dojem” mylně pokládal, přece jen může být založeno na nějakých “faktech”. A je vymalováno …

[Text neznámého autora, z Internetu.]

   „Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo. A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla.

   Prohlásila, že Vašek by uprchlíkům pomohl. Byl prý zodpovědný. Dále prohlásila, že v roce 1968 také deseti tisíce Čechů a Slováků emigrovalo do Rakouska a Německa. Mimochodem, toto je nejvíce rozšířený argument všech sluníčkářů. Vskutku velice logický a věcný argument, srovnávat tehdejší migraci s tou dnešní. Je vidět, že paní Dáša opravdu rozumí všemu, na co se podívá. Holt, na ni, jen tak někdo nemá !

Třetí část:  Kultura – katalyzátor života národa.

      Po školství, uvedeném v části druhé, nemůže následovat nic jiného než kultura. O té se pak říká, že je jakýmsi národním katalyzátorem, který národ postrkuje vpřed. Ale to platí jen u normálních států, jejichž občané nemají potěšení z života v “protektorátu Česká republika”. V té máme pocit, že místo neviditelného kulturního katalyzátoru si osvojili různí “samozvaní umělci", kteří se nechávají nazývat „Celebritami" [Poznámka: Celebritou je člověk vynikající ve svém oboru.] a přitom dokáží nanejvýš “plivat na vlastní národ”.

    ... to stojí za to si přečíst a zamyslet se. Když jsme mluvili o Miloši Zemanovi, kněz Tomáš Halík se před časem do něj opřel a označil ho za demagoga tragicky rozdělujícího společnost. Obvinil také Čechy z iracionálního strachu z uprchlíků a z morální nezralosti. Má pravdu? Ať pan Halík jde příkladem sám. Jako kněz ví jistě o mnohých prázdných klášterech a farách, kde by mohl svou lásku k bližnímu svému příkladně dokázat tím, že je uprchlíkům nabídne za azyl, aspoň budou nějak užitečné, a sám jim bude sloužit do roztrhání těla a ke spáse své duše, což je vlastně jeho křesťanská povinnost.

   Různé veřejně dostupné stručnější informace pro veřejnost jsme si zvykli ukládat pro případ potřeby do „informační krabice“. A z té jsme se nyní rozhodli témata, která nevydají na větší článek, vytáhnout a následujícím způsobem našim čtenářům na stránce NP poskytnout. Dnes začínáme těmi nejaktuálnějšími zprávami ze současnosti doma i ve světě.

   Vážení čtenáři. Otázkou “Co nám to ta nová doba přinesla” jsme se zabývali již delší čas. Ne z hlediska politického zadání, protože nám jde především o to, co nám ta doba přinesla v oblastech, které výrazně ovlivňují život nás všech. Přemýšleli jsme jen nezaujatě, na základě faktů, o tom, co se odehrálo v průběhu posledních třiceti let. A kde jsme nalezli něco, co nám všem život ztěžuje, pokusili jsme se rozpoznat příčiny nesnází. A nyní chceme se všemi závěry našeho amatérského zkoumání, podle jednotlivých sledovaných oblastí, naše čtenáře na této naší stránce postupně seznamovat. Dnes začínáme s prvním tématem, s problematikou bytové politiky.

Druhá část:

J.A. Komenský by se dnes moc divil.

   V prvé části tohoto našeho „improvizovaného seriálu” jsme se zabývali problematikou bydlení. Dnes se podíváme na naše školství, což na to předešlé téma celkem logicky navazuje. Tak pojďme tedy na to:

   Přijde-li v médiích, nebo mezi našimi pány poslanci, na přetřes naše školství, vždy to zpravidla sklouzne k nedostatečným platům našich učitelek, učitelů, docentů, i profesorů, a tam se vše zadrhne. S konstatováním, že naše “erární pokladnice” není bezedná. A i když vládní strážce erárních prostředků v daném roce nějaké ušetřené prostředky nalezne, a “kapitolu školství” trochu pro daný rok přikrmí, pro odborářské “bojovníky za práva pracovníků školství” je to vždy málo, a pro rok následující již předem vyžadují pro naše pedagogy další ještě větší navýšení příjmů. Jistě zcela oprávněně, ale měli by si uvědomit, že se svými požadavky nejsou sami, a že vše se nedá řešit bleskově, a že se to musí všechno rozumně řešit postupně.