JÁ CHTĚLA U VÁS POSTAVIT KARLŠTEJN A ON HO POSTAVILA ŇÁKEJ VÁŠ KÓDL

   Něco na ten způsob se stále častěji odehrává vůči naší republice. Někoho něco napadne, nějaký podnikatelský záměr, jak se teď říká, nějaká naše státní instituce v souladu s pravidly Evropské unie vyhlásí výběrové řízení a máme na průšvih zaděláno. K projektu se přihlásí několik firem, kolem státních úředníků se jako vosy začnou rojit lobisté, kterým z kapsy podbízivě vykukuje svazeček lákavých bankovek a o ty úředníky, na nichž bude záležet, kdo projekt slízne, projeví nebývalý zájem i naše politické špičky. A tak se to mele až do chvíle kdy je vyhlášen vítězný uchazeč. 

   Ach ty reformy. Čert aby se v tom vyznal. Ale pan ministr zdravotnictví to je kofr. Vysvětlil nám to stručně a jasně! Dle něho standardem bude obvyklé ošetření a léčení, které každému, kdo se pro něj rozhodne, pojišťovna uhradí. A nadstandardem pak takové ošetření a léčení, při kterém se využívá složitá a drahá technika, ale které v konečném výsledku je stejně účinné, jako to tradiční. Ale na to bude pojišťovna přispívat jen z části a ostatní si bude muset doplatit pacient! 

   ... jak tvrdí pan ministr Kalousek ? Není tomu jinak ? Pan ministr sice občas nečekaně přijde s něčím překvapujícím, ale teď se zdá, že to trošičku přehnal.  Tím, že pronesl neuváženě slova nejenom zmatená, ale i dosti urážlivá.

   I když na druhé straně je třeba přiznat, že pro mnohé mladé opravdu jsou tzv. „kupecké počty“ velkým problémem natolik, že mají-li si zkontrolovat nepříliš velký nákup v supermarketu, bez kalkulačky se skutečně neobejdou. Že by právě z toho pan ministr vycházel? Kdepak, to bychom panu ministrovi křivdili. Ten obvykle nestřílí od boku a nad takovými drobnostmi je nadnesen.          

   Ale tentokrát opravdu střelil vedle. Uvážíme-li, že zhruba 80% našich občanů lze spolu s těmi nejchudšími zařadit do skupiny tzv. „nízko a středně příjmových“, musíme si zároveň připomenout, že tito lidé jsou ve svém životě běžně zvyklí otočit každou korunu nejméně 2x než ji vydají! Říkat tedy o nich, že jsou „finančně negramotní“, to dokáže jen člověk, který je nejenom zcela odtržen od běžného života prostých lidí, ale který také zrovna nepatří mezi ty charakterově nejčistší.

   Podle pana ministra Drábka je to jediná cesta, která jednou zajistí těm, kteří se dožijí důchodového věku slušné dožití. Každý přece musí pochopit, že na důchod si musí naspořit během života. A upozornil důrazně, že důchody se nevypočítávají z nějakého celostátního průměru, jak se prý někteří lidé domnívají, ale jen z toho co daný jedinec vložil. A neopomenul dodat, že tedy ten kdo po celý život nebude pracovat, tedy také žádný důchod nedostane. Mohla by to být pravda, ale o takové by se určitě naši politici, kdyby to byli stejného ražení jako ti současní, postarali. Jako teď, prostřednictvím různých sociálních dávek!

   Spíše to druhé, ale nesnažte se jej o tom přesvědčit. Člověk, kterému se v hlavě zabydlí nějaká ta "fixní idea", to jest "utkvělá myšlenka", bude na svém trvat do roztrhání. Zbavit jej toho nedokáže ani svěrací kazajka. Takže je-li přesvědčen pan ministr o tom, že délka života v naší společnosti poroste a zas poroste a že tedy dokážeme aktivně a kvalitně pracovat třeba i po sedmdesátce, nechejme jej přitom. On ministrem nebude na věky, brzy se dočká toho, že se bude muset živit jinak a pak se mu určitě v hlavě rozsvítí.

   Ti, kteří dnes protestují proti nesmyslnosti vládních představ o prodlužování aktivního věku lidí, se většinou věnují takovým profesím, jako jsou třeba horníci či hutníci. Ale ony jsou i jiné profese, které na to zdánlivě nevypadají, ale které se tomu hornictví svou náročností nejen vyrovnají, ale někdy jej dokonce v tomto směru předčí. My jsme si jako příklad vybrali kantořinu. A přiznejte si, že střílíme do správného terče. Dnes, při úpadku morálky našeho "progresivního mládí", jsou učitelé a učitelky, trop už v padesáti! A zkuste si představit, jak by dokázali ještě učit v sedmdesáti. To by dokázali nanejvýš přihlížet, jak za ně učí nějaký počítačově řízený robot. Zaměřený pouze na to, aby ze svých lidských  žáků vychoval živoucí roboty ....

/ex-kantor/  

   Zamysleli jste se vůbec někdy hlouběji nad tím, co si v naší společnosti myslí lidé o našem současném politickém systému? Že u nás se už pomalu u našich lidí vžilo přesvědčení, že ty, kteří doteď byli u koryta, nemá cenu měnit, protože by to mohlo být ještě horší. Že ti staří už mají nakradeno dost, kdežto nějací noví by se hleděli co nejrychleji také pořádně zakrmit, takže bude lepší vše ponechat, jak to bylo. Je to zvrácenost, ale taková je realita. A navíc lidé neustále zapomínají jednu věčnou pravdu. Že ten kdo má hodně, chce ještě víc a že s jídlem roste chuť! Což obojí pro většinu profesionálních politických tlučhubů platí dvojnásob. 

Podnikový záměr za miliardy ?

     Je tomu tak 5-6 let, co jsem byl společně s manželkou v Hejnicích  u Frýdlantu. Chtěli jsme se podívat do známého hejnického kostela. Před kostelem stálo mnoho krásných aut, mnohá měla diplomatické značky. Uvnitř kostela bylo plno. Podle oblečení dam a pánů bylo zřejmé, že jsou to lidé majetní. Tři faráři kázali v českém a německém jazyce. Celé kázání mělo jedno téma:  Český národ je národem plebejců neschopných si vládnout. Jedině aristokraté jsou ti, co těmto plebejcům mají vládnout a aristokraté a jejich čest je předurčuje k vládnutí a je nutné, aby se řízení českého státu /státu plebejců/ ujala aristokracie.  Odešli jsme s manželkou a uvědomili jsme si, že šlechta buď založí vlastní novou stranu anebo si koupí politiky. Podobně nepříjemný pocit jsme měli při vstupu ruských vojsk v roce 1968. I tehdy šlo o osud národa.

   Že jsou naši vrcholoví politici pěknou sebrankou, o tom si už neštěbetali jen vrabci po střechách, ale konstatoval to dokonce již i jinak k naší vládní elitě velmi vstřícný český tisk spolu s televizními stanicemi. Ale pořád se to pohybovalo jen tak na ostří nože a nikdy to tak říkajíc neřízlo do živého. A když se už něco přece jen provalilo, vždy se to naší slavné elitě podařilo rychle zakamuflovat tak, aby na to veřejnost zapomenula dřív, než o tom započne přemýšlet. Dokonale promyšleným krycím tahem se stalo to, že se znenadání vyvalilo něco dalšího, co na čas odvedlo pozornost medií od causy předešlé. A tak to šlo pořád dokola. Ale jak se říká, jednou se vždy to bahno ode dna vyvalí a zkalí i to co se zdálo být čistší než čisté. A to se stalo u nás nyní našemu panu premiérovi. Jemuž si dovolujeme nabídnout novou vládní standartu ...... 

   Kdepak serióznost a uvážlivost. To se dnes už nenosí. Stejně jako všeobecná vzdělanost. Dnes přece se může člověk uplatnit jen tehdy, když je " IN „! To jest, když je nějakým způsobem vyšinutý, něčím se výrazně lišící od všech ostatních, když je něčím, jak se lidově říká, pořádně trhlý. Zkrátka být normální se už nevyplácí.

   Nejzřetelněji je ta vyšinutost vidět především u různých umělců. Čím větší mazanice, nebo čím větší slátaninou je výtvor vydávaný za sousoší, tím úspěšnější kumštýř. Čím zmatenější a nesrozumitelnější scénář, tím úspěšnější dramatik. Jen takový umělec může být v dnešní době velkým.

   Ale nepotrefuje to jenom umělce. Spousta vyšinutých je také mezi politiky. U těch se to pozná po řeči. Pokud politik volí slova, kterým lidé rozumějí, pokud jsou jeho projevy srozumitelné a věcné, vězte, že ten se v politice daleko nedostane. Ovšem pokud svůj projev dokáže prošpikovat spoustou cizích slov a pokud dokáže třeba hodinu plamenně řečnit, aniž by řekl něco konkrétního, tak má naději propracovat se až do těch nejvyšších kruhů politického šantánu.

   Heslo "STÁT JE ŠPATNÝ HOSPODÁŘ" bylo stěžejním sloganem celé polistopadové transformace naší ekonomiky. V jeho světle byl celý systém předlistopadového socialistického hospodaření temnou skvrnou, o níž nám tvrdili, že má-li se naše společnost stát rovnoprávnou součástí vyspělé Evropy, musíme se té skvrny hodně rychle zbavit.

   Byla to doba, kdy lidé věřili všemu, co pronesl z nějakého toho balkonu některý ze sametových idolů. Takže uvěřili i zmíněnému heslu a když nová vláda vyhlásila privatizaci, uvítali to s jásotem. A když kterýsi z těch sametových velikánů k tomu ještě prohlásil, že v nadcházející nové době se každý musí především postarat sám o sebe, že jen neschopní čekají, až jim pomůže stát, to už se do té privatizace chtěl zapojit pomalu celý náš národ. Jenže brzo lidé poznali, že ta privatizace nebude tak lehká věc, jak se zprvu zdálo. Zvláště když viděli, jak se k nám hrnou celé zástupy dobrodruhů ze zahraničí a jak si, ještě dřív než se kdokoli z našich občanů rozhoupal, pohotově převádějí s tichým souhlasem našeho státu různé majetky do svého vlastnictví. A tak říkajíc "za babku“!

  Svoboda. Pro někoho je to jen slovo – prázdný pojem, kterým se bohužel oháníme možná až příliš často. A pro jiného je to zase základní, nosná životní hodnota – a možná dokonce jediná hodnota, pro kterou stojí za to žít a umírat. Idea svobody jakoby se táhla celou historií lidstva – a jakoby i díky ní ona historie dávala smysl. Byla to svoboda, kvůli které proběhly stovky válek a revolucí.

   Pojem svobody je dnes v České republice zdůrazňován především stranami pravicovými, ať už se jedná o TOP 09, ODS či ortodoxní, ale příznačně zcela marginální Stranu svobodných občanů. Tyto strany se tak staví do pozice protipólu stran levicových, které stojí spíše na kolektivismu, masovosti – a v případě extrémistických skupin typu KSČM či DSSS by se dalo hovořit spíše o stádnosti. 

     Už dvacet let posloucháme téměř každý den nové a nové korupční skandály. Jsou různé. Od předražených dálnic, kdy platí stát za dálnice více než v kterémkoliv jiném státě a dostává kvalitu horší než by si kdo dovolil dodat jinému státu. Ředitelství silnic a dálnic je překvapeno, že v létě je teplo a asfalt teče, v zimě pak se povrch vozovky rozpadá úplně. Přitom silnice staví stejné firmy jako např. v Chorvatsku, s tím rozdílem, že tam je kvalita prvotřídní. A to máme ještě štěstí, že za výstavbu dálnice neplatíme, aniž bychom nic nedostali. To už se přeci také stalo za vlády ČSSD, kdy jsme zaplatili půl miliardy jedné izraelské firmě, aniž by postavila jediný metr dálnice. Normy ČSN již asi neplatí, protože dle nich se nesmí v dešti, nebo při teplotě pod 7° C pokládat asfaltový koberec a to dnes nikdo nedodržuje.

   Každoročně se to v tuto dobu opakuje. Přecházíme na "letní čas". O hodinu méně si pospíme a mnohým z nás je to dobrou záminkou pro to, aby si mohli zanadávat a upustit trošku nashromážděného adrenalinu. Ale jen málokdo ví jak to z hlediska historického s tím letním časem vůbec je. Tak se na to pojďme podívat.

   Poprvé byl letní čas zaveden v řadě evropských zemí do praxe za první světové války v roce 1916. Podle některých historických pramenů jako první zřejmě letní čas zavedlo Švédsko a to v trvání od 14. dubna 1916 do 30. září stejného roku, ale v dalších letech od toho ustoupilo. Zato v Německu a v Rakousko-Uhersku, jehož součástí tehdy byly i české země, platil mezi 30. dubnem a 1. říjnem 1916 a v obou říších se uplatňoval až do roku 1918. Poté byl znovu zaveden zas až za druhé světové války.

   Dohodou uzavřenou dne 29. září 1938 v Mnichově mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií o odstoupení našeho pohraničí nacistickému Německu, jsme byli připraveni o značné pohraniční území. Ze strany Francie a Velké Británie, které se dříve zavázali k naší ochraně, to byla zrada na našich národech. A již v říjnu začali nacističtí ordneři, to jest českoslovenští občané německé národnosti (!) kteří se přidali k hordám Adolfa Hitlera, ze Sudet násilně vyhánět české starousedlíky, zabavovat jejich usedlosti i majetky a mnohé i připravili o život!

   A vše to završila totálně dnem 15. 3. 1939 nacistická okupace Československa a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Dnes představitelé těch států, které nás z vlastního sobectví v září roku 1938 zbaběle hodili do chřtánu nacistické hydry, jsou opět našimi spojenci. V rámci Evropské unie! A doba je dnes taková, že nejspíš budeme marně čekat na to, že naši politici a media ty časy zrad a příchodu nacistické poroby našim národům připomenou. Takové nevyvratitelné pravdy se dnes raději nepublikují. Co kdyby takové připomenutí někoho z našich přátel rozzlobilo a oni vyhnali naše představitele od tučných euro-unijních koryt ....... ?

My zapomínat nechceme a nemůžeme - Národní Prosperita 

   Bývávaly časy, kdy děti ve škole dostávali za domácí úkol přečtení nějaké knížky. Které, to si mohly vybrat v seznamu povinné literatury podle svého vkusu. Ale v každém případě to přispívalo nejen k rozvoji vědění žáků a studentů, ale rozvíjeli si tím i svoje vzájemné komunikační schopnosti a prohlubovali znalost rodného jazyka! A tuto součást školních osnov zachovali za svých vlád i komunisté, jen ten seznam povinné literatury si samozřejmě upravili podle svého. Ale v každém případě většinu žáků a studentů to přitáhlo k četbě a ta se pro ně stala nakonec i potřebou!

   Jenomže přišla sametová revoluce a s ní mnohé reformy. A i když do čela našeho státu byl vynesen nový prezident s literárními sklony, reformy, které neblaze [ jak již dnes víme ] zasáhly naše školství, pozornosti pana prezidenta to bohužel zcela uniklo.