Že media vlastněná miliardáři, kteří bůh ví jak k těm miliardám přišli, ale i z našich daní placená media veřejnoprávní, jsou pod taktovkou dirigentů z EU a jejich lokajů v ČR je veřejně známé. To nikoho asi nepřekvapí. A jest také veřejně známo, že všichni tito mediální odborníci a experti "na cokoliv", se rádi ve svatém zápalu boje proti rasizmu bijí v prsa a varují nás před neuváženými odsudky lidí jiného světa. Dnes už stačí, aby se někdo z nás starousedlíků vlastní země zamračeně podíval na nějakého exotického cizince, nebo na "nepřizpůsobivého", a už aby se bál, že bude nařčen z rasizmu.

   Naši zákonodárci a vládní představitelé se snaží lidi přesvědčit, že vojáci, kteří přijdou o život na zahraničních misích, nezemřeli zbytečně, že zemřeli za vlast. To ale je pokrytectví, které sami šíří hezky z bezpečí svých sídel od přeplněných stolů a jsou včetně rodin přitom opečováváni ochrankou. Jejich blízcí neumírají někde daleko na cizorodém bojišti, jejich životy nejsou ohroženy. Ti naši vojáci, kteří přišli tam v dáli o život, byli pouhými žoldáky, placenými z našich daní, a bojovali za zájmy USA a EU. Ne za zájmy našich občanů ! 

   Ta naše ubohá veřejnoprávní televize se spolu se svou včetně bezrukou radou opět předvedla! Je vidět, že to nemají lehké, chtějí-li se zavděčit všem těm rádcům a poradcům našich vládců, ale samozřejmě i těm světovým! Mají to složité rozhodování, chtějí-li se zachovat natolik, aby z toho něco káplo. A za takové situace pro ně nějaké naše národní tradice musejí ustoupit do pozadí. *** Aby naši mohli navštívit pozadí jiná. ***  A tak v den našeho oficiálního státního svátku, v den výročí upálení Mistra Jana Husa, zůstaly její obrazovky neposkvrněny tradičně v ten den po léta uváděným českým historickým filmem režiséra Otakara Vávry z roku 1954 “Jan Hus” !

   Logika je přežitek, ale buďme optimističtí. Naše závislá media dostala asi nový úkol. Informovat veřejnost o domácím dění optimisticky. Například: Sanitky převážející polomrtvé pacienty a nemocnice, které odmítli pacienty převzít, se chovaly správně a nepochybily. Exprimátor Liberce a tři jeho kolegové, kteří byli obviněni z nezákonné transakce s nemovitostmi, byli shledáni nevinnými, nebyl prokázán úmysl. Přichází "růst" ekonomiky a nezaměstnanost se snižuje. Jsme také optimisticky informováni o nárůstu miliardářů v našem státě. Lidé více utrácejí, atd. atd. Údajně se máme lépe, ale počet osobních bankrotů roste. Máme "nezávislé soudy", ale ti "nahoře", pokud se před tyto soudy dostanou, jsou za rok dva, až vše vyšumí", očištěni " a požadují milionové odškodnění. "Běžní" lidé jsou na základě přibývajících dalších a dalších zákonů a vyhlášek trestáni a sankcionováni. 

    Dostáváme mailem řadu poznámek, návrhů a připomínek a někdy i celé texty k posouzení, nebo jen pro inspiraci. A stává se, že takový text nám přijde hned od několika přátel z různých koutů republiky. Takové texty, jsou-li opravdu hodnotné a vycházejí-li z reálných faktů, většinou doporučíme dalším našim příznivcům.  Ale stane se, jako se stalo právě nyní, že je to text natolik závažný, že se přece jen rozhodneme z něho citovat na naší stránce alespoň to nejpodstatnější. Dnes jde o citace z textu spisovatele M. Kašparů s titulkem “Co se stalo s naší dobou “. Je to tak hluboké zamyšlení, že si jej nedokážeme ponechat jen pro sebe. 

    Nic není tak jednoduché, aby to bylo vždy jednoznačné. A platí to zejména v právní oblasti. Například trestní zákon praví, že ten kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení republiky jiného usmrtí, anebo se o to pokusí, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trestem. Ale platí-li to třeba pro 300 milionů lidí, zpravidla se mezi nimi najde jeden, pro kterého to kupodivu neplatí. A opět je to zpravidla někdo vysoce postavený, zkrátka žádný obyčejný kmán.

   Zrušení základní vojenské služby a vytvoření profesionální armády, to je také jeden z “darů”, jímž nás sametový Havel ve jménu nových svobod obdařil. Ti jichž se to již netýkalo tento jeho zřejmě západem iniciovaný a dobře promyšlený tah přešli bohužel bez povšimnutí. Ale pro mladé “kandidáty mužství”, které Havlovi agitátoři přesvědčovali, že čas strávený při základní vojenské službě je časem zbytečně ztraceným, to byla senzace. A stejně jako oni to s jásotem uvítali probouzející se pacifisté, pro které každý armádní důstojník byl opovrhovaným “lampasákem” bez kterého se společnost obejde. A nikdo si přitom neuvědomoval, že i v nově vytvářené profesionální armádě ti “lampasáci”  budou zas existovat, stejně jako dřív. Nejen noví, ale i ti staří, kteří ochotně vymění dres.  

    Kopírování toho, co už jiný vymyslel, zavedl či udělal, je jak se zdá oblíbenou hrou velkých vládců a politiků. Zejména těch, kterým vlastní invence a tvůrčí schopnosti chybějí. A dokáží tuto svou hru uplatňovat nejen ve svých písemných i slovních projevech, ale i při organizaci věcí veřejných ve velkém. Tak jako Adolf Hitler okopíroval své koncentráky podle sovětských gulagů J.V. Stalina, tak ty Hitlerovy za své převzali naši poúnoroví komunisté a udělali z nich pracovní lágry u příbramských uranových dolů, kde jim “nepohodlní protirežimní jedinci” kutali a třídili bez všeho zabezpečení radioaktivní uranovou rudu, kterou to naše nové poúnorové panstvo zasílalo jako svůj “desátek” sovětským soudruhům. Ty lágry samozřejmě soudruzi dobře zabezpečili ploty s ostnatým drátem, aby se jim náhodou někteří muklové nevydali bez dovolení na vycházku někam do světa.

   Lidové noviny už delší čas nekupujeme. Došli jsme k názoru, že v nich, mimo kalendářního data a zprávě o počasí, stejně jako v ostatních médiích najdeme jen informace, kterým může věřit už snad jenom úplný hlupák. Tentokrát jsme však udělali výjimku. Svedla nás k tomu internetová upoutávka na článek “Bilderberg” od pana Romana Jocha. Tak v domnění, že tam nalezneme nějaká nová fakta, která zatím spala zapadlá v prachu nějakého málokdy otevíraného redakčního šuplíku, jsme si noviny šli koupit. Ale redakce LN, jako celek, včetně jejích externích spolupracovníků, svou tradici neporušila.

    Dvě data, z nichž čiší dech smrti. Desátý červen roku 1942 a třetí červen 2014. Od jednoho k druhému uplynulo pouhých 72 let. V dějinách lidstva doba zanedbatelná, ale ta dvě data lidem dějiny budou připomínat i po staletí. První datum je datem vyvraždění českých Lidic smečkou Hitlerových esesáků, druhé datem kdy armádní síly spolu s dobrovolnickými gardami na povel ukrajinského prezidenta v rámci bojové akce na likvidaci “východoukrajinských vzbouřenců” raketami a bombami rovnali se zemí ukrajinskou obec Semenovku.

   Máme po volbách do EU a media se opět mohou předvádět jako ochránci naší demokracie a jak mají ve zvyku pomocí lží plných nenávisti napadat zejména odpůrce evropského, Evropskou unii. A ani na Ukrajinu nezapomínají. I tam přece začala významná část občanů proti EU projevovat odpor a zvláště zřetelným způsobem! I se zbraní v ruce! Každý, kdo není úplně padlý na hlavu musí vidět a slyšet všechny ty nenávistné lži valící se z médií proti těm, kteří se nechtějí nechat ovládat a hnát jako stádo. Lžou o lidech, kteří odmítají připravované novodobé feudální otroctví EU. Každý, kdo nejde pokorně jak krysa za iluminátorským proevropským krysařem, je dnes populistou či extrémistou a je nejen zastrašován, ale i umlčován.

   Poslední vlna “národního obrození”, která přeběhla přes naši zemi v časech vzniku Československa, dávala jistou naději, že odplaví všechny ty kaly nanesené do naší země v dobách poroby. Nejenom v celém státním systému, ale logicky i v našem školství. Ale než se tehdejším národoveckým politikům podařilo náš státní systém pořádně vybudovat, postihla naši zemi další pohroma. Přišel rok 1938 a s ním anexe nacistických hord do naší mladé republiky. A jak se po vzniku našeho Československa začala systematicky vytvářet nová školská soustava, založená na národních základech, byl s tím konec. Prolnula do ní násilně okupantská němčina a o výuce nějakého českého národopisu nemohlo být ani řeči.

    Do 17. listopadu ´89 tady o nich nikdo neslyšel. Ale když to tady tak říkajíc “prasklo”, začali najednou přijíždět, překypujíc nadšením nad koncem komunistické nadvlády a plni plánů jak nám tady pomohou republiku zrenovovat podle západních zvyklostí. A koho že tím myslím ? No přece naše zahraniční krajany, kteří po roce 1948 utekli před novým režimem na západ. A také potomky těch, kteří tam odešli ještě před II. světovou válkou. Ale, jak občas tvrdí někteří “zlí jazykové”, mezi těmi navrátilci byli dokonce i jedincí, které si ve vlastním zájmu tam na západ potají vyslal nový poúnorový režim a kteří se dnes vydávají za oběti komunistické zvůle. 

   Důvodů k odporu proti všemu, co jen trošku souviselo se Sovětským svazem (SSSR), jsme měli před listopadem 1989 víc než dost. Tento odpor se táhl od února 1948, koncem padesátých let postupně slábl, po 21. srpnu 1968 znovu zesílil a tak se to táhlo naší společností až přes listopad 1989. A za ty dlouhé roky se v myšlení našich lidí natolik usadil, že v myšlení mnohých lidí přežívá podnes. A zdálo-li se v letech devadesátých, že pro jiné starosti v myslích lidí tiše zapadne, nestalo se tak. Stačila slova všemi tenkrát opěvovaného Václava Havla a ten utichající odpor byl restartován. a po Havlově smrti se o to, aby vydržel, postarali jeho spolu-zakladatelé “režimu pravdy a lásky”. A tak i po rozpadu bývalého SSSR a všech změnách, které přitom proběhly, ten odpor proti všemu ruskému dál v lidech přetrvává.

   Dnes nás straší kolem dokola Ruskem, prezidentem Putinem a ruskou armádou. Jsou toho plná media i internetové sítě. Ti, kteří za tím strašením stojí, nečiní tak proto, že by se skutečně takového nebezpečí obávali. Ale proto, že potřebují abychom žili ve strachu a byli jich poslušnější ! Abychom se přestali zajímat o marasmus v němž žijeme a nevěnovali pozornost   zlodějinám, korupci a neschopnosti těch, kteří by měli být ostatním občanům vzorem ….. tedy politikům. A je jedno zda se jedná o politiky z naší České republiky,   EU, anebo z USA, jichž bychom se měli bát. Rusové však pro nás nebezpečím v žádném případě nejsou. Oni nás totiž k ničemu nepotřebují ! Jediné co je na nás zajímá je, zda řádně platíme za nerostné suroviny, které nutně potřebujeme a které nám dodávají.