V dobách, kdy lidi ještě "neformovala televize”, lidé většinu svého "volného času" naplňovali svými různorodými "aktivitami. Od dobrovolných hasičů anebo ochotnických divadelních souborů na vesnicích, přes zahrádkáře, rybáře, sběratele všeho možného, turisty, vodáky, amatérské horolezce, plachtaře, sportovce všeho druhu ... atd. A ať už se takový jedinec v tom svém volném čase zabýval čímkoli, vždy to mělo nemalý stabilizační vliv na jeho psychiku. Zejména v oblasti sportu působily u nás takové silné organizace jako Sokol a Orel, Skaut a KČT (Klub českých turistů), ale samozřejmě i specificky zaměřené menší "spolky". To vše s rozvojem TV začalo zvolna ustupovat do pozadí, společnost začala podléhat různým nežádoucím vlivům a u mnohých lidí to vedlo - a vede ! - až k závislosti. 

   Po "slavném sametu" ze sklonku roku ´89 a let devadesátých, zbyla mnohým z nás jen trpkost vzpomínek, připomínajících nám naši vlastní hloupou důvěřivost s níž jsme za zvonění klíči hltali každé slovo nově se zjeveného  "osvoboditele", jenž nás zbavil totalitního režimu bývalých nomenklaturních komunistických kádrů. Stačilo však necelých patnáct let nového, liberalismem překypujícího,  demokratického režimu, v němž lidé namísto slibované "pravdy" postupně začali nacházet spíše lži, podrazy, lumpárny i podvody, a tu "lásku" stále víc a víc poznamenávala sobecká hamižnost spolu s bezohledností vůči druhým tak výraznou až to vše dospělo tak daleko, že řada lidí na ty "sametové začátky" začala postupně vzpomínat víc ve zlém, než v dobrém.

   Pouhých 75 let ? A k čemu ? Tak se divil se jeden student v debatě s přáteli ve vestibulu stanice Metra, když jeden ze studentů nadhodil cosi o výročí události, na kterou bychom neměli zapomínat. A není divu, že tomu udivenému studentovi to nic neříkalo. Vždyť i velká media to přešla jakoby o nic nešlo. A bylo to výročí téměř smrtelné rány, kterou dostala naše země od sousedního tehdy nacistického Německa - se souhlasem tzv. spojenců. * Zato na listopad 1989 a na V. Havla se budou media ve vzpomínkách nyní určitě předhánět. Samozřejmě oslavně. I když to byla také svým způsobem "rána", přinášející pomalu stejně těžké trable.

   Když před několika dny britský poslanec nazval svého premiéra Camerona pudlem Ameriky, který svého zámořského pána na slovo poslouchá, napadlo mne, že USA takových pudlíků má po celé zemi asi rozmístěno spousty. Stejně jako vojenských základen a rezidenčních firem speciálního určení. A zapřemýšlel jsem nad tím, jak by asi ten britský poslanec pojmenoval našeho ministra zahraničí Zaorálka, ve vztahu k EU a USA víc než servilního.

   My našeho ex-soudruha Zaorálka, v minulosti tvrdého lektora Univerzity marxismu-leninismu a zapáleného člena KSČ, velkého obdivovatele Brežněvova Sovětského svazu, od samotného jeho jmenování ministrem zahraničí vnímáme jako absolutně nekompetentního člena vlády. Stejných "kvalit" dosahuje v naší vládě snad už jenom “ministr bez práce”, americký občan Jiří Dienstbier. 

   Při úklidu knihovny jsem narazil na Gogolova “Tarase Bulbu”, malou to novelu z historie ruského kozáctva. Krátce po tom, co jsem na Internetu četl zprávu, že se k doněckým a luganským domobrancům, tj. ke všem těm dělníkům, horníkům, úředníkům, zemědělcům, učitelům, studentům atd., totiž připojují doněčtí kozáci, kteří zřejmě nikdy nepřipustí, aby jim vládli protiruští, jimi nezvolení pravicoví nacionalisté a fašisté z Kyjeva. A tu jsem si uvědomil, že někdy se mohou i slova, vyslovená či napsaná někdy před 180-ti roky, probudit a připomenout, že v lidském společenství vyslovené pravdy ne vždy umírají.

   Od dávných věků platívalo, že hlavou rodiny je otec. Většina společnosti si uvědomovala, že rodinu bez vůdčí role nejzkušenějšího muže rodu často podléhá nesvárům a malichernostem. Z rodin bez tohoto uspořádání, nebo z rodin kde muž chybí, vyrůstají častěji rozmazlení "mamánci" a dcerky odmítající "tradiční ženskou roli". Muž "bačkora" a žena užvaněná a líná feministka, to nikdy nemůže být dobrým základem rodiny. Taková rodina s největší pravděpodobností nikdy nebude mít sílu, odvahu a zkušenost odolávat tlaku okolí, natož i jiných národů a kultur. Ale “společenští organizátoři” našeho života se kupodivu právě v takových rodinách doslova vidí. Stejně jako v různých vztahových nenormalitách. Právě pestrost mezilidských vztahů nám předkládají za tu nejlepší cestu do budoucna. A díky intenzivním mediálním tlakům tomu postupně začíná věřit stále víc a víc lidí.

   Když se řekne Žid, představím si příslušníka národa, který má, jako málo který jiný národ, téměř jistou skvělou budoucnost. V neděli 21.9. uvedla   ČT2 americký dokument “Bitvy starověku”. Který posluchače rozsáhlým   způsobem zavedl do dávné historie Izraelitů, až k Mojžíšovi. Tato biblická postava byla nejen služebníkem Božím, ale i vojevůdcem národa Izraelitů. Krutým vojevůdcem, který vedl Izraelity do mnohých vítězných bitev, v nichž Izraelité nepřátelské vojáky nemilosrdně pobíjeli, znásilňovali ženy a vraždili hromadně příslušníky jiných kmenů a národů. Dnes se sice takové jednání nazývá Genocida, ale tehdy se to zřejmě bralo asi jinak. Jak v Bibli je psáno, byl se Mojžíš, než k tomu přikročil, poradit s Bohem na posvátné hoře a byl to tedy Bůh kdo vedl jeho kroky !

    “Nerad mluvím o celcích, ale ač se mi v poslední době zdá, že Češi evidentně jsou nějak zbabělí, prolhaní a celkově zkurvení, zde žiji přesto rád”, říká dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera spisovatel Emil Hakl v rozhovoru pro časopis Týden. Má pravdu? Nás zaujalo zjištění, že pokud se takto mluví o Češích, tvořících zatím stále ještě v České republice většinovou část společnosti, tak se nad takovým výrokem nikdo z Čechů nezarazí, že zkrátka je "ticho po pěšině". "

   Politicky korektní politici, ředitelé různých výnosných neziskových a státních organizací, a i celý zatuchlý Havlův pelech přetékající pravdou a láskou, včetně všech bdělých orgánů bojujících proti rasizmu a extremismu, kolektivně k podobným výrokům překvapivě mlčí. A tak nás napadá otázka, co by se dělo, kdyby takto nějaký “pan spisovatel” hovořil o cikánech anebo o židech? Dovolil by si to časopis Týden otisknout, a jak by dopadl ? Nebo byla slova o Češích vypuštěna s vědomím, že se Čechům může kálet na hlavu bez nebezpečí postihu ? 

   V předešlém textu jsme se dotkli jisté”netečnosti českých občanů” k tomu, jak se o nich mluví a jak se s nimi zachází. Sotva byl ten text napsán, tak se ve zpravodajství objevila zpráva ohlašující, že díky podivnému rozhodnutí Krajského soudu v Brně mohou v té snad ještě pořád naší České republice v komunálních volbách volit nejenom cizinci, kteří zde mají povolen trvalý pobyt, ale i ti cizinci, kteří tu mají schválen jen pobyt přechodný ! Zamítnutí práva volit je prý pro cizince s jen přechodným pobytem diskriminačním aktem !

   Mnoho se změnilo, mnohé se také na tom našem světě a naší zemi ztratilo. Svobod máme, alespoň podle politiků a medií, víc než dost, práv také, včetně těch lidských, ale nějak to není vidět, nějak jako bychom občas stáli mimo hru, na nějaké té stranou zasuté lavičce náhradníků. A toho, co se nám ztratilo, nebo pomaloučku ztrácí, je také dost. Historicky tradiční klasická rodina se už skoro stává vzácností a místo manželky má muž přítelkyni, a někdy také přítele, a podobně je tomu i u žen. Zkrátka je to vše nějak naruby. Jen mnohoženství sem k nám ještě nedošlo, alespoň  prozatím. A podobně je tomu v otázce vztahu lidí k vlasti. Díky politikům posedlým reformátorstvím se ruší mezistátní hranice, každý si může vyrazit kam chce a stát se světoobčanem, a pro jistotu se podle potřeby upravuje dějepis, aby se lidem náhodou nezachtělo udělat nějaký ten “krok zpět”, kdyby přišli někdy na to, že ne vše nové je tím nejlepším … !

Vladimír Kapal - FB 16.9.2014 . 1 h.

    Když vyletěl do kosmu první člověk, Gagarin, byl jsem kluk, sice větší, ale pořád kluk. A nejvíce mne potěšilo, že ten den jsme dostali ve škole volno. Když jsem se v roce 1969 díval na přímý přenos přistání prvních lidí na Měsíci, byl jsem hrdý na lidstvo. Dokázalo překročit své prozatímní okovy. Šla léta a já se začal více zajímat o dění kolem nás, ve světě. A dostaly se ke mně dvě knihy americké provenience, ve kterých autoři dokazovali, a to včetně podrobných fotografií, že přistání člověka na Měsíci byl jeden ohromný humbuk. Do té doby totiž prohrávali závody v kosmu se sovětským Ruskem. Začal jsem shánět více materiálů, později videa a vše, co přistání člověka na Měsíci osvětlovalo. Nakonec jsem, pod tíhou fotografických údajů, dospěl k názoru, že se s největší pravděpodobností jednalo opravdu a o podfuk ála Amerika.

   Britský ministerský předseda Cameron v souvislosti s občany Británie, kteří vyznávají islám a často odcházejí bojovat za islám proti USA a EU, prohlásil, že jim policisté budou zabavovat cestovní pasy. Zdůvodnil to tím, že cestovní pasy nejsou občanským právem. Tak to je svoboda podle Nového světového řádu?. Ne, to není svoboda, to je totalita nám již známá z doby komunistické totality. Otrokáři si vždy najdou důvod jak zamezit svým otrokům svobodu pohybu. A jak to vypadá u nás? Závit po závitu se občanům "utahují šrouby". Ze svobod krátce získaných po roce 1990 nezůstalo již téměř nic. České právo je tak zapleveleno nesmyslnými paragrafy, že je to až k nežití. Čím více paragrafů, tím méně svobody. 

“Odkaz Hermana Van Rompuy” 

   Ten “Odkaz Hermana Van Rompuy”, který o kousek dál budete číst, je jen naší satirickou fabulí. To nejdůležitější najdete až v odstavcích dalších. Takže nyní do toho …... S těžkým srdcem bude begicko-vlámský politik, člen a hlavně dosavadní stálý předseda Evropské rady Herman van Ropmpuy opouštět svůj bruselský trůn. Nedočkal se ani velkoevropské prezidentské korunovace, na kterou se tak strašně těšil, ani chvíle kdy jeho Evropa pozvedne pod jeho velením meč proti všemu ruskému, co tak hyzdí náš demokratický svět. A ve víře, že jeho nástupce bude pokračovat v jeho díle, svůj “odkaz” nám tu zanechává. 

Vydavatel internetových „Brandýských listů“ pan Vladimír Kapal ve svém blogu zveřejnil následující text, který zde s jeho souhlasem přetiskujeme. Píše :

   Nechtěl jsem se o tragédii na Ukrajině příliš zmiňovat, vždyť o ní již byly popsány stohy papírů. Jenomže včera mi přišel e-mail s fotografiemi, které se v našem tisku neobjevují, nesmějí. Vždyť Česká republika se řadí ke státům po boku EU a USA, které podporují současný režim na Ukrajině. A jaký, že to je režim? Fašisticko banderovský, jako vystřižený z praktik hitlerovského Německa nebo spíše Pol Potovy Kambodže. Na Ukrajině nejde o občanskou válku mezi přívrženci USA a EU a podporovateli Ruska. Na Ukrajině probíhá genocida etnických Rusů, trvale žijících v této nešťastné zemi. Je jich tam mezi osmi až deseti miliony a zločinci, vrahové a sadisti v uniformách ukrajinské armády je chtějí všechny vyvraždit. Přesně podle slov defraudantky a zločince Timošenkové, která by na své krajany nejraději použila atomové bomby.

Autor: David Hibsch | Publikováno: 18.8.2014 na stránce „Národní demokracie“ a nyní, se souhlasem „ND“ i autora na stránce NP.

   Zavzpomínali jsme si na následníka trůnu, jeho choť, sedm kulí v Sarajevu, zbylé sirotky, plakát „Mým národům“ a válečné peklo, které pohltilo 15 miliónů lidí. Jestli se dočkáme 28. října 2014, budeme opět vzpomínat. Tentokrát na nadšené hurá našich pradědů. Na vyhazování klobouků a horlivou demontáž symbolů nenáviděné Habsburské říše. To holt vypukla Československá republika. Konečně dorazily světlé zítřky národního sebevědomí a zrodilo se mediální klišé, že po 300 letech utrpení jsme konečně nalezli svobodu a už bude jen dobře. Léta plynula. Píše se rok 2014 a všechno vzal čas. Ulice ztichly a naši pradědové odpočívají v tichu hřbitovů. Naše národní sebevědomí je v hibernaci a vládne nám zas a znova parta pouze našich užitečných idiotů. Zas není do čeho píchnout, vždyť po všech těch našich rozkrádačkách se zdá, že to snad ani nemá smysl, takže můžeme jen poplašeně sledovat západní a východní horizont, inu jako na tenise, odkud že přiletí první jaderná střela. No, snad nám zbyl alespoň humor, nějaké ty lahváče, cigáro a nějaký ten čas, než tudy zase budou kráčet dějiny.