Ke dni 15 března si připomínáme 80-té výročí obsazení zbytku území Čech, Moravy, i zbytku Slezska, které nám zůstaly poté co nám byly urvány Sudety, německými hordami, vrahy 350-ti tisíc československých občanů, kteří přišli o život na popravištích, v koncentrácích, v protinacistickém odboji, i při boji s německými fašisty v armádách Anglie a Sovětského svazu.

   Zběsilost “nové doby”, kterou nám po listopadu ˇ89 do naší země naočkovali západoevropští reformátoři, v mnoha směrech obrátila náš život doslova naruby natolik, že podstatná část naší společnosti si již začíná klást otázku co nám to přineslo, a v čem nás to naopak nějak nepříjemně postihlo. Kdybychom to tu teď chtěli probírat ze všech hledisek vydalo by to zřejmě na pěkně tlustou knihu. Takže jsme se raději zaměřili jen na dnes tak opomíjené, nebo spíše opovrhované „tradice”, a to ještě jenom na ty, které v dobách vzniku Československé republiky ovlivňovaly činnost tehdejších tvůrců našeho nového státního systému. A došli jsme k velice zajímavým poznatkům i závěrům, ve kterých by naši politici mohli nalézt návod pro řešení potíží v nichž se naše země v současnosti potácí.

   … kdy se náš stát ještě poctivě staral o to, aby se u nás nevyráběly, neprodávaly, a ani nedovážely, závadné nebo nekvalitní potraviny. Mnozí na to ještě dnes asi nostalgicky v duchu vzpomínají. Ano jen v duchu, nebo jen tak říkajíc “mezi svými”. Protože takové připomínky “předlistopadových časů”, pronášené před veřejností, nejsou právě dnes žádoucí. Vždyť vracet se do těch časů by znamenalo omezování po listopadu´89 nabyté “svobody podnikání”, která přece nemůže trpět, aby jí někdo “ruce svazoval” nějakými normami nebo příkazy.

   Teprve nyní se k nám dostalo závažné textové zamyšlení MUDr. Rajko Dolečka, zveřejněné zhruba před čtyřmi roky ( 3.8.2015), z knihy bývalého tiskového mluvčího prezidenta Václava Havla, spisovatele Ladislava Špačka. Text tohoto společensky angažovaného a vysoce kvalifikovaného lékaře Rajko Dolečka, který náš svět již opustil (+ 20.12.2017), nás natolik zaujal, že jsme se jej rozhodli zveřejnit na této naší stránce. Pan Rajko Doleček ve svém zamyšlení k uvedené knize psal :    

   Jsem lékař, běloch, křesťan, Čech, heterosexuál, v této zemi jsem legálně a můj fyzický i mentální stav odpovídá věku 79 let. Protože nenáležím k žádné menšině, jsem zcela nezajímavý pro ty “neziskové a nestátní organizace”, které čerpají “dotace a granty” zejména “pro menšiny” a také pro "boj za jejich práva a neoprávněné výhody i pozitivní diskriminaci”. Oproti nim já sám nedostanu nic zdarma, do haléře si zaplatím všechno sám, léky počínaje a bydlením konče. Nebudu zvýhodňován v žádné oblasti, i souzen budu podle zákona.

   Již podruhé se ti dva kohouti setkali při pokusu o odvrácení “hrozby severní Koreje”, která by mohla vyústit v jadernou válku. Poprvé v Singapuru, nyní ve Vietnamu. A v obou případech jediným závěrem těchto jednání byla oboustranná snaha pokračovat v jednáních. Takže se dá říci, že to světélko na konci tunelu sice už bliká, ale kdy se plně rozsvítí ukáže až další budoucnost.

   K senátu a jeho současné politické orientaci se dost ostře v jednotlivostech vyjadřují nejen různí politici, ale také veřejnost. Tento stav se v senátu přiostřil zvláště po posledních doplňkových senátních volbách, kdy výrazně posílily pravicově zaměřené senátní kluby, jimž příliš stávající sněmovní koalice neladí natolik, že začínají ukazovat sílu své většiny. Kterou pohotově hned využili odhlasováním ostrého doporučení senátorům, aby nechodili na připomínková shromáždění “Českého svazu bojovníků za svobodu” (ČSBS) vzhledem k jeho nežádoucí orientaci, kterou svaz projevil tím, že udělil medaili komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi, policistovi, který ve dvaceti letech v listopadu 1989, jako novopečený příslušník Pohotovostního pluku VB zasahoval proti studentské demonstraci.

   Po internetu k nám zabloudil starší textový pohled bývalé disidentky a chartistky, paní spisovatelky Lenky Procházkové, který dál zkráceně uvádíme přestože ne se vším můžeme souhlasit. Proto také na závěr přidáváme k uvedenému textu svoji poznámku. Paní Lenka Procházková ve svém textu říká: „Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl zas tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm i prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. Lidem, kteří v dětství či mládí prožili rozčarování z “Mnichovské zrady západních spojenců”, a pak válku, i “Heydrichiádu”, nelze vyčítat to, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů. Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr, plný energie.

   Spisovatel, hudebník a žurnalista Petr Štěpánek si myslí, že Česká televize neplní svou funkci předepsanou zákonem. Podle něho její výroční zprávy ignorují skutečnost, že Česká televize neinformuje ve svých pořadech objektivně. A rada ČT jen předstírá, že Českou televizi kontroluje. Stejně jako totéž předstírá Poslanecká sněmovna. ČT podle Petra Štěpánka se už zcela se zpronevěřila svému poslání a namísto poskytování „objektivních, ověřených, a ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, jak to předepisuje zákon, se stala hlásnou troubou jedné eurofilní názorové skupiny. “Platíme si ji všichni, ale do hlav nám valí jen názory jedné minoritní party," tvrdí umělec.

   V šestnáctém století to byli po zlatých pokladech bažící “španělští korzáři” Franciska Pizarra, kteří na severu jihoamerického kontinentu napadli a rozvrátili největší indiánskou “Říši Inků”, jejíž součástí bylo i území současné Venezuely. Dnes, po 400 letech, to tam opět zle vře. Tentokráte však na místní obyvatelstvo neútočí po zlatě toužící “španělští korzáři”, ale “američtí političtí pleticháři”, které tam ovšem neláká jenom to zlato, ale ještě víc ropa. Samozřejmě současní “dobyvatelé” neútočí proti téměř bezbrannému obyvatelstvu vybaveni kovovými přilbami a kyrysy s ostře nabroušenými meči, jako jejich španělští předchůdci ze století šestnáctého. To dnešní dobyvatelé jsou nad takové způsoby nadneseni. Ti si na území, kterého by se rádi zmocnili, najdou nějakého význačnějšího prodejného místního pohlavára, patřičně jej “podmáznou”, a potom mu odněkud z ústraní pomohou zorganizovat různou chátru, vybaví ji profesionálně zhotovenými transparenty a praporci, a ti pak vyvolají revoltu proti oficiálním státním představitelům. A už to jede. A když to pomocí demonstrantů nevychází, protože nedokáží na svou stranu strhnout větší část obyvatelstva, mají přece dobyvatelé v záloze i ozbrojené žoldáky !

   Jakmile jde o platy tak to jen málokterý poslanec si „hodí áčko”. To je sněmovna plně nabitá. A v rozpravě k návrhu se pak páni poslanci a poslankyně čile předhánějí zdůvodňováním potřeby úprav, samozřejmě směrem nahoru, a přijde-li omylem někdo s pozměňovacím návrhem který by to “přidávání” nedej bóže mohl zbrzdit, stane se v hejnu těch „černých vran“ rázem „vránou bílou“. V rámci zdůvodňování obsahu návrhu většinou zazní jako stěžejní argument připomínka, že jak ve státních službách, tak v soukromém sektoru platy stoupají adekvátně s inflací, takže i platy sněmovní nemohou být výjimkou. A návrh je hlasováním přijat téměř jednomyslně. Inu proč ne, nikdo si přece nepodřeže větev, na níž sedí …

   Dávno pryč jsou už časy kdy naši zemi obepínaly ploty z ostnatého drátu, někde i pod elektrickým napětím, které nejen chránily naši zem před “průniky nekalých živlů” zvenčí, ale také “omezovaly naše občany v rozletu”. A jak byly navíc hrdinnými ochránci hranic hlídané. Ta doba však je už minulostí. Teď již, díky novým společným evropským zásadám, se na Šumavě nemusí houbař bát popoběhnout kousek do Bavorského lesa pro výstavního hřiba, který jej odtamtud přes hranice na dálku volá a láká.

   Zatímco my tu doma v té naší rozkolísané republice bezradně přihlížíme k nesmyslnému soupeření parlamentních politických stran, vládních, obojakých i opozičních, jen málokdo z nás si uvědomuje, že ta Evropa. jejíž jsme nevyvratitelně součástí, se zmítá stále víc v problémech, které ji mohou “položit na lopatky”. Ačkoli nejvyšší potentáti zdánlivě sjednoceného kusu Evropy, zvaného Evropská unie (EU), všude prohlašují, že jsou představiteli dokonalého demokratického uskupení, každý kdo vidí ten politický kvas v němž se EU zmítá, musí zákonitě dojít k závěru, že to vše míří nezadržitelně k jakémusi novému druhu absolutismu, ve kterém se do čela celého společenství sedmadvaceti států neurvale prosazují dva nejsilnější, přehlížející všechny ostatní, které zřejmě pokládají za jakési své poddanské celky, potřebující vládu silné ruky.

   V jednom dosti rozsáhlém článku Lukáše Jadrného, zveřejněném v „Pravém prostoru“, jsme k uvedenému tématu nalezli spoustu velmi rozumných a výstižných pasáží, které si zaslouží rozšíření. Přešli jsme pasáže historické a povšechné, a vybrali jsme jenom ty nejpodstatnější a shrnuli je v následujícím textu, jenom slohově doplněného tak, aby text neztratil souvislost. Autorův text začínal slovy: „Najít ztracené lidství je velký úkol naší doby. Nespočívá pouze v oblasti ctnostného života, ale také v biologických základech lidského bytí. Dnes se zdá, že současný člověk se od lidství emancipuje. Nalézt ztracené lidství je jedním z největších úkolů současnosti.“

   Ačkoli máme dnes spoustu možností, jak se dostat k informacím jež by nás uvedly do situace u nás i ve světě, a připomenuly hrozby, které visí nad naším světem, ta spousta vzájemně se křížících informací nás již zahlcuje natolik, že zůstáváme bezradní. A následně podléháme dezinformačním kampaním, které pro nás pilně připravují patřičně nasměrovaná veřejnoprávní média. Která nás usilovně přesvědčují o tom, že nový trend se svými naivními představami o všeobecné rovnosti bez rozdílu pohlaví, je tím nejlepším řešením pro šťastnou budoucnost. A k hlasatelům toho „nového světa“ se, jak vosy na med slétají všelijací představitelé neúspěšných politických stran, kteří v té „Nové Evropě“ vidí prostor v němž by se svými zborcenými charaktery mohli přece jen v budoucnu uspět.