Výňatek z knihy Ing. Oldřicha Lukáše

Kapičky pravdy – průvodce pro přátele dobou zmatení pojmů

Kapitola 14. - Propaganda

S experty na odhalování propagandy se v tomto čase roztrhl bezedný pytel plný ubohostí a naprostých pitomostí. Náhoda? Začátkem května 2019 jsem se zájmem sledoval vystoupení hlav nejpomazanějších – Hamáčka, Jourové a Koudelky. Úplně mě dojalo varování těchto nadšených rusofobů, že Rusko zcela jistě zasáhne do našich eurovoleb, je jen otázkou kdy a jak. Sice žádného ruského agenta ani hackera neulovili, nejspíš ani nespatřili, ale oni to prostě vědí. Tak neochvějnou víru by jim mohla závidět i nejedna sekta. Za jejich péči o mé politické zdraví jim opravdu děkuji a těším se na další varování, třeba před invazí Marťanů.

Přišlo na náš e-mail

IMAD KARIM / MIRKA HAASOVÁ

Německý režisér a scenárista libanonského původu Imad Karim patří mezi nejostřejší kritiky islámu.

Pokusila jsem se přeložit co nejvěrněji jeho fb příspěvek…

Prosím dnes o odpuštění!

Stromy pláčí, budou po vás ponechány k vyžíznění. Kameny křičí, brzy se budou házet po ženách a homosexuálech. Řeky vysychají, budou se po vás přeměňovat ve stoky. Tito mladí muži nenaleznou ve většině případů vztah k Německu, k jeho stromům, kamenům a řekám, protože neměli vztah ani k vlastním stromům, vlastním kamenům a k vlastním řekám.

   Obecně vzato každý národ má ve své minulosti nějaké “velké osobnosti” jejichž odkaz je zpravidla předáván z generace na generaci jako vzor. Alespoň tak tomu bývalo všude tam kde bylo rozumné státní uspořádání [režim] které si odkazu předků dokázalo vážit. Ale ne vždy tomu tak bylo. Pro některé autoritativní režimy se stalo typickým, že šmahem zavrhovaly a odsuzovaly vše, co bylo vytvořeno za režimu předešlého. A bohužel do takových “čistek” tyto režimy zahrnovaly především ty jedince z minulosti, kteří byli veřejnosti známi natolik, že v nich lidé viděli kladný vzor i pro novou současnost. 

9. dubna 2017

  Tisková zpráva: Zemřel dvaadevadesátiletý prof. Giovanni Sartori, jeden z největších politologů a sociologů přítomnosti. Profesor nejprestižnějších amerických universit Stanford, Yale, Harvard aj. Byl Kissingerovým přítelem, Obama byl jeho žákem, respektoval ho i Ronald Reagan o němž řekl: "Neměl vysoké vzdělání, ale úžasný politický talent a výjimečný praktický rozum". 

Připomeňme si nyní ve zkratce slova zesnulého prof. Sartoriho, která pronesl ještě před smrtí v rozhovoru s redakcí „il Giornale“ o islámu. Tento odkaz pana profesora není v žádném případě mrtvý!

   Jak tak sledujeme, jak se vyvíjí vzdělanost v naší zemi, nestačíme žasnout. Je sice pravdou, že oproti stavu vzdělávání z roku tak 1960 jsme na tom neskonale líp, alespoň pokud o způsoby a prostředky, to popřít nelze. Ani to, že odborné vzdělání mnohých jednotlivců má dnes vysokou úroveň. Ale pokud jde o tzv. “všeobecné vzdělání”, které odjakživa dokreslovalo osobní společenské hodnoty člověka, radovat se bohužel nemůžeme. V této oblasti se se naše společnost už od roku 1960 vydala po spádové křivce “od dosaženého stavu k horšímu”. Zčásti se o to v průběhu zhruba třiceti let postaral režimní systém poznamenaný komunistickou ideologií, ale následně to zcela dorazil po roce 1989 nastoupivší nový “polistopadový režim”, který se na zrůdném “úpadku všeobecné vzdělanosti” podepsal s konečnou platností …

   Takovou prodlouženou rukou je bezesporu “Transparency International” (TI), mezinárodní nezisková nevládní organizace bojující proti korupci,  která tento nešvar mlhavě definuje slovy: “je to zneužití postavení k vlastnímu prospěchu”. Tato “mezinárodní nezisková organizace” s celosvětovou působností (!) byla vytvořena roku 1993 v Německu. Zplodil ji, spolu s několika dalšími “experty”, jeden bývalý vyšší funkcionář Světové banky. Dnes “TI” funguje jako sdružení ve více než 80-ti národních pobočkách, řízených mezinárodním sekretariátem sídlícím v Berlíně.

/Z naší pošty/

   240 let tu prakticky nebyli bezdomovci. Císař Josef II nařídil stavět obecní pastoušky a obce měly povinnost v nich ubytovat každého, kdo neměl střechu nad hlavou. Existovaly pro všechny obyvatele "domovské listy", které byly vlastně poukazem na bydlení v pastoušce v rodné nebo určené obci. Po druhé světové válce pastoušky zanikly a jejich funkci převzaly podnikové ubytovny, lidově zvané "svobodárny". Jejich fungování jsem zažil na studentské brigádě v 70. letech. Jednak jsem zjistil, že na podnikové ubytovně, kde jsem dočasně bydlel, žije cca 30 % lidí, kteří u firmy nepracují a také jsem zažil, jak se tam lidé ubytovávali. Přišel invalidní důchodce, kterého po rozvodu manželka vykopla z bytu s nějakým lejstrem, asi od tehdejší sociálky, které strčil správci pod nos a on mu přidělil postel. Bydlel se mnou a s dalším brigádníkem.

Text Václava Klause juniora.

   Václav Klaus junior říká: „České republice dramaticky narůstá počet zákonů regulujících občanům život. Kdybych zůstal u školství, řeknu, že před dvaceti lety jsme neměli žádný školský zákon, a učili jsme. Dnes máme asi 300 stran "školského zákona", "zákon o pedagogických pracovnících" a další na ně navazující desítky "vyhlášek a podzákonných norem", "metodické pokyny" a tak. A takhle je to u všeho. To je samo o sobě špatně. Přináší to nepřehlednost a složitost. Ničí to svobodné aktivity jednotlivců, firem, škol.

   Tu “novou Evropu”, kterou někteří naši politici tak nadšeně obdivují a nad kterou zase mnozí naši občané jenom rozpačitě krčí rameny, nebo kterou přímo odsuzují, v posledních dvou desetiletích začal ovládat nežádoucí „falešný nešvar“, který staví veškeré „domněnky a podezření“ nad „reálná fakta a pravdy“. A kdo že je jejich šiřitelem? Sami naši páni poslanci a senátoři, zkrátka politici. Ne sice všichni, někteří si ještě zachovali zdravý rozum, ale je jich přesto převaha. Uvedené šiřitele oněch „nežádoucích způsobů myšlení“ k tomu vede jenom jejich sobecká závislost na „unijním panstvu“, kterému se chtějí zalíbit tím, že ony Bruselem preferované „zákulisní způsoby politického boje“ začnou využívat v praxi.

   Do nedávna po našich městech demonstrovaly jenom méně či více početné skupiny politicky i společensky různě orientovaných občanů, sezvávaných “kýmsi” po sociálních sítích, vybavené profesionálně vyrobenými transparenty a vlajkami, a zaměřené proti některému z politiků. Při nichž nejčastějším terčem byl zejména prezident Zeman. Ale letos se situace výrazně změnila. Na “pódium dějin” se opět vyšvihli studenti, tentokrát středoškolští. Ale představili se dosti jinak, než jak tomu bylo 17.listopadu 1989, a také zcela jinak dopadli. Rozehnali-li tehdy ty listopadové studenty, připomínající pochodem Prahou pietně tragickou smrt studenta Opletala z roku 1939, esenbáci s obušky, ty letošní březnové demonstranty nikdo nerozháněl, Naopak! Média jejich protestní akce ještě oslavovala.

Václav Větvička pronesl krutou pravdu. Toto je důležitější než všechna přání. Všichni, hlavně mladí, by to měli číst. Jde o budoucnost nás všech... (Říkám již přes 20 let, rád přispěji na Afriku, ale jen na antikoncepci..)

Jeden z nejzajímavějších článků poslední doby, vyznamenaný botanik RNDr. Václav Větvička:

 V historii Země neexistuje žádný jiný velký obratlovec, jehož populace by se rozšířila tak rychle a s devastujícími následky pro další obyvatele planety. Jen v letech 1800–1930 vzrostl počet lidí z jedné miliardy na dvě, a za dalších 90 let pak dokonce na dnešních víc než sedm miliard. To s sebou samozřejmě nese spoustu problémů. Přečerpáváním zdrojů počínaje a ekologickou devastací konče.

   Smrt v showbyznysu nás připravuje o opravdové umělce, umělce vynikající ve svém oboru. Záměrně nepíšeme celebrity což je totéž, ale toto slovo je zprofanované šmírou, která se takto nechává oslovovat anebo sama sebe tak oslovuje. Je nám líto a se smutkem vzpomínáme těch, které jsme měli rádi a kteří dokonale ovládli své "řemeslo". Nezůstává již mnoho jim podobných, ale rozrůstá se šmíra halící se do hávu různých názvů jako moderní umění, avantgarda atd. Dnešní mladí rádoby umělci se neobejdou bez berliček vulgarit, válení se po jevišti a mnohdy musí vypomoci i nahota. Téměř neexistují autoři kvalitních scénářů a hudebních textů. Čo bolo, bolo.

   Přijdou chvíle, kdy si člověk chtě nechtě vzpomene na naši armádu. Ale kupodivu ne na tu současnou, nýbrž na tu “bývalou” z časů předlistopadových. Kdy, když přišel nějaký nečas [tedy ne ten s velkým ”N”, ale ten přírodní], tu byla armáda vždy připravená přiskočit a pomoci. Což nám právě letos, když konečně zase pořádně nasněžilo, postihlo na Božím Daru, na Jablonecku, a ještě na mnoha místech a vyvolalo v obcích dopravní kolaps, na který obecní technika jednoduše nestačila.    

   To kdysi, v dobách už podle mladších generací archaických, byla jedna z neopomenutelných složek tehdejší armády při mimořádných situacích připravena vytáhnout ze svých “pohotovostních NZ skladů” uloženou potřebnou techniku, zmobilizovat potřebný počet záložáků k její obsluze, a vyrazit do boje proti sněžným závějím. A stejně tak i jindy, třeba při povodních. Což od naší současné armády dnes nemůžeme bohužel čekat, protože ta má své základní působiště docela jinde. V dalekém zahraničí. A z těch tehdejších “NZ skladů” po reorganizaci naší armády také asi mnoho nezbylo. A záložáci? Kde vzít na dlani chlup, když tam neroste …

NÁRODNÍ PROSPERITA

   Mnoho je českých přísloví a hodí se skoro ke každé situaci. Jedno z nich varuje před neuváženými změnami, které ne vždy vedou k lepšímu. Právě takové jsme zvolili pro titulek tohoto textu pojednávajícího o zapojení naší české armády do transatlantické aliance NATO. To přísloví totiž přesně vystihuje pocity z našeho členství v této alianci, jak se nám to jeví teď, po dvaceti letech od vstupu.

Z filosofického zamyšlení Vlastimila Vondrušky.

   V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, jaký už více než rok zažívá Evropa, paralelu. Proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška se ve svém textu zamýšlí nad tím jak hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako *nepřizpůsobiví* či *migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění zmanipulovat.