Žijeme v hrozné době. Před listopadem ´89 jsme žehrali – sice ne vždy všichni – na komunistickými nomenklaturami řízený a ovládaný režim. A po listopadu ´89 jásali nad nečekaně přicházející svobodu – a zas ne všichni – a vůbec nás nenapadlo, že by se ještě někdy mohlo opakovat něco z toho co jsme prožívali před tím listopadem. A hle, ono se to přece jen z části vrátilo. A dokonce svým způsobem i dnes kopírují někteří lidé určité chování některých nepříliš dobrých Čechů z času válečného Protektorátu. Kdy tenkrát, a i za času nadvlády komunistických kádrů, mezi námi žili spoluobčané – a nebylo jich zas tak málo – kteří ve vládnoucím systému nalezli cestu k tomu, jak si vylepšit své vlastní postavení, a jakmile pojali pouhé podezření o tom, že někdo ze spoluobčanů by mohl úsilí vládnoucích orgánů nějak sabotovat, odhodivši veškeré morální zásady spěchali to příslušným represivním orgánům ohlásit. Říkalo se jim tehdy “kolaboranti” a na ta jejich podezření mnozí poctiví lidé přišli o svobodu a někdy i o život …

Bývalý ministr zdravotnictví MUDr. Ivan David si na internetu povzdechl slovy:

   “Tisíce bezdomovců se pohybují v ulicích. Jen blbec tvrdí, že dobrovolně. V ulicích měst se pohybují desítky tisíc bezdomovců a jen blbec může tvrdit, že se dobrovolně rozhodli pro tento „životní styl. A zároveň také statisíce lidí žije ve strachu z exekuce.”

   Když to Bruselu nevycházelo s distribucí migrantů po dobrém, rozhodli se jít na to od lesa. Náš premiér jim k otázce přijímání migrantů narovinu řekl, že na nějaké “přerozdělování migrantů” po Evropě naše republika nepřistoupí. A tak Brusel zmobilizoval partu „bruselských organizátorů”, aby za pomoci „neodmítnutelného doporučení“ - které jsme podle jejich názoru jako „spořádaní Evropané“ povinni respektovat – na nás nastražili záludnou past. A našli si pro to u nás vhodného „náhončího“, který nás do té pasti má nasměrovat. A našemu panu ministru vnitra Hamáčkovi, respektive sociálním demokratům, kteří se cítí v koalici utlačováni, to přišlo vhod do krámu v pravý čas. A tak vnitro rozhodlo, že:

    Za časů mého raného mládí vodili rodičové své nezbedné děti na Matějské pouti do tzv. “Domu hrůzy”, aby je trochu vystrašili a pak, když dítě začalo doma opět vyvádět, mu pohrozili: “Když nepřestaneš půjdeš do domu hrůzy a necháme tě tam. Strach udělal své a rodiče měli pokoj. Zlobil anebo zlobilka se přestali předvádět. A strach dokáží využít i politici. Neboť pomocí strachu se s lidmi dá bezvadně manipulovat. Například dnes „strach z globálního oteplování“ odvádí mladé lidi přímo houfně bezhlavě od reality.

     Milí přátelé, blíží se třicáté výročí čehosi, co kdosi nazval sametovou revolucí. Máme-li být na co hrdí, tak především na to, že při onom mocenském převratu netekla krev. Zbavili jsme se totality s lidskou tváří, abychom otevřeli brány totalitě nelidské, cenzuru projevu jsme zavrhli, abychom ji povýšili na cenzuru myšlení. Taková je alespoň moje draze zaplacená zkušenost, která si ovšem neosobuje právo tvrdit, že úhel jejího pohledu je ten jediný správný. Je však opravdu co oslavovat? Není těžké odhadnout, která masmédia už dnes k výročí oné události vyrábějí prefabrikáty odhalující, jaké že štěstí nás to tenkrát potkalo. A ruku v ruce s tím i fejky o událostech v uplynulých třiceti letech, o mírumilovných akcích NATO či USA, o obranném charakteru základen budovaných podél hranic Ruska, o svobodě vývozu majdanovské demokracie a pochopitelně o ďábelském Putinovi, který svojí propagandou ovlivňuje snad i pohyb galaxií.         

Postřeh Petra Hanniga z návštěvy antikvariátu.

Scéna: Slečna za pultem, za ní na stěně visí velká fotografie Jana Wericha a hned vedle Oldřich Nový.

Účinkující: Já a slečna za pultem.

Já: Slečno, kolik stojí ty fotografie?     Slečna: Těch dvou chlapů?

Já: Ano, těch dvou herců.      

Slečna: Sé musím zeptat. A to sou herci?

Já: Ano, to jsou, respektive za svého života herci byli. Vy opravdu nevíte, kdo na těch fotografiích je?

Slečna: Nééé! Akorát toho s bradkou jsem viděla, jako malá, v nějaký pohádce.

     Před dvěma roky se zřítila lávka v Tróji. Dva roky trvalo, než se papaláši usnesli na tom, že postaví novou. A další rok bude trvat, než ji postaví. To jsou tři roky. Tři roky, než se postaví lávka. Ozval se nám stavař, který to vidí z odborného hlediska. Přenecháváme mu tedy slovo ...

   Předsudečná nenávist, nový nástroj Hamáčkova „ministerstva pro potlačování nežádoucích myšlenek ve veřejnosti“ již nadzvedl ze židlí mnohého občana z řad vyznavačů u nás pořád ještě neexistující skutečné demokracie. Jak by ne, vždyť veškerá veřejná vysvětlení daného pojmu, která proběhla v médiích, byla stejně mnohoznačná jako bývaly za starověku předpovědi kněžky Apollonova athénského chrámu Pýthie Řekům. Každý si v tom mohl vybrat co se mu právě hodilo do krámu. Tehdy i dnes.

   Výpady a demonstrace kolem obžalob Andreje Babiše a jeho blízkých, poté co bylo zveřejněno rozhodnutí hned dvou státních zástupců o zrušení jeho stíhání, rázem ztratily důvodnost, ale ty, kteří by již rádi viděli premiéra v černobíle pruhované uniformě, to nezastavilo. A když už nemohli soptit přímo proti premiérovi osobně, obrátili svou pozornost k Agrofertu, jeho firmě, která je nyní uložena v souladu se zákonem ve svěřenských fondech. Tak důrazně, že to přímo vyvolává otázku, čím naší opozici ten Agrofert tak hrozně vadí. A tu člověka napadá otázka, co všechno za tím může stát. Vždyť Agrofert, jako česká firma (!) představuje v jedné důležité oblasti naší ekonomiky významné místo – obhospodařuje víc než 10 tisíc hektarů zemědělské půdy, z části pronajaté – dává práci cca. 22 tisícům lidí, a daně platí poctivě tady doma, ne tak jak to dělají některé u nás podnikající firmy zahraniční, které daně posílají do “daňových rájů” a zisky “hezky domů“, za hranice.

   Byl to laskavý člověk, profesionál a bohem obdarovaný Pan Umělec. Máme pocit, že s ním odchází z naši vlasti vše, co ještě bylo dobré a to zlé co přichází potvrzuje jen to, o čem se zmínil v roce 2012, když hovořil o Iluminátech. Mnozí se mu tehdy z vlastní nevědomosti vysmívali, ale dnešní doba jeho slova potvrzuje. Tehdy více nechtěl říci, protože jak řekl, bylo by to velice nebezpečné. Se smutkem v srdci se s ním loučíme a s velkou obavou hledíme do budoucnosti.

                                                                                   NÁRODNÍ PROSPERITA

   Poslanec Jaroslav Foldyna říká: "Jsme ohroženější než bílý nosorožec." V rozhovoru pro noviny v poslední době projevuje oprávněnou obavu o osud heterosexuálního bílého muže nejen v Evropě. Bílý muž prý riskuje vyhnutí kvůli přílišnému lpění na politické korektnosti, která snižuje jeho sexuální zdatnost a schopnost úspěšné reprodukce.

   Ve čtvrtek 26. září 2019 se v Poslanecké sněmovně Parlamentu rozhodovalo na 34. zasedání o tom, zda lze vyslovit souhlas se Senátem zpracovaným návrhem žaloby na prezidenta Zemana, vinící jej z “hrubého porušování Ústavy ČR. Podstatu žaloby Sněmovně objasnil v rozsáhlém projevu pan senátor Václav Láska, hlavní zpracovatel návrhu obžaloby, podle které z sedmi nebo osmi bodů, pojednávajících na základě zpráv ČTK a dalších médií o vině prezidenta, by prý stačil i jen jediný k tomu, aby Ústavní soud rozhodl o oprávněnosti žaloby a začal v té věci jednat.

   Učitelé u nás odjakživa bývávali nositeli vzdělanosti a kultury, zejména ti, kteří se starali o ty naše nejmenší. Na základech vytvořených již v XVII: století Janem Amosem Komenským stavěly celé generace našich učitelů, a J.A.Komenský byl v tomto směru vzorem i jiným národům. Však se také proto pro něho v Evropě vžil čestný titul “Učitel národů”. Ale s novým věkem, když do systému všeobecného vzdělávání začali “vrtat” novodobí “experti” prosazující  místo výkladu a vysvětlování látky “přetechnizované vyučovací metody”, začal se “učitelský stav” bortit. Většina učitelů, zejména těch mladších změny přijala, zřejmě z vlastní pohodlnosti, za své. Vše co bývalo pro učitele dříve “posláním, to se pro ty současné stalo jen pokleslou “výdělečnou činností”. A podle toho to taky vypadá …

František Matějka ve svém blogu ze 7.4.2019 píše: 

   Dnes mi nepříčetně zvedl tlak rektor olomoucké univerzity Ladislav Miller, který si opět osobuje patent na pravdu, konkrétně tu jedinou, pravdu po bruselku normalizovanou. Navíc ji chce vtloukat do hlavy dětem, což je morální zločin. Není mnoho lidí, kterým se povede mi rozbušit srdce tak, že se musím "vybít" aspoň u klávesnice. Aktuálně tak činí rektor Univerzity Palackého v Olomouci Ladislav Miller, jeden z novodobých majitelů pravdy. Té jediné, kterou prostě musíme všichni pochopit a musíme ji hlavně našroubovat do mozků dětem.

   Dnes se světem šířící názorová nezvratnost jakéhokoliv veřejně mocenskými kruhy propagovaného „myšlenkového směru“ (ortodoxie), zaměřená jen udržování nahrabaného bohatství, postavení a moci jejích hlasatelů, je vratkým nestabilním systémem. Jakmile totiž vládnoucí elity dostanou pocit, že jejich kontrola nad obyvatelstvem slábne, začnou plnou kontrolu nad ním řešit přitvrzením režimových opatření.

   A v takové době temna žijeme dnes právě i my nyní. Ozve-li se někdo proti tomu co je veřejně v médiích propagováno, okamžitě je označen za extrémistu a hlasatele nežádoucích myšlenek, které v naší demokracii nemají co dělat. Přijatelnými jsou jen ti, kteří nové „myšlenkové směry“ přijímají, aniž by se nad nimi zamýšleli.