Jeden z našich přátel, který se před časem pokusil úspěšně zplodit po vzoru Jana Nerudy fejeton, nám poslal svůj další pokus, ve kterém zachytil mezigenerační rozhovor, který vyslechl náhodně v parku. Po titulku „Pohotový senior se nedal“ následoval text: Sebevědomý mladík, sedící v parku na lavičce, vysvětlovat vedle sedícímu o hodně staršímu muži proč starší generace nemůže pochopit tu jejich novou dobu. A vysvětloval:
"Vy jste vyrostli v jiném světě, všeobecně vzato, ve velmi primitivním světě", a vše říkal hezky hodně nahlas, aby to slyšeli i další staří lidé sedící na vedlejších lavičkách. A pak pokračoval: "My mladí lidé jsme vyrostli s televizí, tryskáčema, cestováním ve vesmíru, s člověkem procházejícím se po Měsíci. My máme atomovou energii, lodě, mobily, počítače s rychlostí světla… a mnohé další!“

Motto: Inkluze a sexualizace dětí jsou dva hřebíčky do rakve českého národa.

I.

Nedemokratické nadnárodní mocenské elity rozleptávají naši společnost.

    Médii proběhly *čtyři závažné zprávy*, zakládající se na neblahých trendech, které lze pozorovat už delší dobu. Potřebovaly by odbornou i veřejnou diskusi, neboť se dotýkají dlouhodobé perspektivy úrovně našeho národa. Dnes se budu věnovat prvním dvěma.

    Po dlouhých letech nadvlády komunistických nomenklatur přišel nečekaně jejich pád. Předcházel tomu brutální střet uniformovaných příslušníků SNB s pokojným průvodem studentů, ke kterému došlo v odpoledních hodinách 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě, kde štíty a obušky vybavení esenbáci zastavili a v prostoru Národní třídy uzavřeli poklidný studentský průvod. A došlo i na ty obušky a krev!

   Připomínáme-li si dnes 17. listopad 1989 nemělo by to být pouze formální, jen protože ten den je dnes oficiálním dnem významným. Měli bychom se my, kteří jsme to prožívali, vrátit ve vzpomínkách a zamyslet se nad tím co se událo, co tehdy k nám zaznívalo z balkonů a tribun, jaká budoucnost nám byla slibována a na závěr bychom si sami sobě měli ujasnit co se vlastně změnilo a co se naopak zachovalo i přesto, že čelní osobnosti té doby to odsuzovaly. A především bychom se měli o své vzpomínky podělit s těmi svými nejbližšími, kteří tehdy ještě nebyli na světě. Ty bychom neměli jen tak nechat na pospas mediální propagandě, mnohdy lobbisticky nasměrované k “jediným pravdám”. A nemusíme moc hádat, ale určitě mnohé vaše reálné prožitky budou dnes podávány “v jiné barvě” než v jaké je vidí vaše vlastní paměť …

Jaroslav Tichý

   Se zájmem jsem si přečetl článek „Správné špatně“, jakož i přínosné komentáře k němu. Úvodem je třeba říci, že je dobře, že takové články a obsažné diskuze k nim vznikají. Zabývají se jednak analýzou příčin současného stavu, jednak podporují i rozvoj myšlení dalších spoluobčanů – čtenářů. Využívám proto této příležitosti, abych se k tématice popisované v článku, navíc v souvislosti s výročím založení našeho samostatného státu, jakož i s blížícím se výročím 17. listopadu, též alespoň ve stručnosti vyjádřil.

   Zamyslete se přátelé a pátrejte ve svých vzpomínkách. Kdy jste na obrazovkách ČT viděli skutečně hodnotný film, či seriál? Nepamatujete se? Není divu. To, čím nás poslední roky krmí ČT a komerční televize nemá nic společného s kulturou ducha.  Ročně ČT platíme cca. 7 miliard korun. Co nám za to poskytují? ČT4 sport. Formuli F1 nepřenáší, RolandA GarrosE, US a Australia Open zřídka. Kvalitní fotbal vzácně. A na ČT2? Válečné a tajné operace, ve kterých vždy vítězí báječní amíci. Japonští a němečtí tupci neměli nikdy šanci. Rusové sice osvobodili většinu Evropy za cenu cca 28 milionu svých padlých, nicméně ČT dělá vše, aby se historie přepsala dle instrukcí odkudsi a změnila dějiny.

Jiří Jaroš Nickeli, Tábor 26.10.2019

     Současné Česko je rozděleno na tři velké tábory Jeden prezidenta Beneše hájí. Druhý Beneše haní, pomlouvá a nepříčetně o něm lže. Třetí tábor je mlčící a ten, žel nevědomě, nahrává pomlouvačům. V republice existují *dva deklaratorní zákony* a jeden i druhý praví totéž. Že TGM a Beneš se zasloužili o stát. Žádný stát světa by nemohl ustanovit takové zákony, které by stejně uznávaly zásluhy prezidenta Osvoboditele, i prezidenta Budovatele, o němž hanobitelé tvrdí, že to byl zrádce!

Z vyprávění jednoho z přátel, jako motto.          

   „Měl jsem v noci sen. Tak hrozný, že jsem se až zpotil. Zdálo se mi, že se zaváděním inkluze do škol by se mělo jít dál, až do státní správy. Na každém ministerstvu by mělo být povinné procento mentálně retardovaných úředníků, ve vládě povinné procento mentálně retardovaných ministrů, v parlamentu povinné procento mentálně retardovaných poslanců, u každého soudu povinné procento mentálně retardovaných soudců… Ale pak jsem se probudil a zjistil jsem, že tenhle nápad přede mnou už dávno realizovali jiní.“

   Možná, že ten náš přítel si četl fejetony Jana Nerudy a pokusil se po jeho vzoru také zplodit podobná dílka. A kupodivu, i když to byl nesmělý amatérský pokus, povedlo se mu to víc než dobře. Protože v těch pár řádcích, a obzvláště v té poslední větě, jsou výstižně zachycena slova, která od lidé slýcháváme v poslední době až příliš často. A bohužel jsou to slova, která jen reagují na některé objektivní situace.

                                                                                               NÁRODNÍ PROSPERITA

   Dvě slova, dva názvy, ale obě v sobě skrývají stejně hrůzné nebezpečí. A obě specifikují “společensko-politický prostředek”, který někteří nepříliš seriózní politici velmi rádi využívají ve svůj prospěch při politickém soupeření. Prvé se zrodilo v roce 1949, když nám tu vítězové “25. února” zakládali “Československý svaz mládeže” (ČSM) a po vzoru sovětů také jeho mladistvou odnož “Pionýra”, která se dožila věku 40 let. Pionýrské organizace, které se staly nedílnou součástí škol 1. stupně, byly po celá ta léta poslušným nástrojem totalitního režimu, sdružujícím “dobrovolně povinně” pionýry a pionýrky, podle hesla “vždy připraven” pohotové vyrazit s praporečky a mávátky do ulic podpořit houfně manifestace organizované vládnoucí stranou k různým výročím, a tím světu dokazovat, spolu s ČSM přejmenovaným na SSM, že i naše mladé generace stojí neochvějně za vládním režimem, hezky po vzoru svých sovětských idolů ...

Z blogu Františka Matějky.

   V roce 1989 jsem sedl do autobusu, abych se mohl přidat k ostatním. Cinkal jsem klíči na Václaváku v Praze a chtěl svobodu. Bylo mi 19. Uplynulo 30 let a já se rozhlížím kolem a hledám, kde ta svoboda je. Když jsem tam tehdy stál, říkal jsem si, že teď to přijde. Konec komisí a institucí kontrolujících a schvalujících, jestli je člověk dostatečně politicky uvědomělý, aby mohl dělat to či ono. Konec systémové buzerace. Konec popotahování lidí za to, že ve veřejném prostoru řeknou nahlas, co si myslí. Konec vyhazování ze zaměstnání za politické postoje. Konec doby, kdy lidé mluvili jinak doma a jinak v práci, aby neměli problémy. Konec udávání, šmírování, nasazování provokatérů. Konec vlády jedné strany. Konec jediné správné pravdy.

   To, čím nás v posledních letech tak milostivě “Evropská unie”, respektive její bruselská administrativa obdarovává, nelze ani náhodou nazvat dobrodiním. Tyto její produkty, dílo eurounijní byrokracie, jsou spíše dobře maskovanými a do demokratického roucha zahalenými virtuálními důtkami, jaké se kdysi používaly na neposlušné na galejích.  A aby jim to klapalo tak už předem ti slavní bruselští byrokraté i jejich představení zřejmě pokládají občany členských států jen za “nevychovaný dav”, který je zapotřebí průběžně “umravňovat” vhodnými vyhláškami, tak si v patřičném časovém předstihu zajistili neodmítnutelnost takových vyhlášek “dobrovolně všemi účastnickými státy schváleným zákonem”, který jim to zajišťuje. A teprve nyní se lidem v hlavách rozsvěcuje, kam ten zákon mířil a jak nám všem ruce nenápadně svázal. Že jím byly uzákoněny “virtuální důtky” na všechny neposlušné, kteří nechtějí ono “eurounijní dobrodiní” pochopit a bez odporu přijmout.

   Tak nám zase celosvětově studenti stávkují za klima. Gréta řekla a tak se prý bude stávkovat celý týden po dobu, co tam v New Yorku bude ta klima konference. Dokonce se studenti tím tak nabudili, že vyzvali dospělé, aby také šli stávkovat. Koneckonců i oni přece za to mohou a tak chtějí-li mít nějakou budoucnost, měli by se přidat.    

   Podle zpráv z tisku naše „Bezpečnostní informační služba“ – BIS – varuje před domobranci připravujícími se údajně připravují na třetí světovou válku. Takže ten „orgán“, který má chránit republiku před nekalými vlivy zvenčí i z domova, a pro který by mělo být vlastenectví lidí kladnou devizou, hledá nebezpečí právě mezi vlastenecky smýšlejícími občany. Že mohou být projevy vlastenectví někým pokládány za nebezpečné je pro nás otřesné pomyšlení. I ptáme se, co se to děje a kam to spěje … ? ? ?

   Prozatím se Západ s Východem, ale i s Blízkým východem a s dalekou Asií, jen neustále nesmyslně pošťuchoval natolik, že to už signalizovalo možný válečný konflikt, do kterého by mohly být zapleteny snad všechny části našeho světa. Konflikt, který by mohl zničit ne Zemi veškerý život. Po vzruchu věčně toužící novináře to však zřejmě byla jen mediální hra, která jim poskytovala dostatek adrenalinu. Takže texty, které by mířily k uklidnění světové rozháranosti, ledabyle pomíjeli. Ale nyní se už situace začala natolik vyhrocovat, že hned dva velcí politici, jeden ze Západu a druhý z Východu, se rozhodli vážně lidstvo oslovit. A tak jsme si řekli, že když je přehlížejí velká média, jejich slova alespoň na našich občanských stránkách ve zkrácené formě zveřejníme. Aby se dostala k co největšímu počtu našich občanů.

Žijeme v hrozné době. Před listopadem ´89 jsme žehrali – sice ne vždy všichni – na komunistickými nomenklaturami řízený a ovládaný režim. A po listopadu ´89 jásali nad nečekaně přicházející svobodu – a zas ne všichni – a vůbec nás nenapadlo, že by se ještě někdy mohlo opakovat něco z toho co jsme prožívali před tím listopadem. A hle, ono se to přece jen z části vrátilo. A dokonce svým způsobem i dnes kopírují někteří lidé určité chování některých nepříliš dobrých Čechů z času válečného Protektorátu. Kdy tenkrát, a i za času nadvlády komunistických kádrů, mezi námi žili spoluobčané – a nebylo jich zas tak málo – kteří ve vládnoucím systému nalezli cestu k tomu, jak si vylepšit své vlastní postavení, a jakmile pojali pouhé podezření o tom, že někdo ze spoluobčanů by mohl úsilí vládnoucích orgánů nějak sabotovat, odhodivši veškeré morální zásady spěchali to příslušným represivním orgánům ohlásit. Říkalo se jim tehdy “kolaboranti” a na ta jejich podezření mnozí poctiví lidé přišli o svobodu a někdy i o život …