V REFORMNÍM SHONU SE ROZUM ZTRÁCÍ ...

   ... i naděje na objasnění otázky kam a hlavně ke komu odtekly různé stamiliony, které dnes chybějí v našem zdravotnictví. Ale vytrácí se při tom shonu i některá rozumná opatření, jejichž negaci nelze nazvat jinak než porušováním zásad "Mezinárodní úmluvy o právech dítěte“! Kde je v článku 3, v bodě 1. psáno (cituji): "Článek 3,

Bod 1.: Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány."

   Na specializovaných nemocničních odděleních kde se léčí těžce nemocné děti, a kde tyto děti musí pobývat mnohé dlouhé měsíce, zatím existovala -a zatím díky Bohu stále ještě existují- speciální školská zařízení typu MŠ a ZŠ, jejichž pedagogičtí pracovníci -většinou se specializací pro práci se zdravotně postiženými- se starají o to, aby dlouhodobě hospitalizované děti vzdělanostně moc nezaostávaly a také svou činností, zejména u těch nejmenších, kladně působí na psychiku léčených dětí tím, že jejich pozornost alespoň na chvíli odvádějí k nějaké tvořivé činnosti. Samozřejmě takové, která nenaruší léčebný režim a nemocniční řád, Snaží se děti zaujmout tím, že je zajímavým způsobem seznamují s něčím, co pro ně zatím bylo neznámé – vyprávěním o zajímavých tvorech naší fauny, nebo rostlinách z naší flóry, nebo i čtením pohádek! A musím zde podotknout, že tato, ani ne tak pedagogická, jako spíše činnost psychologická, odvádějící alespoň částečně pozornost léčených dětí od aplikovaných a často dosti pro tyto děti nepříjemných terapií, je vysoce oceňována lékaři!

   Bohužel nyní se již několik roků ukazuje, že díky některým, výhradně ekonomicky přemýšlejícím manažerům nemocnic, je činnost pedagogických pracovníků těchto školských zařízení dětských nemocnic nemálo narušována - např. rušením tzv. "heren", v nichž pedagogové pracují za přítomnosti rodičů s těmi dětmi, které nejsou odkázány k trvalému pobytu na lůžku, i omezováním kabinetů v nichž si pedagogové ukládají učební pomůcky. Není tomu tak všude, existují i nemocnice jejichž management důležitost pedagogické práce, jako prostředku uplatnění jakési doplňkové terapie, chápe a podporuje. Ale pro některé nemocniční manažery je zřejmě činnost pedagogů čímsi zbytným a podle toho se také k pedagogům a jejich nezbytným potřebám staví! A mezi pracovníky těchto nemocničních školských zařízení, pro které je jejich práce většinou spíše posláním než pouhým zaměstnáním, se šíří obavy, že pokud zvítězí onen duch "ekonomické únosnosti", mohlo by to zanedlouho dojít tak daleko, že budou tato specifická školská nemocniční zařízení postupně likvidována. A to by byla velká chyba a návrat o celá desetiletí zpátky!

   A je tu ještě něco, co se příčí zdravému rozumu. Takové tříleté čtyřleté dítě, které v té nemocnici doktoři se sestřičkami přes všechnu jejich vstřícnost k léčenému dítěti "jenom trápí", potřebuje něco víc než jen léčebnou terapii! A tady paní učitelka, která k dítěti přijde sotva na hodinku – nemá na starosti jenom jedno! - nestačí! To chce maminku! Zatím maminky, v čase kdy by nepřekážely nemocničnímu personálu v práci, mohou pobývat u lůžka dítěte, nebo dovolí-li to lékař, si dítě vzít do té již zmíněné herny. A pokud jsou maminky z jiného města, nemocnice jim umožňují levný nocleh na ubytovně. Tedy pokud ji mají. A tam kde není, tam není ničím neobvyklým vyspí-li se taková pečlivá milující maminka právě v té herně v křesle apod. Ale zmizí-li herna a není-li nějaká ubytovna k dispozici, je z toho pro mnohé maminky, a zejména pro některé z nich – především pro ty méně ekonomicky zabezpečené – velký a těžko řešitelný problém! A mnohé, co se děje naznačuje, že v tomto směru pro některé nemocniční manažery a jejich nadřízené složky, včetně těch, které nesou odpovědnost pouze za metodické řízení, je přítomnost maminky u dítěte v nemocnici nežádoucím jevem, který by se neměl trpět. Je to hodně uhozené, ale taková je dnes bohužel realita. Ekonomika vítězí nad rozumem a lidskostí.

   A to vše suma sumárum je doslova a bez jakýchkoliv výmluv, přímo školní ukázkou nerespektování zásad výše zmíněného článku 1/3 "Mezinárodní úmluvy o právech dítěte", kterou naše Česká republika podepsala! Ráda bych věděla, zda je to schopen pan ministr zdravotnictví akceptovat. Někdy o tom už začínám vážně pochybovat. Kdyby tomu bylo jinak tak by si došlápl na ty nemocniční manažery, kteří by nechtěli důležitost a význam nemocničních školských zařízení pochopit, patřičně usměrnit. Vím co říkám a píši, tu práci v nemocnici již dělám hodně dlouho. Ale teď se už začínám obávat, že na "takovou prkotinu" asi současný pan ministr zdravotnictví nebude mít čas. Musí přece především reformovat systém ...

  /KT/