UŽ TO TAK BÝVÁ …

   Zamyslí-li se někdy člověk nad nedávnou minulostí, velmi často se stává, že mu se ta minulost nezdá zas tak moc špatná, jak ji vykreslují pro veřejnost politiky usměrňovaná media. Tak už to bývá, když člověk začne přemýšlet a zapne ten tak zvaný “zdravý rozum”. Ale za dnešního stavu naší společnosti lidé mají povětšinou více jiných starostí než zamýšlení nad nějakou minulostí, vždyť to za ně “nezištně” přece dělají media, takže k nějakému přemýšlení nad minulostí lidé přistupují jen tehdy, když je z medií něco nečekaně hodně “trkne”. 

   Do nás nyní důkladně “trklo” několik událostí z “kulturního života” té naší rozhárané společnosti natolik, že jsme se rozhodli důkladně za vás, naše čtenáře, nad kulturním a společenským stavem naší společnosti zamyslet. Dohnaly nás k tomu dvě rozporuplné divadelní inscenace, jedna brněnská a druhá pražská. A vzali jsme to tak říkajíc z gruntu. Podívali jsme se zpětně na divadelní život našich předků, abychom měli nějaké srovnání.

   V dobách minulých, od vzniku českého národního obrozeneckého hnutí poslední třetiny XVIII. století, reprezentovaného takovými kultivovanými velikány českého národa, jakými byli J. Dobrovský, J. Jungman, J.K. Tyl, L. Stroupežnický. V. Thám a F. Palacký, byli hlavní oporou kulturního života v zemích českých především vlastenecky založení učitelé a spolu s nimi kočovné divadelní společnosti. V samotné Praze pak divadlo “Bouda”, založené jako “Královské-císařské vlastenecké divadlo” českou divadelní společností J. Šimona a V. Tháma v Praze na Koňském trhu, tj. v prostoru nynějšího Václavského náměstí. I když tyto společnosti povětšinou hrály z němčiny přeložené hry, hrálo se česky! A veškerá představení měla dobrou   kultivovanou úroveň čistou češtinu!

   V letech poválečných, po roce 1948, chod divadelního světa sice ovlivnila do jisté míry tehdejší režimová ideologie, ale míru kultivovanosti to nikdy nepřekročilo. Ani po listopadu 1989 se v tomto směru moc zprvu nezměnilo. K tomu došlo až v průběhu dalších let. To, že od historické “sametové Václava Havla”, za celé ty roky až po dnešek, celá naše společnost procházela obdobím závratných změn, je nepopíratelnou realitou. Stejně tak jako to, že v těch dobách nám naši “vrcholoví představitelé” v zemi nadělali víc “bot” nežli je zdrávo, si už štěbetají i vrabci na střechách, ale mnohým našim politickým velikánům to v hlavách pořád “nějak nedochází”. Ale uměle vyvolané problémy již nezasahují jenom oblasti politické a hospodářské, ale bohužel už zasahují také i do oblastí kulturních, což ve svých důsledcích může mít úpadkový vliv na morální stav naší společnosti.

   V minulých letech byl probíhající morální úpadek naší společnosti připisován v mediích hlavně na konto nepostižitelně se rozmáhajícímu narkomanství. Ano, už to tak bývá, že když se někdo chce zbavit za něco vlastní odpovědnosti, najde si jiného viníka, špatně identifikovatelného. My jsme však přesvědčeni, že ten největší zhoubný vliv v tomto směru uplatňovala především televizní media spolu s “prostředky všeobecné zábavy”. Prostřednictvím TV thrillerů, muzikálů, a podobných slátanin. Bohužel v posledním čase se k tomu přidala jistými doslova nechutnými pořady i některá kamenná divadla, včetně našeho Národního.

   První takový “počin”, a my s nimi, zaznamenala v Brně u Divadla na provázku, v inscenaci bulvární nemorální, a pro každého, třeba i jenom trochu křesťansky založeného člověka, urážlivé protikřesťanské hry chorvatského režiséra O. Frijiče “Naše násilí, vaše násilí”, v níž Kristus, sestoupivší z kříže, na otevřené scéně znásilňuje muslimku.

   A naše Praha, asi aby nezaostala za Brnem, pohotově nyní přišla v Národním s pochybnou fraškou “Zbyhoň” v níž parta slavjanofilů a českých "vlastenců" z řad “Pravočechů” snaží potvrdit pravost Rukopisů. Představení, které vrcholí zpěvem hymny, je podle kritiků pouhou bulvární slátaninou vydávající se za obranu vlastenectví. v rámci inscenace také pod titulním sloganem “Můj soused, můj nepřítel” jeden z aktérů urážlivě káže o slovanské, potažmo české výjimečnosti a samozřejmě o nepřátelích, kteří nás ohrožují, těch německých zvlášť. Podle režiséra Friče inscenace jen ukazuje obraz nepravé, fiktivní české identity, na které dnes staví obrozující se nacionalisté typu Tomia Okamury. Identity, o kterou se ve skutečnosti nelze opřít, protože tato národní modla stojí na hliněných nohách vybájené minulosti.

   Zmíněné inscenace dokonale symbolizují morální úpadek našich současných divadelníků. Co by jim asi řekli Jan Werich s Jiřím Voskovcem, jejichž inscenace a filmy sice také sršely protestními gagy, ale vždy s relacích společenské slušnosti. Nebo Jiří Šlitr a Jiří Suchý z divadla Semafor? A co Karel Čapek? Tito velikáni naší kultury se asi obracejí v hrobech. Ale nevztahujme to jen na divadelníky. Úpadkově se otřásá morálka celé naší společnosti, a v jejím rámci pak zejména také mediální experti a v neposlední řadě i značná část naší politické reprezentace. Těm vlnám úpadkové dekadence dnes už odolává jen náš pan prezident Zeman …

NÁRODNÍ PROSPERITA – JTh.84