TOČTE SE KOROUHVIČKY, TOČTE

   Jsou lidé, které bychom snad ani neměli lidmi nazývat. Člověčí “korouhvičky”, které se točí dle toho, jak vítr fouká, jednou sem, podruhé zas tam. Někdy sice občas také trochu zadrhnou a zaskřípají, ale stačí aby je někdo „trochu podmazal“, a zas se točí poslušně podle větru. A kupodivu jsou docela žádaným druhem, zvláště u politiků. Ti na takových lidských korouhvičkách dokáží postavit i “babylonskou věž”.

   Ten trochu básnický úvod mi promiňte, ale když jsem zvažoval jak takové “lidské korouhvičky” textově uvést, napadala mne slova, která by těžko prošla i v putyce čtvrté kategorie. A tak jsem raději přešel k poezii, která se určitě nikoho nedotkne. Ale to ještě neznamená, že budu ty naše korouhvičky v něčem šanovat.

   Ony ty “projevy uvolněné názorové přizpůsobilosti”, nejsou ničím novým. Již ve “starověkém Římě”, 44 let před naším letopočtem, byl v březnu onoho roku vzbouřenci smrtelně pobodán nejmocnější “římský vojevůdce a politik Gaius Julius Caesar”, a mezi těmi kteří Caesara přepadli byl i jeho dlouholetý přítel “Brutus Albinus”, který náhle chytil “jiný vítr” a přítele zradil. Caesarův výrok, jímž napadený zareagoval směrem k zrádnému příteli slovy “i ty Brute”, se stal symbolickým pro všechny názorově příliš flexibilní jedince dalších časů. 

   Ale nejenom v Římě, ale i v naší zemi se takové korouhvičky předvedly kolem roku 1420, kdy proti “Pražanům”, kteří se postavili za “husitskou víru podobojí”, na žádost cizáckého “krále Zikmunda Lucemburského” vyhlásil “římský papež Martin V.” proti Čechům “křižácké tažení”. Pražanům na pomoc přišel “Jan Žižka” s husity, odhodlán Prahu bránit ze všech sil, ale bohužel mezi Pražany méně víře husitské oddanými se našla dost silná část měšťanů, která to chtěla vzdát a vydat město křižákům Takže “i my jsme měli už své korouhvičky ve svých řadách”. Ovšem Žižka to nezabalil, opevnil se se svým lidem na okraji Prahy “na hoře Vítkově”, upoutal ke svému stanovišti nepřátelské síly a po urputném boji je nejen odrazil, ale následně “na špitálském poli” dole u Vltavy rozdrtil a donutil k útěku. Ano, Praha měla tedy díky Žižkovi vyhráno, ale co ty “pražské měšťácké korouhvičky”? Ty hned “chytly správný vítr” a bijíc se v prsa opět zahořeli husitstvím ...

   V dobách moderních se pro takové chování vžil jednak umírněnější název “korouhvička”, nebo lidovější označení “převlékač kabátu”, a tam kde důsledkem bylo i ohrožení života oběti titul “špína práskač”. A v naší zemi jsme od poloviny předešlého století po dnešek těch „kostýmových změn“ mohli zaregistrovat celou řadu. Po roce 1918, 1939, 1948. i 1989.  A v návaznosti na tom vždy pro celou společnost zanechali další „šmouhy na celospolečenském charakteru“. A někdy se ty „korouhvičky“ dokonce svými postoji chlubili.

NÁRODNÍ PROSPERITA