PREZIDENŠTÍ VELIKÁNI NA POHŘBU NÁRODNÍHO HRDINY CHYBĚLI !

     Ve věku 79 let zemřel v Praze ve čtvrtek dne 19.7.2010 Milan Paumer, člen odbojové skupiny bratří Mašínů, který se spolu s nimi v roce 1953 uprchl z nesvobody komunistického Československa na Západ. Pohřbu Milana Paumera se 4.8.2010 v Poděbradech zúčastnily stovky lidí. Očekával-li někdo, že se zúčastní některý z našich prezidentských velikánů, zmýlil se. Tisku jen stručně mluvčí prezidenta Klause oznámil : „Pan prezident se pohřbu nezúčastní." Nezúčastnil se ani ex-prezident Václav Havel, bývalý spolužák bratří Mašínů. Podle páně Havlovy osobní asistentky Ivany Reichlové se pan Havel nyní plně soustřeďuje na natáčení filmové verze své hry "Odcházení", takže se jiných akcí neúčastní.

     Členové odbojové skupiny bratří Mašínů byli už šestkrát za boj proti komunistické totalitě navrženi na udělení státního vyznamenání, ale to jim ani jeden z našich polistopadových prezidentů nikdy neudělil. Jak řekl pan senátor Štětina při příležitosti pohřbu Milana Paumera tisku : "Zemřel statečný člověk. Je velmi smutné, že jeho vlastní vlast ho nedokázala ocenit." Ano, jak se ukazuje, dík morální devastaci myšlení našich občanů, je naše společnost v názorech na protikomunistický odboj, a zejména na bratry Mašíny a jejich spolubojovníky, důkladně rozpolcena. Pro část naší společnosti jsou bratři Mašínové i dnes již zesnulý Milan Paumer vrahy, pro druhou část hrdiny.

     Na čí straně je však pravda ? Bude v této věci ta rozpolcenost našich národů věčná ? Myslím, že bude přežívat tak dlouho pokud bude naše politická elita udržovat naši veřejnost v historické nevědomosti ! Vždyť například o činnosti a osudech otce bratří Mašínů a o jeho odbojářských spolubojovníků z času 2. světové války dnes lidé vědí pramálo. A přitom pánové podplukovníci Josef Mašín a Josef Balabán, spolu se štábním kapitánem Václavem Morávkem, příslušníci zpravodajsky-sabotážní skupiny odbojové organizace Obrana národa, zaměřené na sběr zpravodajských informací, přípravu a provádění sabotážních a diverzních akcí, která udržovala z okupovaného Protektorátu spojení s československou exilovou reprezentací v Londýně, mnohokrát dokázali svými akcemi dohnat příslušníky pražského nacistického gestapa téměř k šílenství. Jejich odbojová trojka, které gestapo dalo krycí název "Tři králové", se v historii našeho protinacistického odboje stala doslova legendou !

     A byl to odboj český, národní ! V němž byli aktivně zapojeni  zejména demobilizovaní příslušníci naší bývalé československé armády, Sokolové, skauti a vlastenecky založení pedagogové, zdravotníci, živnostníci i dělníci ! Byl to odboj existující od samého počátku okupace naší země nacisty, to jest už v době kdy naši komunisté ještě na nějaký odboj proti okupantům ani nepomysleli, protože nacistické Německo přece mělo s jejich ideologickým vzorem Sovětským svazem mírovou smlouvu ! V čase kdy se naši komunisté , za příslib vyššího platu, doplněného zvláštními potravinovými lístky, dobrovolně hlásili do Říše na práci v německých zbrojovkách ! K odboji se naši komunisté vzepjali až teprve tehdy, když Adolf Hitler onu mírovou smlouvu hodil do koše a sověty nečekaně s celou armádou napadl ! Až teprve tehdy se na scéně objevil komunistický odboj spolu s hrdinným Juliem Fučíkem, o jehož hrdinství se dá úspěšně pochybovat !

     Nacisté dělali vše pro to, aby náš domácí odboj rozložili a rozbili. V žaludku jim leželi především zmínění "Tři králové". A bohužel i v našem národě se našlo dost kolaborantů, kteří byli za odměnu ochotni přispět gestapu k odhalení českých vlastenců. Tak se nacistům podařilo 22. dubna 1941 dopadnout podplukovníka Balabána, který byl při krátké přestřelce zraněn a zatčen. Přestože jej vyšetřovatelé při výslechu podrobili nelidskému mučení, své spolupracovníky neprozradil. Popraven byl 3. října 1941. Jako druhý byl 13. května 1941 zatčen podplukovník  Mašín, ve chvíli kdy právě zahajoval radiové vysílání do Londýna. I tento náš voják odbojář byl při výsleších mučen, ale ani on nic neprozradil a opakovaně se bezvýsledně ve věznici pokusil i o sebevraždu. Zemřel 30. června 1942 před popravčí četou na kobyliské střelnici. Poslední ze "Tří králů", štábní kapitán Morávek, který jako jediný z trojice zůstal na svobodě  a pokračoval v ilegální činnosti, byl gestapem 21. března 1942 dostižen v pražských Dejvicích poblíž Prašného mostu, kde byl při následné přestřelce zraněn a kde se, aby se nedostal gestapu do rukou, sám zastřelil.

     Po svém únorovém puči roku 1948 začali komunisté systematicky vymazávat z pamětí lidí vzpomínky na vše co bylo spjato s naším národním odbojem a bojem našich občanů proti nacistické hydře. A nejenom vymazávat. Systematicky začali likvidovat ty, kteří v tom boji stáli po boku západních spojenců a nenechali samozřejmě bez povšimnutí všechny, kteří nejevili ochotu přidat se k jejich rudé ideologii ! V obnovených koncentračních táborech se ocitaly tisíce lidí. Bývalí českoslovenští vojáci západní fronty, církevní hodnostáři, kněží, bratři církevních řádů i řádové sestry, příslušníci inteligence, živnostníci, zemědělci. Režim si tak zajišťoval levnou pracovní sílu pro své továrny a zejména pak pro těžbu uranu, který prakticky zadarmo dodával do země sovětů na výrobu "mír světa" zajišťujících bomb a raket ....... !

     Téměř čtyřicetileté vymývání mozků přineslo své ovoce. Každý, kdo se třeba jen slovem postavil proti socialistické ideologii našich komunistických kádrů, se v očích lidí stal nepřítelem. Natož pak jedinci, kteří se dokázali proti totalitnímu režimu postavit se zbraní v ruce, jakými byly bratři Mašínové a jejich přátelé. Mladí lidé, kteří se nedokázali s probíhající skrytou okupací smířit a rozhodli se jít po vzoru svých předků cestou odboje. Bratrům Mašínům se podařilo spolu s Milanem Paumerem uniknout do západního Berlína. Milan Paumer s vážným průstřelem břicha. Ale přežil to a spolu s oběma bratry se dostal do  USA, kde se  tři  přihlásili do americké armády s cílem pokračovat v boji proti komunismu. Další dva členové skupinky, Václav Švéda a Zbyněk Janata,  však takové štěstí neměli. Při pokusu dostat se na západ byli v sovětské zóně Německa dopadeni, vydáni do Československa a zde popraveni.

     Jed totalitní komunistické ideologie v mnohých žil dál i po "sametové revoluci", která byla jen zpackaným dílem nevyrovnaných intelektuálů, žijících v iluzích o ničím a nikým neomezovaných svobodách pro všechny a tedy i pro komunisty. Což dokonale dokázali využít potomci našich bývalých nomenklaturních kádrů, z nichž mnozí přijali v skoro živelné a jen pramálo státem kontrolované privatizaci roli nových nadějných "kapitánů průmyslu". A právě z jejich řad se mnozí, kteří "prohlédli" a odložili své "stranické rudé knížky", nenápadně přesunuli do nových politických stran a tam přidali k bojovníkům za demokracii. Ti logicky nijak netoužili po tom, aby se veřejnost nějak hlouběji zabývala minulostí. Aby náhodou nevyplavalo na povrch něco, co by na jejich charakteru zanechalo nějakou větší šmouhu. Aby do veřejnosti neprosákly nějaké kompromitující informace o činnosti jejich rodin za totality.

     Zkrátka nově vytvořená politická elita pramálo toužila po tom, aby se lidé začali zabývat minulostí. Proto také dělala vše pro to, aby lidé upnuli své zraky k budoucnosti. Sama známá "post-sametová téze" o tom, že každý se musí starat především o sebe a o to jak chce žít, lidi k tomu vedla. V takové atmosféře nebylo místo pro vzpomínky na nějaké válečné a poválečné hrdiny našich národů. Vždyť většina z nich již nežila, mnozí z nich sice válku přežili, ale už nepřežili otročinu v komunistických lágrech u uranových dolů. A těm přeživším dala nová politická elita zřetelně najevo, že nejlépe udělají, když zůstanou v zasloužilém důchodu a politickou práci ponechají těm mladším. Tedy generaci odchované komunistickým režimem !

     Nikdo se tedy nemůže divit, že naši prezidentští velikáni neuznali za potřebné vzdát hold jednomu z těch, kteří si název hrdina národa skutečně zaslouží. Co kdyby si účastí na takovém pohřbu proti sobě nežádoucím způsobem naladili levicově smýšlející část veřejnosti ?

     Ovšem špičkoví představitelé našeho politického panoptika, paní předsedkyně poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, předseda senátu Přemysl Sobotka, premiér Petr Nečas, vicepremiéři Karel Schwarzenberg a Radek John, i ministr obrany Alexandr Vondra, si nenechali  příležitost při níž mohli ukázat svoji flexibilitu a vstřícnost ujít. Že nikdo z nich se nedokázal v minulosti postavit za to, aby bratrům Mašínům byly vymazány tzv. "zbytkové tresty" udělené komunistickým režimem, na základě kterých by mohli být při návštěvě své vlastní rodné země ještě dnes zadrženi, to přece málokdo ví.

     Závěrem musíme říci jen to, že kdyby se po válce našla mezi našimi občany jen čtvrtina takových odvážlivců, mezi jaké patřili bratři Mašínové a jejich přátelé, nemuseli se možná komunisté k moci dostat. Vždyť se mezi nimiž se skrývali mnozí kolaboranti z doby okupace a  lidé to věděli, takže tu doma si zas tak moc pevně komunisté nestáli. Sice se z Moskvy vrátili s hotovým "Košickým vládním programem", který nás předurčoval do sféry Sovětského svazu a také si hned obsadili tzv. "silová ministerstva", ale to nemuselo znamenat, že to muselo dopadnout tak, jak to dopadlo.

/ Základní materiál Národní prosperity - srpen 2010 /