PRAVDA SE TĚŽKO HLEDÁ A JEŠTĚ HŮŘ ZVEŘEJŇUJE

   Od “mnichovské zrady” již uplynulo dlouhých 80 let. Valné většině našich občanů však už pojmy “mnichovská dohoda”, nebo “mnichovská zrada” mnoho neříkají. Dnes lidé mají jiné starosti než vracet se někam do pro ně už dávné historie. Což se samozřejmě hodí do krámu některým politikům, a samozřejmě též zdejším “mediálním expertům”, zejména těm, kteří dík své vlastní neznalosti dějin světových, rádi uplatní před veřejností svoji neexistující historickou vzdělanost plejádami vhodně upravených historických vzpomínek podle toho ke kterému politickému směru patří. A vyskytne-li se jedinec, který si dá práci a z historických pramenů vytáhne k danému tématu nějaká fakta, jen málokdy se mu podaří s nimi vyjít před veřejnost. Vždy někomu budou vadit …

   Jelikož se nepokládáme ani za experty přes historii našeho národa, jako některé naše mediální hvězdy, ani nemáme přístup k reálným historickým pramenům, rozhodli jsme se jednomu takovému historickému poctivci otevřít prostor na naší stránce. Je jím česká spisovatelka  paní Lenka Procházková, která si tu práci dala, a z historických archivů reálné pravdy o “mnichovské zradě” vytěžila, aby pak s nimi pak vystoupila v Praze dne 30. září 2018 na veřejné demonstraci k výročí Mnichova. A my pro vás budeme z její řeči citovat nejdůležitější části.

   V úvodu paní spisovatelka řekla: “Založení první republiky bylo těžce získanou trofejí ve štafetovém běhu, který trval po mnoho generací. Naši předkové, kteří před sto lety vběhli do cílové rovinky, však dobře věděli, že nesmí usnout na vavřínech, neboť i vítězný věnec lze rozdrobit k ochucení cizí polévky. Jako bobkové listy. Proti hltavosti souseda se však spojenecké smlouvy s přespolními ukázaly jako bezzubá pojistka. Odvolaná mobilizace více než milionu odhodlaných a dobře vyzbrojených mužů a následná kapitulace vytvořily trauma podobně hluboké jako kdysi Bílá hora ale v trpkosti odlišné. Zrada má jinou příchuť než porážka v bitvě.

   Přijetí rozsudku bez boje přesto mnozí dodnes vnímají jako nečestnou kapitulaci. Ve skutečnosti za „nás“ tu kapitulaci podepsali jiní, když porušili mezinárodní právo i smlouvy a pod záminkou, že zachraňují mír v Evropě si prodloužili čas na vyzbrojení pro válku. Lež o porušování lidských práv českých Němců o jejichž „útlaku“ věděli posuzovatelé jen to, co Henlein na pokyn Hitlera vykřikoval, nás připravila o třetinu území včetně opevnění. Československo přestalo být obranyschopné a o půl roku později se torzo někdejšího demokratického státu v srdci Evropy rozlomilo na dva ostatky podřízené říšské moci. To jsou známá historická fakta, která ani rozmlžováním nezmizí.”

   A potom pak paní Lenka Procházková pro vysvětlení ještě dodala : “Kromě vnějších hranic státu však existují i vnitřní hranice, které si každý národ vytváří a jimiž udržuje svou identitu a existenci. K obraně této vnitřní, nebo chcete-li duchovní tvrze, se v českých dějinách vždycky našlo dost lidí, mužů i žen na slovo vzatých, kteří odmítli kapitulovat před cizími převýchovnými vlivy a drželi obleženou baštu pro své následníky. Vždy se ale našlo i dost defétistů či přímo kolaborantů. Tento vnitřní boj o charakter národa probíhá napříč časem až do současnosti.

   V období druhé republiky uvolnil kolaborantům cestu právě ten čtyřstránkový rozsudek z Mnichova. I když věděli, že porušuje mezinárodní právo a naši ústavu, přijali jej a podřídili mu své činy i zločiny. Dnes to má opačnou chronologii. Naši současní zpochybňovači práva českého státu na suverenitu zrazují národní zájmy už v předstihu a tím sami umetávají cestu k říšskému diktátu. Netýká se to jen politiků, kteří nás zastupují, ale i těch, které nikdo nevolil, a přesto zastupují něčí zájmy. Devótní tón mainstreamových médií působí, jakoby v zemi byla okupační vojska. Ze škol mizí portréty demokraticky zvoleného prezidenta. Umělci dobrovolně vyhlašují své závazky k říši a místo lvíčka se prezentují červenou kartou nebo trenýrkami na klopě, aby zviditelnili, že patří k páté koloně a neuznávají demokratické principy. Takto označkovaných je zatím menšina.

   Ovšem rybí oko „veřejnoprávní“ televize slzí dojetím. Kdo přejímá obraz světa a domova podle předvýběru ČT a ČRo, musí mít pocit, že trenýrkáři a vítači cosi podstatného statečně zachraňují. Podobný způsob lidové osvěty zvolil i pan Moravec, čímž myslím Emanuela, toho protektorátního ministra. Ten taky burcoval mládež ke startu za Novou Evropu, pod skvělým vedením Říše. Kontroloval protektorátní tisk, naháněl umělce do jednoho šiku a spolu s nimi se pokoušel převychovat národ. A jaký to býval předtím vlastenec! Vždyť právě on chtěl držet hranice do posledního muže a poslední kulky. A když nám po mnichovském rozsudku zbyly jen ty vnitřní hranice, udržení té duchovní tvrze, pan Moravec držel s Němci. Když prohráli, tu poslední kulku si vpálil do hlavy, po vzoru svého Vůdce.”

   Ale současný zápas o duše mladých, ale nejenom mladých lidí, je podle paní Lenky Procházkové veden důmyslněji. A dále autorku citujeme : “Protože na přípravy byl delší čas., takže si obránci vnitřních hranic ani nevšimli, že zdi naší pevnosti se vlivem propagandy poznenáhlu drolí. Až teď, když se nám ta bašta rozpadá před očima, se začínáme svolávat a domlouvat, co s tím. A začínáme počítat, s kým můžeme počítat. Mladí, až na výjimky, naše obavy nechápou. Jsou pro Evropu bez hranic, bez národů a bez tradic. Až vymřeme, budou ji mít. Jenomže my jsme pořád ještě tady. Možná stihneme vychovat vnuky. V muže a ženy na slovo vzaté, kteří nebudou stiženi křivicí ani ztrátou paměti.

   Mnichovské trauma nepřebolí tím, že budeme potomky odsunutých Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a znovu věřit v dobré úmysly krajty škrtiče. Dnešní diktát sice zní z Bruselu, ale to je jen převodovka. Malý národ žijící na křižovatce vlivů musí mít širší rozhled, než ten, který je mu vnucován. K rozhledu patří i poučení z minulých omylů. Když nás zklamali někdejší spojenci a předhodili Československou republiku jako kostičku vyhrožujícímu hltavci, není moudré opakovat tu chybu znovu a spoléhat se na dnešní spojence z NATO. A nelze opomenout, že Achillovou patou první republiky byly národnostní menšiny, což byla záminka k mnichovskému rozsudku, ve jménu lidských práv.”

   A na závěr paní spisovatelka dodává : “Letos v prosinci proběhne v marockém Marrákeši konference o přijetí globálního paktu OSN, který legalizuje ilegální migraci. Ve jménu lidských práv se tak i právo šaría může stát v Evropě zákonem, o jehož lidskosti se přesvědčíme sami. Konference v Marrákeši tedy nezachraňuje mír ani právo národů na sebeurčení, stejně jako je před osmdesáti lety nezachránila zrada v Mnichově. Tentokrát však naši političtí reprezentanti nebudou na rozsudek potupně čekat za dveřmi. Jsou přizváni, aby zradu národa osobně signovali. A my máme už jen několik týdnů na to, abychom se zmobilizovali a přiměli je sudbu odmítnout. Povyk páté kolony přestane být slyšet, když se o slovo přihlásí občané – jinak řečeno národ. Nadcházející volby je proto nutné vnímat jako referendum o suverenitě našeho státu. Možná je to poslední příležitost, kdy můžeme demokratickým hlasováním vyjádřit svůj odpor ke kapitulaci.”

   Co lze k projevu paní Lenky Procházkové ještě dodat ? Snad už jen to, že my starší, sedmdesátníci a osmdesátníci, kteří ten Mnichov a to co po něm následovalo ještě díky svým rodičům pamatujeme, musíme dát paní spisovatelce za pravdu. Však proto její projev zveřejňujeme na naší stránce, aby se její slova dostala i k těm mladším.

NÁRODNÍ PROSPERITA