Osud a svědectví českého vlastence

Věkem už nemám daleko ke stovce. Jsem potomkem třetího pokolení v Boha věřících vlasteneckých předků, kteří za nadvlády Vídně, za poroby našeho národa v roce 1870 emigrovali z Čech do carského Ruska a usadili se natrvalo v obci Kupičov u Kovelu na Volyni, kde jim carské úřady nabídly pozemky. Tam se narodili moji rodiče, ale i přesto, že žili v cizím prostředí, nikdy se neodnárodnili a zachovali si své češství i naši křesťanskou víru. V tomto duchu jsem posléze byl vychován i já.
 
 

     Můj otec sloužil za prvé světové války jako dobrovolník v České družině a bojoval tak i za svobodu rodné vlasti svých rodičů a prarodičů. V bitvě u Zborova byl tak těžce raněn, že po návratu domů ke své rodině po devíti letech churavění v roce 1943 zesnul a odešel na věčnost. V té době již v Evropě zuřila další světová válka a tak se jeho pohřeb odbýval pod dozorem ozbrojené hlídky.

       Od otce jsem se postupně ještě za jeho života dozvídal mnohé pravdy o bolševických zvěrstvech, páchaných na nevinných lidech, i o utrpení novodobých sovětských otroků, zmírajících za nelidských podmínek v koncentračních táborech a žalářích na Sibiři. Když jsem se pak později dozvěděl, že v rodné zemi mých předků se do popředí začala drát česká komunistická strana, dovedlo mne to k tomu, že jsem již v roce 1932 zaslal do redakce brněnského časopisu "Selka" článek o hladomorech sovětských otroků, v němž jsem varoval naše lidi před hrozbou bolševické lůzy, vedené zloduchy Gottwaldem, Zápotockým a dalšími. Článek mi tam sice v plném znění vyšel, ale zřejmě se s ním seznámil jen malý okruh čtenářů a mnozí tomu mému varování asi ani moc nevěřili.

     Doma na Volyni a v polském Lublinu jsem vyráběl a lidem rozdával protimarxistické letáky a zas varoval před nebezpečím vyvěrajícím se ze Sovětského svazu, jehož cílem zjevně bylo ovládnutí celé Evropy. A když si Stalin s Hitlerem ve vzájemné shodě rozdělili porobené Polsko, i já jsem se osobně "seznámil" se sovětským žalářem i otrockou prací. 

     Protože jsem posléze za války na Volyni poznal řádění německých barbarů, vyprovokovalo mne to k založení místního protinacistického hnutí "ANO - Národní obrana". Za následné sovětské krutovlády na Volyni, když přes Volyň z německého protektorátu prchali čeští vlastenečtí vojáci, zejména letci, s cílem dostat se oklikou do Anglie, nacházeli tito uprchlíci v naší obci nejen útulek, ale i veškerou hmotnou podporu. U poručíka Fládra, který přesuny českých utečenců organizoval, jsem se posléze přihlásil i já, s úmyslem dostat se též do Anglie a odtamtud bojovat za osvobození vlasti, ale to nevyšlo. Až před koncem války se mi konečně naskytla příležitost zasáhnout do dění. V roce 1944, když se začala formovat pod velením plk. Ludvíka Svobody československá jednotka, jsem se jako dobrovolník se souhlasem sovětských úřadů do ní dostal i já. S touto jednotkou jsem potom jako dělostřelec bojoval za svobodu vlasti svých předků až do konce války.

     Po válce jsem zůstal v Československu. Už jsem neměl kam se vrátit. Z mé rodiny už na Volyni nežil nikdo. Všichni zahynuli rukama sovětů ! Tak jsem zůstal jako důstojník v obnovované československé armádě. Ale i v této už tehdy přebírali nadvládu komunisté a tak mne, ještě před rokem 1948, pro mé protibolševické názory z armády vysypali. Takže jsem si, chtěl-li jsem se nějak uživit, otevřel na Litoměřicku malý obchůdek s koloniálním zbožím. A aby otcovy i mé vzpomínky zůstaly zachovány, začal jsem je zapisovat. A posléze jsem ze vzpomínek na vše, co jsem prožil za války a z osobních krutých zkušeností se sověty sestavil malou knížku a dal ji do litoměřické tiskárny k vytištění. Ale toho se bohužel domákli hned po únoru 1948 místní komunisté, můj malý obchůdek mi znárodnili a sazbu té mé knížečky ihned nechali v tiskárně rozmetat !

     Samozřejmě na Litoměřicku, kde mne lidé znali, jsem dál zůstat nesměl. Byl jsem „přesměrován“ do Aše, kde jsem dostal práci v pekárně. Samozřejmě i nadále jsem byl pod dohledem komunistů. A pak jsem se postupně dozvídal, že někteří moji přátelé z války, smýšlející stejně jako já, mizí v komunistických kriminálech. Což mne dohnalo k tomu, že jsem jednoho dne roku 1950 využil příležitosti a utekl přes hranice do Bavorska. Kde jsem byl polapen a souzen americkým okupačním soudem za nelegální přechod hranic. Ale odsouzen jsem byl do vězení v Hoffu jen na krátký čas. Po propuštění z tohoto vězení, které oproti těm sovětským bylo přímo královské, jsem emigroval do USA, kde jsem se usadil v New Yorku. Pracoval jsem v různých profesích, někdy až 60 hodin týdně, zkrátka snažil jsem si vybudovat nějaké solidní základy pro život. Ale ani při tom všem shonu jsem nezapomenul na svou vlast, úpící pod nadvládou komunistické smečky. Zjistil jsem, že čeští američtí starousedlíci mnoho o zrádnosti bolševických režimů nevědí a že jim také chybí česky tištěná česká literatura a proto jsem si, jakmile jsem se trochu finančně zmohl, založil české vydavatelství "Hlas - Voice", v němž jsem vydával české knihy i hudebniny a také různé tisky, v nichž jsem čtenáře alespoň ve stručnosti informoval o zrůdnosti rudého režimu. Logicky jsem se také ihned aktivně zapojil do "Třetího odboje".

     Jakmile jsem se pak dozvěděl o pádu komunistického režimu v našem Československu, ihned jsem byl rozhodnut vrátit se do vlasti svých předků. Abych už ten konec života dožil doma mezi svými. Ale i zde, stejně jako předtím v Americe, se našli lidé, kterým je můj antikomunismus zřejmě trnem v oku. I zde narážím na pomluvy a vyhrůžky. A když dnes vidím co se děje v naší společnosti a zejména v politice, jak ex-komunisté a jejich potomci se zabydleli všude, kde se rozhoduje o přítomnosti i budoucnosti a jak se naše země stává kořistí různých cizorodých spekulantů a vyžírků, je mi z toho nanic. Rozbujela se tu lavinovitě korupce a podvody i krádeže jsou už běžnou záležitostí. Dočkali jsme se i vraždění na objednávku a mafiánství, žene se sem k nám kdejaká cizorodá sebranka, narůstá konzumace drog a homosexuální vztahy se dočkaly již i oficiální podpory nejvyšších politických kruhů. To vše je jen výsledek novými politiky zavedeného přehnaného liberalismu, z něhož se stala nová společenská linie, která vede jen k rozvratu a úpadku celé společnosti. Z vlastenectví se dík názorům našich nejvyšších stává nejen jakýsi nemrav, ale někdy i doslova zločin ! Víra v Boha je pokládána za přežitek a za cosi, co člověka jen brzdí v rozvoji. Nad tím mi rozum zůstává stát !

     Díky zapojení naší země do Evropské unie se k nám teď hrne kdekdo, ale málokdo proto, aby tu vytvořil něco, co naší zemi bude nejen nyní, ale i v budoucnu ku prospěchu. Za vším stojí hlad po co nejsnadnější kořisti ! A nevyjde-li jim to hned, jdou zas jinam a nám tu nechávají jenom trosky a dluhy. Samozřejmě převážná část zisků velkých nadnárodních společností, které se zmocnily našich největších podniků, také mizí za hranicemi naší země.

            Spolu s tím se k nám též natáhly hordy odvěkých zaostalých kočovníků, které teď jen tyjí na našem blahosklonném sociálním systému. Který sice nemá dost prostředků na to, aby zvýšil důchody našim seniorům, ale dost na to, aby velkoryse živil houfy práceschopných nemakačenků a jejich mnohačlenných rodin, ze kterých už mají normální lidé pro jejich vulgaritu a necivilizovanost strach.

     Na většinu našich spoluobčanů již také začínají doléhat obavy z toho, co nám přinese celosvětová ekonomická krize. Vždyť ke hranici chudoby již se pomalu začíná klesat podstatná část naší populace. Zdražuje kdeco, ale příjmy stagnují, nebo reálně i klesají. Spousty lidí přicházejí díky krachům firem o zaměstnání, ale vláda dělá, jakoby se nic moc nedělo. I když je již dnes každému jasné, že viníky těch krachů jsou především novodobí odborně neschopní manažeři oněch krachujících firem, které více než péče o podnik zajímaly jejich vlastní nebetyčné platy a prebendy! Samozřejmě ze všeho toho se teď otevřeně raduje našimi novými politiky "pietně uchovaná" komunistická strana, jejíž klan bývalých "nomenklaturních opor" dnes stojí za řadou mnohých našich, teď už soukromých podniků. Což je jeden z nejzhoubnějších výsledků polistopadové privatizace řízené tehdy dnešním naším prezidentem !

     Často se ptám sám sebe, jak je to možné, že se lidé proti takovým způsobům nepostaví. Vždyť těch, kterým takový stav vyhovuje, je zjevně menšina. Posedl snad lidi nový "totalitní strach před mocí" ? Možné to je. Vždyť naše vládnoucí politická elita, ochotně a poslušně přikyvující bruselskému velkopanstvu, se dnes chová pomalu hůře, než bývalá nomenklaturní elita komunistická. Vůči obyčejným občanům určitě. Vždyť ty, kteří se hlásí k vlastenectví, vládnoucí kruhy lživě prohlašují za pochybné extrémisty, s nimiž je nutno zatočit a pořádají-li své řádně ohlášené shromáždění k nějakému významnému výročí naší vlasti, vláda na ně pošle policejní těžkooděnce !

     Co ale bude s našimi národy dál ? Necháme se utopit v kalu modernistického světoběžnictví současných fanatických liberálů, kteří nemají daleko k anarchismu ? Nebo se už konečně vzepneme, vrátíme se k morálce civilizovaného člověka, rozumnému vlastenectví a naší tradiční víře v Boha ? Jen v tom je naše záchrana !

Josef  V. Toman - Tománek,
československý legionář a exulant
nejstarší příznivec strany Národní prosperita.