NÁZORY LENKY PROCHÁZKOVÉ NA SOUČASNOST

   Na úvod, než začneme názory paní Lenky Procházkové citovat, nám dovolte osvětlit proč jsme se rozhodli její slova přenést na naši stránku. Důvod byl prostý. Paní Procházková je jednou z mála poctivých signatářů Charty 77, a solidní spisovatelkou, která se dokázala postavit i proti svým disidentským přátelům svým věcně zdůvodněným a přesvědčivým nesouhlasem s průběhem církevních restitucí. A i její pohled na minulost i současnost rovněž věcnost nepostrádá.

Citace autorčina textu :

   “Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro soudržnost a lidskou slušnost.”

   Dále pak říká : “Lidem, kteří v dětství či mládí prožili rozčarování z Mnichovské zrady západních spojenců a pak válku, Heydrichiádu, nelze vyčítat, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů. Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr, plný energie. Občas jsem zvána na přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes neznají základní fakta z novodobých dějin své země, natož z dějin světových.

   Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen svou kulturou a vzdělaností. Pokud na tuto tradici zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními seriály?

   Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem. Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet. Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu, že česká státnost po sto letech skončí? Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje.”

   A pak se autorka obrací k nedávné minulosti republiky po roce 1989 : “A jak to probíhalo ? Rozdělení republiky byl první krok. Pak přišlo předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy pozemkové reformy, ale přesto proběhlo. Samostatná zahraniční politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco dělat pro národní zájmy. A média ho za to cupují, Devastace školství pokračuje, o průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k dovršení je zrušení Benešovo dekretů a uzavření konkordátu s Vatikánem …

   Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A zatím se čas nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou lidé atakováni nepřetržitým proudem informací. Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. Přesto si namlouváme, že jsme “in”.

   Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž. Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi.

Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil historický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze osobnost V. Havla může být zárukou, že se stát udrží celistvý. A Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa měli jiné plány. Jakou roli v těch plánech sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější.

   Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve strachu, co bude zítra. A zítra může být i válka. Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské koncerny v to doufají.

Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat. Tak se probuďme, je za minutu dvanáct !”

Lenka Procházková