NÁROD ? ? … SPÍŠE „PRONÁROD“ ! !

   Nakolik z našeho oficiálního slovníku téměř vymizela slova „vlast“ a „vlastenectví“, která jsou vládnoucí elitou považována za určitý symptom nežádoucího extremismu, tak slova „národ“ či „národní“ v něm přece jen zůstala. A objevují se dokonce jak ve slovníku politiků liberálně levicového ražení, tak ve slovníku konzervativní pravice. Ale stavět naši současnou společnost na nějakém většinovém národním uskupení už dávno nelze. Nejen proto, že za poslední dvacetiletí se k nám díky cizorodé migraci nahrnuly početně dosti významné skupiny různých národností, ale zejména proto, že po dlouhých desetiletích „moskevského nevolnictví“, stavějícího na principech mezinárodního internacionalismu světové levice, příslušníci našich národů ztratili už k naší vlasti ten pevný vztah, jaký mívali naši dědové a všemu tomu dala korunu nakonec ještě „evropanská světovost“, která nás jako nějaká plíseň začala prorůstat po listopadu 1989! 

   A co tedy, objektivně vzato, jako společnost žijící v historické území zemí českých, skutečně dnes jsme? O nějakém jednotném národě se mluvit dá jen těžko. O to již se postarali politici silnějších stran, brojících proti sobě věčně nejen na parlamentní půdě, ale hlavně v mediích za pomoci zkorumpovaných komentátorů, oslovujících s neobjektivní zaujatostí širší veřejnost s jediným cílem – strhnout k určité straně co největší počet voličů, kteří jí ve volbách zajistí příští mocenské postavení na další 4 roky. Že to je boj, ve kterém jakékoliv etika nemá místo a kde prim naplno hrají lživé sliby o zářné budoucnosti, již daná straně lidem přinese, o tom není pochyb. Ale pozor, nemylte se. V tomto smyslu není mezi stranami usilujícími o moc rozdílu. I když jejich předáci dokáží plamenně mluvit o svých snahách po vzájemné spolupráci ve prospěch naší země, jakmile dojde na věc, je po shodě. A lidé, voliči? I ti se díky tomu co zde ony silnější strany předvádějí, také rozčlenili do různých stranických „fan-klubů“ mezi kterými to také před volbami přímo vře. Nakolik po listopadu 1989 lidé jásali, že heslo „strana a vláda“ zapadne v zapomenutí, dnes lze říci, že opět platí. Jenomže teď v množném čísle. A první místo v celospolečenském měřítku nezaujímají zájmy naší země, ale zájmy právě vládnoucích i opozičních stran! Nemalý kus viny ovšem na tom mají i občané – voliči. Kteří dokáží po 4 roky skuhrat a kritizovat ty, kteří právě vládnou, ale pak ve volbách jim stejně dají svůj hlas znovu!  

A JAKÉ EXISTUJE ŘEŠENÍ ?

   Dokud budeme trpně přijímat vše, do čehož nás zatahuje Evropská unie a naše zaprodaná politická elita, nikdy se z toho současného marastu nevyhrabeme. Budou-li dál pro naše politiky prvořadé jejich stranické zájmy a lokajské poklonkování kdekomu kdo jim něco málo přihodí do jejich kapes, budou to pořád jen ostatní občané, kdo na ně bude doplácet.

   Řešení by tedy bylo jediné: Stát se opětovně suverénní zemí, v níž budeme o sobě rozhodovat sami, bez cizího diktátu. A s ostatními zeměmi žít v přátelství jak rovný s rovnými. A zároveň přejít od současné pokroucené zastupitelské demokracie k demokracii přímé, zaručující rovnost všech. K tomu ale dospějeme jen tehdy, když už konečně dáme svoji důvěru těm, kteří se otevřeně přihlásí k národnímu vlastenectví, které dnešní politická elita opovržlivě řadí mezi nežádoucí extrémy. Ale pro naši zemi je to cesta vedoucí k záchraně našich národů před nihilismem novodobých pomatenců.

/drk/