CHYBĚJÍ NÁM STÁTNÍCI !

   Začnu trochu neobvykle. S kouskem trpkého humoru, připomínajícího skutečnou příhodu, která se odehrála v časech hluboké totality na jedné pražské Vysoké škole. Kde do pracovny jednoho důstojného pana profesora, který tam právě s pány docenty a asistenty probíral organizační přípravu na studentské obhajoby diplomových prací, bez zaklepání vtrhl všemocný soudruh z "oddělení zvláštních úkolů", rozhlédl se po místnosti a na onoho překvapeného pana profesora vyhrkl svým typickým žargonem podivnou otázku: „Máte státnícy ?“ ..... a zase vypadl pryč. Aby se za chvíli vrátil s dvěma obrazy. S obrazem tehdejšího našeho prezidenta a obrazem nejvyššího představitele země sovětů! Oba hodil před pana profesora na stůl, důrazně připomenul „koukejte si tydle státnícy hned pověsit, je vás na to tady až dost, přijdu si to prověřit“ a vyrazil někam za „další kořistí“.

   To byla vzpomínka z dávných časů, kdy nám tu podle pokynů a také mnohdy podle svých často dosti omezených mentálních schopností, příslušníci našich komunistických nomenklatur, tedy politici! Kteří by na to, aby byli nazváni státníky, nedosáhli ani, kdyby stáli na vrcholku nejvyššího hasičského žebříku. Dá se říci, že skutečné státníky jsme tu od konce první republiky neviděli. A jak jsme na tom nyní? Vše ukazuje na to, že skoro ještě hůř než za té totality !

   Za té si sice nomenklaturní soudruzi přisvojovali určité výsady a výhody, ale jenom podle hesla „Všeho s mírou!“ Pravdou je také, že v organizační a řídící činnosti, jak v řízení státu, stejně jako v ekonomice i všech dalších oblastech, příliš nevynikali, ale uměli si to zařídit. Vrcholnou funkci vždycky držel nějaký dobře prověřený a stranou schválený kádr, kterému jako kvalifikace stačila stranická legitimace. A do rozhodujících výkonných funkcí si dosadili skutečné odborníky, třeba i bez stranické příslušnosti. Ty si už dokázali „uhlídat“.

   Ale ta dnešní vládnoucí sestava? Od začátku roku 1990 se k moci prodrali lidé, kteří se „proslavili“ jenom svým „protikomunistickým zápalem“, začasto jen hraným a zakrývajícím jejich skutečnou vlastní minulost a po pravdě u většiny z nich nevalnými odbornými schopnostmi. Těmi vynikali jen v oblasti „partajnického pletichaření“, kde „všehoschopnost“ a osobní hrabivost byly, a jsou (!), tím hlavním předpokladem. A ti, kteří se po listopadu 1989 v politice vyšplhali, díky svým schopnostem podat veřejnosti populisticky polopravdu i vyslovenou lež jako dokonalou pravdu, až do pozic nejvyšších a kteří tak rádi kritizovali předlistopadový systém „vlády jedné strany“, sami znovu vyzdvihli stranickost vládního systému na samý vrchol. Jen místo jedné strany jsme tu náhle měli „velkých stran“ celý přehršel. A ačkoli se mezi sebou neshodovaly ideologicky, když šlo o výnosná mocenská koryta, to hned byly, a jsou (!), zajedno! A mluvit o jejich morálních kvalitách je u většiny z nich stejně bezpředmětné, jako patentovat si na úřadě „perpetuum mobile“! 

   Řekneme-li, že tu v té naší nešťastné zemi něco nepěkně zapáchá, tak bezpochyby ten táhne především ze sekretariátů a politických grémií „pach, schopný soutěžit úspěšně s merkaptany, i když naštěstí jen virtuálně, se velkých stran“ a kde už jenom ten název cosi nepěkně zapáchajícího připomíná, nebudeme daleko od pravdy. A současné dění uvnitř naší vládní „koalice" to potvrzuje.  

   Ano, jak je uvedeno v titulku, chybějí nám státníci! Zato pochybných prospěchářských politiků máme přemíru. A budeme-li je tupohlavě volit znovu a znovu, nikdy se lepších časů nedočkáme!

/drk/

Malá poznámka : Pro úvodní grafiku jsem zvolil zdánlivě nesouvisející obrázek učitele. Ve vztahu k prvnímu odstavci. Ale i jinak to má k textu blízký vztah. Na tabuli je vzorec nejsmrdutější látky - merkaptanu !