AMERICKÉ MÝTY EXPANDUJÍ

   V posledním desetiletí začaly otravovat politické ovzduší USA zvláštní “mýty”, které nechutným způsobem zasahovaly destruktivně do politického dění. Ty mýty, které šířila především média, a proti kterým byla a je jen velice obtížná obrana, rychle zaplavily celou tamní společnost. A všechny měly jedno společné. Témata, jejichž základem byla obvinění nějakého úspěšného a významného politika ze sexuálního obtěžování, nebo dokonce znásilnění, vznesené nějakou veřejnosti známější Američankou. Cílem přitom vždy bylo před veřejnosti zneuctění obviněného jedince a jeho zbrzdění v politickém vzestupu. A při tamní “společenské nevycválanosti” mnohobarevného amerického lidu, bažícího po mediálních senzacích, to “skrytým iniciátorům mýtů” celkem vycházelo

   Postihlo to především současného prezidenta Spojených států Donalda Trumpa v době jeho předvolební kampaně a pak po zvolení, a hned několikrát. Když si po mnoha letech různé modelky a herečky začaly vzpomínat na to, jak je před lety Donald Trump poplácal po pozadí, anebo jim sáhl na koleno. Čehož ihned přeochotně samozřejmě využila “demokratická antirepublikánská strana” ve své volební kampani proti volbě Donalda Trumpa. A přímo klasickým příkladem takového mýtu je nedávné obvinění soudce Breta Kavanaugha, kandidujícího do Nejvyššího soudu Států, ze znásilnění, vzneseného po 38mi letech nepříliš známou, ale zřejmě velice emotivní jednapadesátiletou profesorkou psychologie, která ten “hnusný čin” podle médií zle nesla po předlouhá desetiletí v duši, aniž by se někomu svěřila. A opět, jak se zdá, se to veřejné vyhlášení paní profesorky výtečně hodilo do hry “demokratům”, kteří by nového republikánského soudce u Nejvyššího soudu neradi viděli.

   Naštěstí obviňovaní exponenti, za pomoci rozumných soudců, ta obvinění setřásli, v případě soudce Kavanaugha dokonce za pomoci FBI a Senátu USA, ale přes všechno na obviněných to z hlediska veřejnosti přece jen nějakou tu temnou šmouhu zanechalo. Nehledě k jejich následnému osobnímu znechucení. Ale, jak se zdá, i u nás doma se máme na co těšit. Neboť, jak je známo, Spojené státy a jejich “politické nástroje” jsou vzorem mnohým našim politikům, zejména těm, kteří se právě úspěšně vyžívají v opozici, a kteří rádi své zámořské vzory nadšeně kopírují. Jen témata budou ty zdejší mýty mít asi odlišná. Ne snad proto, že by se zde nenašla nějaká ochotná dáma, která by se za nějaký ten “jidášský groš” k takovému obvinění některého z úspěšnějších politiků odhodlala, ale protože oproti široké americké veřejnosti ta naše veřejnost zas tak snadno na podobný mýtus neskočí. Nanejvýš se zachechtá a mávne nad tím rukou. Ale pozor, jsou také jiná témata, která i u nás zabírají. Jedno z nich vychází z otázek točících se kolem majetkových vztahů politiků. Které ve společnosti, kde jsou jedinci kteří, podobně jako ten český vojín Švejk při kázání feldkuráta byl ochoten projevit i pláčem lítost, jenom aby udělal kazateli jako vyšší mocnosti radost, také něco podobného dokáží a jsou ochotni na politického soupeře se slzami v očích též snést přehršel “mýtických obvinění”. A v systému, v němž za nitky nenápadně, a často i zcela viditelně, tahá bruselská smečka evropských sjednotitelů, by to nebylo nic nemožného. Vždyť tady přece platí už několik desetiletí post-sametová hesla: “každý sám za sebe a na formu nekoukej” a “urvi co můžeš”. A politická korektnost a demokratická etika už dávno v naší zemi zanikly. Takže bacha na mýty ……. !