17. listopad 89 – Zmařená naděje

   Památný den, 17. listopadu 89 byl pátek. Bylo po půlnoci a seděli jsme s  přáteli ve střižně, kde jsme dokončovali dokumentární film z  Barum Rallye toho roku. Byla pořádně dramatická. A to jsme ještě netušili, co se událo na Národní třídě. Na Hlasu Ameriky, měli jsme ho puštěný, hlásili, že se v  Praze střetli studenti a je mnoho zraněných a dokonce nějaký mrtvý. Toho večera jsme už film nedodělali a trvalo nám to ještě pěkných pár dní.

   Hned druhý den jsem se vypravil do Prahy. Dostal jsem se na místo střetu, mluvil se spoustou rozrušených lidí, začali se ozývat první herci s  výzvami proti režimu. Dostal jsem se i do Laterny Magiky. A o něco později bylo založeno Občanské fórum. I u toho jsem byl a dostal doporučení, abych se podílel na založení fóra i v  našem městě.

   Tam, bylo to těsně po dvacátém listopadu, přesně si to již nepamatuji, se dalo dohromady několik lidí z  jednoho podniku, ale i dalších. A tak jsem se přidal. Jedna z  prvních schůzek, nově založeného Občanského fóra ve městě, se konala v  patře hotelu Černý kůň. Bylo nás tam tehdy kolem deseti. Jména nemají smysl, většina z  nich už dnes stejně lidem nic neřekne, protože na ty statečné a průkopníky se vždy velice rádo zapomíná. Nevím, koho z  nás napadlo podívat se z  okna na náměstí, stála tam dvě označená policejní auta a několik neoznačených. Když jsme se v  noci, hodně pozdě v  noci, rozjížděli domů, jedno z  těch neoznačených aut mne sledovalo. Dojel jsem domů, auto zastavilo, nikdo z  něj nevylezl, nikdo mne nezatkl, dozajista jsem s  tím počítal. U ostatních to bylo podobné.

   Začaly mítinky, srocení davů na náměstích, u nás to nebylo jiné, stejně jako generální stávka. Pak přišla mrazivá sobota a neděle a Letná. Po oba dny jsem tam nechyběl. Později jsem v  našem městském OF o této akci referoval. Podle doporučení jsme vytvořili koordinační centrum, tedy užší skupinu lidí, která připravovala všechny akce a sháněla materiály, na pravidelné, téměř každodenní schůze totiž chodilo ohromné množství lidí. Nebylo výjimečné, že do sálu pro tři sta lidí se jich namačkalo i pět set.

   Všichni jsme tehdy žili v  ohromné naději, v  naději, že se konečně v  zemi, spoutané čtyřicet let okovy bolševismu, nastolí řád, právo pro všechny, pořádek a především svoboda. Nedokáži ani spočítat, kolikrát jsem o tom mluvil, kolikrát jsem přesvědčoval lidi, že teď snad přijde to, čemu věřili naši dědové po vzniku republiky. A stejně, jako oni, mýlili jsme se i my.

   Zpočátku se přijímaly velice demokratické zákony, tvrdilo se, že už nikdy nebude v  zemi policejní zvůle, dopraváci se již budou starat jen o dopravu a nikoliv o bezuzdné stavění aut a vybíraní nesmyslných pokut. Začala snaha o zpřístupnění armády veřejnosti, o první reformu zdravotnictví a školství. To však bylo jen na začátku.

   První trhlina v  mém tehdejším přesvědčení nastala v  době, kdy prezident Václav Havel prosadil, jako premiéra komunistického autora pendrekového zákona Čalfu. Právě toho, kvůli jeho návrhu tohoto zákona, jsem byl zbit až do krve policajty, vojáky a milicí 21. srpna 1969 na Václaváku. Čekal jsem, a se mnou spousta dalších, kdy se začnou stíhat všichni komunističtí zločinci. Čekali jsme marně. Zavřeli pouze jednoho listopadového Kašpárka Štěpána. A šrouby se začaly přitahovat.

A ještě k  prezidentovi. Tehdy, na Václaváku, kde u stotisícihlavého davu vládla davová psychóza, jsme všichni čekali, že bude prezidentem prohlášen Waltr Komárek. Ale najednou se objevil Kocáb a vyřkl jméno Havel. Dav na chvíli oněměl, nikdo to nečekal, ale psychóza zafungovala. Někdo zakřičel, ať žije Havel, náš prezident, a sto tisíc ovcí se přidalo.

   Pak přišel Klaus a jeho parta a začala rozkrádat to, co generace před námi budovala. Podvod století – kuponová privatizace napomohla rozkrást majetek občanů země ve výši dvou bilionů korun. Skokově vše podražilo a lidé začali mít hluboko do kapsy, zato ti vyvolení si nakradli miliardy. Vždyť dnes už se veřejně píše, že Kellner je jen Klausův bílý kůň a 10,5 miliardy dolarů ve Švýcarsku je právě jeho.

   Banky svým přátelům a přátelům přátel bezhlavě půjčovaly, i když bylo zřejmé, že se úvěry nikdy nezaplatí. Není divu, že se téměř všechny banky ocitly na pokraji krachu. A stát, vedený šizuňky, nejdříve z  peněz daňových poplatníků uhradil všechny dluhy, aby pak banky prodal cizímu kapitálu za pakatel. A zisky pěkně plynou do zahraničí, náš stát z  nich nemá nic. A podobně to bylo s  fabrikami, ty, co by konkurovaly těm západním, například Poldovka, se řízeně zrušily, ty, které by mohly vynášet kupy peněz, se za drobné prodaly, například mladoboleslavská Škodovka.

   Bez toho, aby se nás, občanů této země, kdokoliv zeptal, se rozdělil stát. Zaplať Bůh, že bez krveprolití, jako tomu bylo v  Jugoslávii, nebo teď na Ukrajině. Aniž se nás kdokoliv zeptal, zavlekli nás do agresivního spolku USA, pod názvem NATO a nyní naši vojáci, doslova o nich platí, že jsou žoldáky, bojují a umírají za cizí zájmy, a to ještě za peníze našich daňových poplatníků.

   Pustily se k  nám nadnárodní obchodní řetězce v  takové míře, že máme na 1000 obyvatel nejvíce supermarketů v  celé Evropě, dopustili jsme, aby drobný prodej ovládla vietnamská mafie, samozřejmě neplatí žádné daně. Obalamutil se lid a vstoupili jsme do podvodného svazku EU, který z  nás vysává daleko více peněz, nežli nám poté milostivě, formou dotací, věnuje. A právě na rozkaz EU jsme si nechali zničit zemědělství. V  roce 89 jsme byli, dle statistik, z  celých 98 % potravinově soběstační, a to jsme ještě museli dodávat zadarmo do států RVHP. Dnes jsme soběstační pouze ze 13 %. I toto je statistika.

   Bezpečnost občanů na ulicích nikdy nebyla tak malá, jako je dnes, a bude hůř! Policie nevyšetřuje téměř nic, takže se na ni lidé už ani neobracejí, a to je i můj osobní příklad. Dopraváci zase jen buzerují řidiče, zastavují i ty, kteří se ničeho nedopustili a jen hledají, za co by jim mohli napařit pokuty, stejně jako za bolševiků. Navíc máme města a vesnice prošpikované kamerami, prý na zvýšení bezpečnosti, jenomže, i když kamery nějaký zločin vidí, tak je nikdo nesleduje, zato se šmírují lidé v  bytech a koupelnách, i o takové činnosti jsem kdysi psal.

   Důchodci, mimo několika výjimek, jsou pod hranicí chudoby, jsou nuceni mrznout, protože na více tepla prostě nemají, máme téměř šest set tisíc lidí bez práce, a to jsou jen ti registrovaní, jakmile v  určitém času neseženou práci, jsou z  evidence vyřazení a hozeni na bedra obcí a měst, které jim musejí vyplácet dávky v  hmotné nouzi. A už nikde nefigurují, nikoho nezajímají.

   Úroveň školství je neuvěřitelně nízká, děti a mladí lidé toho vědí a znají minimálně o polovinu méně, především chybí všeobecný rozhled a vzdělanost. Je to pochopitelné, hloupé národy se snáze zmanipulují a nechají se obírat, jako ovce, lehce ovládat.

   A dalo by se psát o dalších a dalších záležitostech, o kterých jsme před čtvrt stoletím ani netušili, že mohou existovat, například bezuzdné řádění právníků a exekutorů, to již nemá s  právem nic společného, jen to pouze loupení v  mezích nedokonalého zákona.

   A závěr? 17. listopad byl velkou nadějí pro národ, pro stát, pro lidi. A jako už tolikrát v  dějinách národa, se jednalo jenom o další ožebračení a o veliké peníze pro pár vyvolených, ti ostatní, jako vždy, ostrouhali a musejí krvavě platit. Dnes, po pětadvaceti letech, je už zcela zřejmé, že se tehdy vůbec nejednalo o revoluci řízenou disentem, ale o dlouho a pečlivě připravené převzetí moci za účelem vydrancování v  té době bohatého státu a dosazení předem pečlivě vybraných figurek.  Ke škodě nás, občanů.

Vladimír Kapal