17. listopad

   Datum vyvolávající chmurné vzpomínky. Pro ty starší je připomínkou demonstrace studentů proti nacistické okupaci dne 28. října 1939, v den výročí založení samostatného československého státu, při níž byl smrtelně postřelen student medicíny Jan Opletal, který následně přes veškeré snahy lékařů dne 11. listopadu zemřel. Jeho pohřbu se dne 15. listopadu zúčastnily tisíce studentů. Stal se z něho další demonstrační projev proti nacistické okupaci, na který nacisté na pokyn Adolfa Hitlera tvrdě zareagovali. Okamžitě uzavřeli všechny české vysoké školy, přední představitele vysokoškoláků pozatýkali a 9 z nich dne 17. listopadu 1939 popravili. Dalších 1200 českých studentů pak odvlekli do koncentračních táborů. Na paměť těchto nacistických zvěrstev byl v Londýně roku 1941 den 17. listopadu prohlášen za „Mezinárodním dnem studentstva“. 

   Pro mladší pak je připomínkou brutálního zásahu komunistické policie proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě, který vyvolal „Sametovou revoluci“. A proto je také rovněž jistým symbolem konce komunistické totality. Konce éry, kterou již v průběhu druhé světové války pod dohledem sovětů v Moskvě připravoval Klement Gottwald spolu se skalním jádrem našich komunistů. Éry, která začala únorem 1948 a oficiálně dnem 17. listopadu 1989 po šedesáti třech letech totality skončila.

    Byla to doba totalitní vlády Národní fronty, parafrázující demokracii, ale ve skutečnosti doba totality plně řízené byrem Ústředního výboru KSČ. Znamenala jak osobní nesvobodu jednotlivců, tak celospolečenský útlak, který naše občany držel od ostatního světa v izolaci. Příjemné to opravdu nebylo. Zejména v tzv. „letech padesátých“, kdy si komunističtí soudruzi vybíjeli své ideologické vášně, často podložené osobní záští vůči jinak přemýšlejícím lidem, způsoby přímo nelidskými. Však to dnes také současní politici velmi rádi připomínají, zejména mladým lidem, u nichž tím agitují pro svou vlastní politiku. A nikdy přitom samozřejmě neopomenou postrašit připomenutím existence KSČM a nebezpečí, které v sobě tato pokračovatelka bývalé předlistopadové KSČ v sobě skrývá. A cudně přitom zcela pomíjejí skutečnost, že na jejím polistopadovém zachování paradoxně mají též svůj podíl. Jak by také ne když drtivá většina z nich pocházela ze stejného hnízda a jen prospěchářsky vyměnila kabát.

   Byl to čas totality, v níž vládnoucí nomenklatury spolu s různými „přisluhovači“ ve jménu své bolševické ideologie ze svých mocenských pozic rozhodovali o životech všech ostatních. Rozhodnutí ÚV KSČ bývalo přímo zákonem. Zvláště pak bylo-li ještě požehnáno Moskvou! Volby byly jen zinscenovanou fraškou, končící obvykle vítězstvím jednotné kandidátky KSČ přibližně na 99,8 % hlasů! Byla však ta důvěra občanů ve vládnoucí stranu opravdu tak opravdová? Ani náhodou. To jen zapracoval skrytý strach z toho, že příslušné orgány a soudružští spolupracovníci zjistí, že „ten, či ta“ volby ignorovali a budou jim dělat potíže. Takže lidé raději k volbám šli, a tam volili, jak jim bylo „soudružsky doporučeno“.

   Samozřejmě vždy se také našlo pár lidí, kteří volby veřejně ignorovali. Někteří lidé semknutí kolem Václava Havla za silné podpory západní Evropy vytvořili tzv. disent a stali se členy Charty 77. Ti byli západem oslavováni a jejich případná persekuce byla západem ostře sledovaná. Ale ti bezejmenní po celém Československu, kteří dnes a denně bez okázalosti dávali najevo svůj nesouhlas s politikou KSČ, byli za tichého souhlasu „mlčící většiny“ perzekuování, zatýkáni a vězněni, mnohdy včetně příslušníků svých rodin. Václav Havel byl západem vyzvednut na „oltář odporu“, ale zdaleka netrpěl tolik, jako jiní bezejmenní.

***   ***   ***

            Přelom přišel se 17. listopadem 1989 a „sametovou revolucí“. Kdy to, co se odehrálo na pražské Národní třídě, tu „mlčící většinu“ probudilo a ta vyšla za zvonění klíčů do ulic. Kde je ovšem již byli připraveni „disidenti“, již dlouho čekající na vhodnou příležitost, která by je vynesla do popředí a především do čela celé společnosti a poskytla jim stejné možnosti, které v časech předlistopadové totality tehdejším nomenklaturním kádrům tak strašně záviděli.

   Vyšlo jim to. Ta „mlčící většina“ byla s nenadálým uvolněním režimu natolik vyvedena z míry, že se v té chvíli zmohla jen na hromadný jásot pod balkony, ze kterých lidu „disidenti“ nadšeně představovali novou sametovou zářnou budoucnost čekající všechny v lůně kapitalistických svobod. A kde se vzaly, tu se vzaly, najednou tu byly početné teamy „odborníků na všechno“, které se pohotově ujaly nejen usměrňování dalšího života společnosti, tak i řízení státu. A dnes již víme, z čeho vycházela ta jejich náhlá ochota. Protože přitom se přece vždy dá „něco trhnout“!

   Nakolik úlohu „jediné politické moci“ převzalo po 17. listopadu na svá bedra „Občanské fórum“ v čele s Václavem Havlem a jeho disidentskými přáteli, dlouho netrvalo a začaly nám tu živelně vznikat různé politické strany. Z prohnilého podhoubí „Národní fronty“ vypučeli „lidovci“, za pomoci „exilových sociálních demokratů“ se nanovo k životu probudila „sociální demokracie“ a ve stejném čase se z "Občanského fóra" pod vedením Václava Klause vyčlenila nová „Občansko demokratická strana“. A současně noví politici v zájmu zachování plurality požehnali komunistům a jejich diskrétně přejmenované „KSČM“. 

   Vedle toho samozřejmě vznikaly ještě další „menší strany“, ale ty už zůstávaly mimo hru. Protože o veškerou moc se hned zpočátku postaraly „ty velké“, které nevynikaly ani tak svými programy, založenými především na planých populistických heslech, ale především dostatečnou zámožností, která jim už při prvních polistopadových volbách umožnila širokou předvolební kampaň! A potom v rámci přechodu od socialistického ke kapitalistickému hospodářství přišla privatizace. Nejprve malá, pak velká. Co přinesly a jak dopadly, o tom si již dnes štěbetají i vrabci po střechách. Ale to by bylo na samostatné téma a tak to ponechme stranou a vraťme se k „státnímu politickému panoptiku“, které tu nová politická elita již provozuje přes dvacet let.

   Nakolik nová elita nikdy neopomine při každé příležitosti něčím připomenout totalitní nesvobody „předlistopadových časů“ a nadutost tehdejších „nomenklaturních kádrů“, natolik se kupodivu velice často, nebo spíš převážně, chová naprosto stejně! A někdy ještě hůř. Vždyť proti těm stranám, které se po listopadu 1989 prodraly na stupeň nejvyšší, byla předlistopadová KSČ jen ubohým nedochůdčetem. Pro dnešní vládnoucí partaje, bez rozdílu jejich ideového zaměření, se státní moc stala vysloveným „rýžovištěm“, zaručujícím všem jejich představitelům osobní blahobyt různého stupně. Podle toho k jakému korytu se kdo protlačil a jak dlouho se u něho udržel, než na něho „něco prasklo“. Ale stalo-li se to, vždy to „kolegové“ nakonec vždy nějak „zametli pod koberec“ a jelo se dál.

   Těch 20 let „sametově kapitalistického budování“ bylo érou vzestupu i pádu republiky a celé naší společnosti. Vzestupu pro úzký okruh „vyvolených“ a pádu pro širokou veřejnost. A roky poslední jsou v tomto směru přímo ukázkové. Vládní většinu vytvořila za pomoci prezidenta ODS, která se v posledních volbách umístila za ČSSD a která se vysloveně kartelovým způsobem spojila se dvěma prapodivně nově vytvořenými stranami a vyšvihla na první pozici. A tato koalice si dnes, využívajíc své uměle vytvořené početní převahy, v Poslanecké sněmovně víc než brutálně prosazuje svoji vůli. Bez ohledu na to co to přinese naší zemi a jejím kmenovým občanům. Prosazuje se způsoby, z nichž až přespříliš čpí „předlistopadový totalitní odér“ ! Kam tato politická smečka směřuje, to je ve hvězdách ...  

/Anopheles/