Když někoho nechtěně “vytopí” nad ním bydlící partaj a na stropě obýváku se objeví nežádoucí skvrna, a postižení se pokusí ji amatérsky přemalovat, zpravidla to moc dobře nedopadne. Takže rodina raději mezi známými začne shánět nějakého praktika, který by úspěšně takovou situaci vyřešil. Jenomže sehnat dnes na takovou opravičku opravdového malíře je v dnešní době dost problematické. Neboť, ačkoli s různých expertů na “IT” by se našla spousta, o pořádného řemeslníka dnes takořka nezavadíš. V “post-havelské republice” už dávno neplatí, že řemeslo má zlaté dno. Takové dno mají dnes hlavně takové instituce, jako je sněmovna a senát. Tam jsou ta “pravá rýžoviště”, jako bývala za života Jacka Londona na americkém Klondajku.

Radomír Dolanský volá z Valašska.

   Chtěli jsme na Západ. To se povedlo. Tehdejší západní svobodu a demokracii socialistický tábor infikoval a dnes se potácíme v něčem, co má něco málo ze Západu, něco víc ze socialismu a stále více z diktatury orwellovského typu.

   Po roce 89 ́ jsme byli nadšení, jak úžasně nás Západ vítá, objímá s ochotou všemožně pomoci. Dnes, po letech, je jasné, že šlo převážně o kšeft a strategické politicko-vojenské pozice. Navezli do východního bloku miliardy tun západní nadvýroby – převraty v soc. dem. bloku pomohly Západu oddálit agónii nekryté měny a zadluženosti. Následující kolaps se už bude týkat i nás.

   Po 17. listopadu 1989 davy zpěvně konstatovaly “teď už máme co jsme chtěli, do Evropy zvesela …”. A atmosféra připomínala jakýsi katolické mši podobný rituál. Namísto ministrantů cinkajících zvonečky před oltářem, cinkaly shromážděné davy hromadně klíči. A jak z kazatelny zaznívala z balkonu slova nového věrozvěsta Havla, oznamující překvapující zjištění o tom, že se naše republika konečně odtrhla od  východu a je připravena směle vykročit nazpátek do Evropy, ze které ji vytáhli Moskvou ovládaní komunisté. A davy jásaly v naději, že je čekají nové časy ve kterých bude vládnout jen všemocná svoboda, díky které si každý bude moci dělat cokoliv se mu jenom zlíbí …

   Zavzpomíná-li si někdo z nás starších na veřejnosti na ty “staré časy”, zejména na ty “předlistopadové”, za kterých nám vládly nomenklaturní kádry “jedné strany”, najdou se kolem něho hned mnozí, kteří nad ním začnou “ohrnovat nos” a označovat jej za zaostalého troubu, nebo “extrémistu”. I když si zavzpomínal třeba jen na to jak bejvalo v místní hospodě po večerech u piva a domácí tlačenky s cibulí veselo, a jak to mohli roztáčet po parketě, když místní hasiči uspořádali bál. Ale teď, když přece jen zajde do místního “už hostince”, lákajícího vybraným menu kdejaké “cizí kuchyně” na jídelníčku k bíle prostřeným stolům pro zmlsané turisty, už tam nenajde žádného z kamarádů, neboť ti si raději přinesou domů “lahváče”. A vrací se domů k “rodnému krbu s těmi lahváči”, kde poklid narušuje občas jen stejně jako on otrávená manželka a kde vlezlá televize do nebe vynáší kdejakého ukecaného politika, který toho zjevně za života moc neudělal.

   Jako skoro každá kultivovaná a o bezpečnost dbalá země i my máme jakousi líheň, ve které se nám rodí a pracují specialisté rozvědčíci. Podle zdravého rozumu by to měli býti neviditelní “bojoví průzkumníci”, podobní skautům britského plukovníka Baden-Powella z časů tažení Britů proti búrským vzbouřencům v jižní Africe, kteří skrytě pronikali mezi vzbouřence a svému veliteli pak přinášeli cenné informace o nepříteli a jeho plánech. V době moderní by pak měli být skrytýma očima a ušima své země, schopní vyšťourat u potenciálních nepřátel, ale skrytě i u přátel, vše co by mohlo jejich vlastní zemi uškodit. Aby mohli jejím oficiálním představitelům poskytnout včas informace o nějakém hrozícím nebezpečí. Jejich prvořadým kvalifikačním předpokladem by měla být věrnost k vlasti spolu s naprostou důvěryhodností. A osobní zájmy a ambice by u nich neměly rozhodovat. A to by mělo ve stejném pořadí a rozsahu platit i pro ty, kteří takovouto službu řídí a organizují.

   Ti starší z nás, kteří si ještě pamatují tzv. “základní vojenskou službu” kterou prodělával povinně každý fyzicky i mentálně schopný “branec”, a tím pádem tedy si určitě pamatuje i na soudruhy “politruky”, bez nichž se ani jeden vojenský útvar neobešel. A protože to byli u útvarů ti “politicky nejpevněji ukovaní” byli pro tehdejší vládnoucí režim také zárukou, že u útvarů bude výchova branců probíhat v souladu s vládní politikou. A je pravdou, že pro mnohé brance někdy byla účast na politickém školení mužstva (PŠM) vítaným narušením programů únavného pořadového a bojového výcviku i “úklidu rajonů”, protože jej mohli v poklidu hezky proklimbat.

   Termín “sekáči” už najdeme nanejvýš ve starých českých venkovských románech, nebo je můžeme i vidět u nějakých konzervativních chalupářů a ochránců přírody, zabývajícími se zachraňováním nějakých produkčně nevyužívaných lučních porostů, na kterých se nachází nějaké chráněné rostliny. Ale přeneseně se “sekáči” přece jen ještě vyskytují, a dokonce dost početně, mezi politiky a lidmi hledajícími popularitu u veřejnosti.

   Lidé na počasí nadávají, politici si ze změn klimatu udělali výhodné téma, při kterém se nemusí moc zamýšlet, protože ať plácnou, co plácnou těžko jim to obyčejný člověk vyvrátí. A odborníci klimatologové? Ti se tomu vysmívají, ale zároveň mnozí z nich pilně sledují své odedávné soupeře z řad technicky přemýšlejících kolegů zabývajících se “atmosférickým pokusničením”. A pro novináře, v čase “okurkové sezóny”, se zprávy o “chemtrails” hodí jak ušité. Protože stačí udělat jedinou fotku mlžných čar které za sebou na obloze zanechá nějaké vysoko letící letoun a připojit k tomu nějakou textovou fantasmagorii a šéfredaktor autorovi pochvalně poklepe na rameno a podstrčí nějakou prémii za to, že vhodně zaplnil čas anebo stránku.

   Tak konečné vyjádření Evropské komise (EK) k otázce “střetu zájmu” Andreje Babiše již doputovalo, v původní jazykové verzi, na naše Ministerstvo pro místní rozvoj. A podle sdělení sekretáře EK naše republika, po následném obdržení oficiálního překladu do češtiny, bude mít dva měsíce na vypracování své zprávy o plnění ve zprávě EK uvedených doporučení.

   Podle novinek ČT24 měli někteří čeští emigranti, kteří se před listopadem 1989 v zahraničním exilu aktivně vymezovali proti domácímu totalitnímu režimu, po listopadu 1989 jisté problémy s návratem. Jak uvedla manželka světově známého spisovatele Milana Kundery pro některé takové emigranty jako byl Kundera nebyl polistopadový návrat do vlasti bezproblémový. K tomu Kunderova manželka v rozhovoru pro ČT24 řekla:

   V rámci „kolektivní masáže“, kterou úspěšně poskytují naše veřejnoprávní média společně s „opo-politiky“ široké veřejnosti prakticky denně po čtyřiadvacet hodin, probíhala už téměř dva měsíce, nebo ještě déle, intenzivní „léčba veřejnosti“ z chorobné důvěřivosti v státnickou velikost současného prezidenta, který na rozdíl od veřejnosti, je podle renomovaných expertů různých metropolitních kateder osobností, kterou je zapotřebí vložit do rukou rehabilitačních odborníků cechu Hippokratova. No a to už jeden pan senátor, konkrétně pan senátor Jaroslav Doubrava nevydržel a jak jsme slyšeli vybuchl nějak takhle:

   Jak konstatuje bard seniorů Petr Hannig, je podle některých opozičních živlů pro budoucnost naší země nejnebezpečnějším faktorem přílišné protěžování seniorů různými mimořádnými finančními infuzemi a životními výhodami, se kterými bychom měla naše společnost skoncovat. A konkrétně upozornil na návrh, který vyšel z dílny pirátů a ke kterému se ideově ihned připojila zatím neoficiální „trojkoalice“ STAN, TOP 09 a KDU, který zvažuje odebírání řidičských průkazů seniorům starším 70-ti let. Se zdůvodněním, že takoví řidiči ohrožují silniční provoz.

   Poslanec slovenské Národní rady Luboš Blaha (SMER-SD) se na svém facebookovém profilu rozčílil: "Viete, čo ma naozaj hnevá? Keďsa niekto snaží znegovať život našich otcov a starých otcov, ktorí tu desaťročia budovali všetko, čo dnes máme – školy, nemocnice, továrne, cesty, sídliská, mosty, skrátka, všetko. Títo dobrí ľudia po vojne postavili Slovensko na nohy. Vlastnými rukami. Ale vrajich nemáme oslavovať. Máme z nich, byť vraj znechutení. Oslavovať sa majú nejakíožrani a prevracači kabátov, ktorí odovzdali po roku 89 našu vlasť západným mocnostiam a nadnárodným koncernom. Prepáčte, ale nikdy! 

   Sociolog Petr Hampl se v jednom ze svých komentářů zaměřil na otázky spojené s výchovou dětí. Říká v něm: „Ti, kdo předlistopadový režim nezažili, o něm smýšlejí naprosto jinak než ti, kdo v něm žili, pracovali, bydleli a vychovávali děti.“ A podle něho v současnosti je ve společnosti veden boj o to, zda budou mít děti ty „správné názory“ k „vybraným tématům“ a zvažuje se nakolik se mladí lidé dokáží v budoucnosti začlenit do společnosti.

   Usnesení evropského parlamentu o přepisování historie ze září letošního roku je metodickým, politickým pokynem, jak se jednotlivé loutkové vlády a slouhové slouhů mají vyrovnat se svou opozicí a jak mají zvrácené myšlení zabudovat do svých právních systémů. Tedy: bruselská elita dává „pouze“ rámcové doporučení, ale tu špinavou práci v podobě konkrétních zákonů a činů si musí udělat sami vazalové.